Na cestě k vyhoření

Možná jste už někdy potkali člověka, který byl tak zapálený pro svoji práci, že na něj byla radost pohledět. Všechno mu šlo od ruky, měl za sebou výsledky, ostatním ho dávali za příklad. A možná, že jste také potkali člověka, který byl totálně vyhořelý. Práce ho tak ničila, že ani nebyl schopný ráno vstát z postele. Přitom to mohl být ten samý člověk o pár měsíců později…

Již pár měsíců platí nový systém diagnóz Světové zdravotnické organizace ICD-11. Syndrom vyhoření v něm samozřejmě nechybí - najdete ho pod faktory, které ovlivňují zdraví v problémech a které jsou spojeny se zaměstnaností a nezaměstnaností. Podle WHO je vyústěním nezvládnutého chronického stresu na pracovišti a je charakterizován třemi kritérii. Zaprvé nemocný pociťuje úbytek energie, či vyčerpání. Zároveň cítí zvýšený mentální odstup od své práce nebo je vůči své práci negativistický a cynický. A konečně je také patrný pokles jeho produktivity práce, klíčového ukazatele pro 21. století. Jenže kde se bere onen „nezvládnutý chronický stres v práci“? Možná budete překvapeni, ale s prací to málokdy souvisí.


Spálíte pár mostů

U člověka na pokraji vyhoření lze obvykle pozorovat výrazné změny v chování. Kromě zmiňované únavy to bývá nespavost, deprese, náhlá zamlklost, častější pocity nudy a rezignace, ostré a nespravedlivě kritické postoje a také hezky česky řečeno – nasranost. Na všechno a na všechny. Člověk před vyhořením tak často stihne pozurážet a otrávit své kolegy, přátele a někdy i životní partnery. Zkrátka spálit všechny mosty, aby si nakonec pohár hořkosti vypil až do dna sám. Přitom právě nedostatek přijetí od ostatních bývá nejčastější prapůvodní a obvykle nevědomou příčinou vyhoření.

Za syndrom vyhoření vděčí svět Herbertu J. Freudenbergerovi, německo-americkému psychoanalytikovi, který o něm v roce 1974 publikoval článek v Journal of Social Issues, a způsobil tím pozdvižení, zejména pak v pomáhajících profesích. A jako správný psychoanalytik viděl jeho hlavní příčinu v rodičích, případně učitelích, trenérech a dalších rodičovských figurách. Svou roli v něm však může hrát i šikana od spolužáků. 

Freudenberger popsal hned tři typy lidí, kteří jsou k tomuto syndromu výrazně náchylnější. První typ popsal jako obětavé, horlivé, oddané pracovníky. Všechno zvládnou, všem pomůžou, všechno nepříjemné chápou. Zkrátka udělají téměř cokoliv, aby je maminka či tatínek měli konečně rádi a dopřáli jim ono „zasloužené“ přijetí. Právě o důsledně podmínečném přijetí v dětství to u těchto lidí často bývá. Za jedničku modré z nebe, za dvojku kyselý obličej, za trojku tichá domácnost, za čtyřku či nedejbože pětku výprask a „zarach“. Pokud máte děti, takhle z nich můžete obětavé, horlivé a oddané pracovníky snadno „vychovat“.

Druhý typ jsou pracovníci příliš svázaní s prací s neuspokojivým osobním životem. Doma pod pantoflem, v práci king. Kdo by takový příběh někdy neslyšel? Receptů na workoholismus vedoucí k vyhoření je však víc. Rozvod, nemocné dítě či rodiče, vlastní nemoc atd. Práce se stává bezpečným ostrůvkem, kde na všechno můžete zapomenout. Když jste v ní navíc dobří a baví vás, máte na problém zaděláno o to víc. Nebezpečí této kategorie navíc spočívá v tom, že v práci se najde spousta těch, kteří vám rádi nějaké to polínko z ohně uberou, abyste vyhořeli o to dřív – více úkolů, nové „výzvy“, protřepat, nemíchat a přidat hromadu odměn, uznání a poplácávání po zádech.

Třetí a poslední typ je poněkud odlišný. Jsou to autoritářské a blahosklonně povýšené osobnosti. Spasitelé, bohužel samozvaní, bez kterých se ve firmě nedokáže nic obejít. Často proto, že si to tak sami, ať už vědomě (interními předpisy a příkazy) či nevědomě (kritikou samostatných rozhodnutí podřízených, nedelegováním úkolů, atd.) zařídili. Tito „vyhořelci“ jsou přitom jiní i v další věci – bývají neuvěřitelně slavní a často také mrtví. Někdy o nich vycházejí i knihy a točí se o nich filmy. Tito lidé obvykle žijí bytostně osamocený život v záři reflektorů, mnohdy už od dětství. Rodiče na ně obvykle neměli čas, ideálně proto, že byli pořád v práci, případně zemřeli či je zavrhli, spolužáci je šikanovali nebo jim nerozuměli. Také s partnerskými vztahy to nemívali jednoduché. A tak si v hlavě vytvořili představu o své jedinečnosti, která jim pomohla to peklo na zemi přežít. A teď ji žijí, tedy dokud jim to jejich kardiovaskulární systém dovolí. 


Práce jako pohlazení

Jenže psychoanalytici nejsou jediní, kdo má co říct k syndromu vyhoření. Petrūska Clarkson, známá britská Gestalt a transakčně analytická terapeutka, si k tomuto účelu vypůjčila populární pohled Thomase Harrise z jeho knihy Já jsem OK, Ty jsi OK. U adeptů na syndrom vyhoření totiž přesně tohle nikdy neplatí. Buď nejsou OK oni, nebo ostatní. 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Martin Zikmund