Strašidelná cesta za bubákem do podzemí

Bubáci se na konci prvního dílu série vrátili zpátky do své říše, do podzemí. Za nimi však proklouzla i nejmladší ze sourozenců Hellemaaových, šestiletá Maikki, která se nechce rozloučit s jejich chůvou - bubákem jménem Grah. A tak se v druhém pokračování potají vydává na STRAŠIDELNOU CESTU do podzemí. Společníky jsou jí i tajemný Strážce brány a samozřejmě její věrný mluvící župan. Podzemí ale o návštěvy ze světa lidí zrovna nestojí, a když už se někdo dovnitř dostane, má za sebou tu jednodušší část cesty. Pokud se chce Maikki ještě někdy vrátit, bude potřebovat pomoc nejen sourozenců, ale i dalších obyvatel podzemní říše. 

Lehce strašidelná a napínavá, ale zároveň legrační a zábavná knížka je určená malým čtenářům od 8 let. 

Ilustroval Pasi Pitkänen a z finského originálu Mörköreitti přeložila Alžběta Štollová.

Mohl by vás také zajímat první díl série o bubácích - Strašidelná chůva

Ukázka:

„Co je to za zvuk?“ ohlédla se Maikki.

„Jaký zvuk?“ zbystřil Strážce.

„Neslyšíte, jako by vrzaly dveře?“ popsala Maikki.

„Těžko říct,“ nadechl se Strážce, ale okamžitě přestal mluvit, protože země jim pod nohama začínala pozvolna klesat.

„Tohle je ta brána?“ vzrušeně vykřikla Maikki.

„Nejsem si jistý,“ zapochyboval Strážce, když vtom se země pod nimi ztratila nadobro. Jednoduše se odsunula stranou a zmizela a Maikki, Grah i Strážce padali dolů. Maikki vykřikla a Grah se ji snažil chytit do náruče, ale nestihl to. Jenom máchal rukama ve vzduchu, zatímco Maikki letěla dolů, dolů do prázdna.

„Pomoc! Grahu!“ ječela a bubák jí odpovídal řevem, který se nesl celým tunelem.

„Je to brána!“ zvolal padající Strážce. „Ale kde je nějaký strážce? Bránu nesmí opustit, pouze v případě nejvyšší nouze!“

„Ale ty jsi od svojí brány taky odešel, to je úplně stejné!“ křičela na něj Maikki, jenže Strážce ji neslyšel, protože byl hluboko pod ní. Vlasy kolem něj vlály a on máchal rukama na všechny strany. Maikki se snažila sledovat, kudy padá, ale letěla takovou rychlostí, že nebyla schopna nic rozeznat. V uších cítila vzduch a viděla čím dál víc světla. Dole pod nimi zářilo něco obrovského, co vypadalo jako smaragdově zelený bazén.

Najednou kolem Maikki prosvištělo cosi černého. Letělo to šíleně rychle, bylo to ohromné a příšerně nahlas to křičelo.

„Grahu!“ vyhrkla Maikki, ale bubák už padal hluboko pod ní. Smaragdová zeleň v hloubce byla každým okamžikem blíž a blíž, takže Maikki si byla skoro jistá, že to je obrovský bazén plný čiré zelené vody.

• Mohlo by se vám také líbit: 
  Poněkud zvláštní kůň - jak Hedvika dostala místo koně osla a co z toho nakonec bylo
  Rodrigo Raubíř a neohrožený Špunt - o odvaze a strachu z pera autora Nekonečného příběhu
  Případ ztraceného koně - původní česká detektivka pro děti, nový případ Tajné dvojky A+B 

Jako první zahučel do vody Strážce. Jeho zoufalé sténání utichlo, jakmile zmizel pod hladinou. O několik vteřin později dopadl do vody Grah. V místě, kde se ponořil, vystříkla voda vysoko a byla najednou kalná a šedá.

Jako poslední se potopila Maikki, zkušená plavkyně, která uměla skočit do vody ladně a mít své pohyby jakžtakž pod kontrolou. Ocitla se v příjemně teplé a zářivě čisté vodě, která ztlumila její pád. Nohama se dotkla hrubého kamenného dna, od kterého se odrazila a lehce vystoupala zpátky na hladinu. Plná radosti si pomyslela, že je to vlastně skvělé. Konečně se může vykoupat! Třeba tahle koupel probere i modrý župan.

Maikki se vynořila na hladinu jako veselý splávek, ale to, co uviděla, už tak veselé nebylo. Strážcova mokrá a rozcuchaná hlava se vynořovala a zanořovala jenom několik metrů od ní a Strážce máchal rukama střídavě ve vzduchu a pod vodou.

„Pomoc! Pomoc! Já se ztrácím, já se topím! Já se propadám!“ křičel vyděšeně.

Z tmavě šedé skvrny plovoucí vedle něj se vynořila podivně malá a pohublá bubáčí hlava. Grahovy planoucí oči byly najednou mnohem větší než dřív. Bubák nejprve rychle zjistil, jestli je Maikki v pořádku, a pak se podíval na Strážce, který cákal, kuckal a máchal rukama.

„Pomoz mu, Grahu,“ vykřikla Maikki, ale bubák už se mezitím potopil. Jeho mohutné tmavé tělo vypadalo ve vodě jako stín. S elegancí lachtana podplaval Strážce, vzal ho kolem krku a odvlekl ho na kraj nádrže. Strážce se za něj chytil, chvíli tam visel a kuckal. Grah se mezitím potopil zpátky za Maikki. Ve vodě po něm zůstala šedivá čára.

„Trochu mi připomínáš potápějící se vodovky,“ všimla si Maikki a poplácala bubáka po mokré hlavince. „Děkuji, že jsi plaval za Strážcem a zachránil jsi ho. Nevěděla jsem, že umíš tak dobře plavat.“

Bubák obrátil oči v sloup a podivně zavrčel. Šedá skvrna ve vodě kolem něj se zvětšila.

„Možná bys měl vylézt z vody dřív, než bude celý bazén úplně šedý,“ usmála se Maikki.

Bubák zabručel, popadl smějící se Maikki do náruče a několika tempy doplaval ke kraji nádrže.

„Já umím plavat i sama. Chodila jsem na plavání,“ významně pronesla Maikki a dodala: „Viděl jsi, jak dobře se potápím?“

„Jsou to krásné a svérázné bytosti. Naučí se téměř cokoli a patří k těm nejvěrnějším přátelům, co znám,“ zasnil se stařík. 

Grah vyzvedl Maikki na zpevněný břeh a pak se neohrabaně vydrápal za ní. Vůbec si nebyl podobný. Působil jako vyhublý přízrak, ze kterého crčí šedivé potůčky a dělají všude pod ním kaluže. Svěsil hlavu a začal třást rameny. Nejprve pomalu, ale postupně jimi třásl čím dál víc. Střepával ze sebe šedou vodu, ze které se stával hustý mrak, takže Grah přitom vypadal jako velká ždímačka.

„Cákáš úplně všude,“ smála se Maikki. Zavlažovače a všelijaké nečekané spršky, to bylo něco pro ni.

Když se bubák oklepal, měl kožich stejně rozcuchaný a mohutný jako dřív, jenom tak zvláštně vybledlý. Jako by se z něj úplně vyplavila barva a udělala okolo bubáka veliký kruh.

„Koukni, jsem od tebe úplně šedá,“ uchechtla se Maikki.

Strážce na kraji nádrže se vystrašeně zadíval na břeh. Maikki se přestala smát a otočila se k Strážci. „Proč jsi ještě pořád v té vodě? Ty se nemůžeš dostat ven? Počkej, já ti pomůžu. Co je s tebou?“

Strážce ustrašeně těkal svýma malýma tmavýma očima po obrovské jeskyni.

„Vylez ven,“ vybídla ho Maikki a podala mu ruku. „Nebolí tě nic?“

Strážce se jí chytl a hbitě se vyhoupl na břeh. Crčela z něj voda, plášť z vlasů měl celý poničený a neklidně se rozhlížel kolem sebe.

Tuutikki Tolonen je uznávaná finská autorka knih pro děti a mládež, za Strašidelnou chůvu obdržela cenu Arvida Lydeckena pro nejlepší finskou knihu pro děti za rok 2015. Série o bubácích má zatím tři díly a chystá se i její filmové zpracování.

„Co se děje?“ zeptala se ho Maikki a on k ní stočil svoje malinké oči.

„Mám za to, že nás potkalo veliké neštěstí,“ tiše oznámil.

„Jaké neštěstí?“ zarazila se Maikki.

Strážce se k ní naklonil a zašeptal: „Myslím, že to byla špatná brána. Cesta se nás snažila varovat, ale já jsem to nepochopil. Touhle branou jsme se propadli do Podlaží postupných sálů. Nikdy jsem tu nebyl, ale slyšel jsem o něm. Tady nás nečeká nic dobrého. A ke všemu jsem úplně mokrý, což nesmím, protože plášť každého strážce musí zůstat suchý.“

„Snad nevadí, že ses trošinku namočil,“ snažila se ho povzbudit

Maikki, ale Strážce zakroutil hlavou. „Ty to nechápeš. Nejprve musím o samotě uschnout. A až budu suchý, tak odejdeme. Okamžitě.“

„Tak dobře, ale jak…“ začala Maikki, ale Strážce se otočil na patě a klátivým krokem spěchal pryč. Pod splývavým pláštěm mokrých vlasů mu prosvítala kostnatá kolena. Když se běžel usušit, velikou spoře osvětlenou jeskyní se rozléhal dusot jeho bosých nohou.

*****

Knihu STRAŠIDELNÁ CESTA můžete zakoupit na našem e-shopu.