Online archiv

Karel Nešpor Psychiatr, primář oddělení závislostí Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích Dražší alkohol? Menší výskyt HIV

6. února 1942 Před 70 lety zemřel ve věku 84 let český lékař, fyziolog a psycholog, představitel vitalismu František Mareš. Narodil se 20. října 1857. Byl stoupencem Helmholtzovy fyziologické psychologie a odpůrcem mechanistické, atomistické a elementové „psychologie bez duše“, kterou u nás rozvíjel František Krejčí. Nový pohled na spor F. Mareš – F. Krejčí o „psychologii bez duše“ nabízí ve svém příspěvku z r. 1995 Milan Nakonečný.

Jsou nadšení ze Čtyřlístku a Rychlých šípů. Milují řízek s bramborovým salátem a o plzeňském hrdě říkají „naše pivo“. Jejich děti studují na prestižních školách a vyhrávají soutěže v oboru český jazyk. Svoji budoucnsot vidí v Česku a chtějí tu zůstat. My na to ovšem máme jiný názor a vyrovnat se s nimi není pro nás vůbec jednoduché. Vietnamci v České republice: malí lidé s velkými sny.

Ve chvíli, kdy jsem si musel začít dávat pozor na rozlišování partnerských stavů svých klientů, neb jsou často na přesné označení hákliví, začal mě úbytek manželských párů více zaměstnávat. V momentě, kdy mně vlastní bratr ve svých 35 letech na otázku, zda si bude brát svou přítelkyni, se kterou čeká dítě, odpověděl, že je to vedlejší, mě tento problém začal i zajímat.

Partnerské vztahy jsou často v začátcích vnímány jako příjemné, zábavné, nebo dokonce i vzrušující. Časem se ale mohou změnit v rutinu, která s sebou přináší nudu. A protože nuda ve vztahu bývá jedním z důvodů hledání mimomanželského rozptýlení, nebo rovnou rozchodu, hledají i psychologové odpověd na otázku, jak rozptýlit partnerský stereotyp, oživit komunikaci, zpestřit sexuální život…

Češi jsou nejspokojenější v manželství – tak zněl před více než rokem závěr studie Výzkumného ústavu sociální práce. Přesto lidí, kteří uzavírají sňatek, u nás stále ubývá a podle statistiků se navíc polovina z nich rozvádí. Má manželství na kahánku?

V oblasti výzkumu homosexuality se objevují stále nové informace, v poslední době se například mapují gayové a lesby jako rodiče. Mě zajímalo, jestli skutečnost homosexuální orientace ovlivňuje hodnotový systém člověka a jeho priority.

(Pd 1/2012) Když rodičům postiženého dítěte seberou pod záminkou krize a nutnosti šetřit tu trochu peněz na léky, pomůcky, benzín pro odvoz na rehabilitace, co doteď dostávali, a místo toho jim doporučí, aby chápali krizi jako cestu k duchovnímu obohacení, budou jistě celí šťastní. Markéta Omlouvám se všem, kteří opravdu bojují o každou korunu. Vím, že je spousta takových lidí, také jsem to zažila. Ale všeobecně bych o krizi nemluvila. Ta teprve přijde, až budeme všichni poctivě dojídat chleba do poslední kůrky a ne ho házet do popelnice. Až na tom chlebu nebude salám a sýr v několika vrstvách, ale jenom trochu másla nebo marmelády. Až budou lidé nakupovat základní věci a ne plné vozíky. Až se před školní jídelnou nebudou povalovat na zemi pomeranče. Až se lidé nebudou vozit autem pár metrů tam, kam v pohodě dojdou pěšky.

Jeroným Klimeš v článku Co chybí v příručkách o sexu (PD 1/2O12) pláče na nesprávném hrobě. Uvádí řadu dobrých otázek souvisejících se sexualitou. Na žádnou z nich údajně nenašel odpovědi „v příručkách o sexu“, které četl. Na velkou většinu v textu předložených otázek odpovídá patřičná odborná literatura dostupná v češtině. Výjimečně jde o záležitosti týkající se spíše psychologie výchovy, konkrétně jednání s dítětem. Odpověď vyžaduje empatii a individuální přístup přizpůsobený konkrétním podmínkám. Těžko odpovídat „po lopatě“. O tom, že autor zřejmě nezná aktuální situaci, vypovídá závěr textu. Bere si na mušku podávání ruky v prezervativu dětem. K tomu dvě zprávy. Dobrou: Osud zmíněné příručky je již mezi odborníky znám. Špatnou: Ojojoj, navléci celou ruku do prezervativu je úkol hodný špičkového sex trenéra či, jak se ještě moderněji říká, „sex kouče“. Pokud by to snad dokázal autor článku, má buď maličkou ručičku nebo vskutku gigantické (jak vtipně uvádí) šprcky. Není problém napsat příručku sexuální výchovy: „Na co jste se báli zeptat o sexu“, a to jak pro mládež, tak v rozšířené verzi pro starší a pokročilé. V sexuální výchově však není ten, jehož názory by byly přijatelné lidem všem. Odpovědi by budily polemiky připomínající bouři ve sklenici vody. Respektuji právo rodičů rozhodnout co, kdy a jak by se jejich děti měly dozvědět o sexu. Jen bych si přál, aby rodiče četli či naslouchali i hlubším informacím, než jsou obsaženy v příručkách přečtených dr. Klimešem.

Agresi nemáme rádi, ještě víc nám vadí u vlastních dětí. A tak také snadněji podléháme tradiční představě o dětské nevinnosti. Jenže agresivní chování je dětem vlastní – podobně jako je vlastní nám dospělým.

Pokud si muži po padesátce stěžují na únavu, cítí se v depresi a zájem o sex i sexuální výkonnost se blíží bodu mrazu, říkává se cosi o mužské menopauze. Podle sexuologů se však zpravidla nejedná o tak prudké hormonální změny jako u žen.

Materiály pro sexuální výchovu, publikace, z nichž by mohli vycházet rodiče a které by si případně mohly číst děti, budou vždy narážet na ideologické rozpory, které znemožňují vytvoření společné koncepce. Kromě toho ale existuje spousta praktických, otázek, na které nedává odpověd žádná z nich…