Útěk do divočiny s Alexem Supertrampem

Koupit na e‑shopu

Jeho příběh ze začátku 90. let dvacátého století vypráví v mezinárodním knižním bestselleru Útěk do divočiny americký novinář, cestovatel a dobrodruh Jon Krakauer, který v článku pro časopis Outside jako první informoval veřejnost o Chrisově tragickém konci. 

Článek vzbudil až nečekaně mnoho reakcí čtenářů, kteří Alexe – Chrise poznali v dobách, kdy se na svůj velký výlet na Aljašku teprve chystal, putoval – většinou stopem nebo na nákladních vlacích – po celé zemi, žil mezi tuláky, živil se příležitostnou prací a snil svůj sen o dokonalém životě. Stovky lidí posílaly do redakce časopisu svůj názor na Chrise, jeho život i jeho smrt. Někteří popisovali zážitky s ním tak poutavě, že se autor článku rozhodl téma dále prozkoumat a zpracovat šířeji.

Výsledkem je právě tato kniha, Krakauer byl osobností a životním osudem Chrise McCandlesse natolik fascinován, že se rozhodl z vyprávění svědků a nalezených deníkových záznamů Chrisův příběh rekonstruovat a co nejpodrobněji zaznamenat. V Útěku do divočiny tak dává dohromady nejen samotný průběh Chrisova putování po Spojených státech, ale snaží se vysledovat i motivy, nebo třeba literární a filozofické vlivy (Jack London, Lev N. Tolstoj, Henry D. Thoreau), které Chrise na jeho cestu přivedly a v jejím průběhu formovaly.

Z vyprávění lidí, citovaných fragmentů deníkových záznamů a úryvků knih, které si do deníků přepisoval, tak v knize vystupuje plastický obraz chlapce, který se zřekl pohodlného života v civilizaci, která mu připadala již příliš odlidštěná, a snaží se dobrat podstaty vlastního lidství v asketické samotě uprostřed divoké přírody.

Ukázka:

U řeky Liard je veřejné tábořiště, z něhož přes přibližně půlmílový úsek bažin vede dřevěný chodníček k přírodním termálním pramenům. Je to nejoblíbenější zastávka na cestě po Aljašské dálnici a McCandless se rozhodl, že se tady na chvíli zastaví, aby se mohl smočit v uklidňujících vodách. Když však se svými koupelemi skončil a pokoušel se znovu chytit stop směrem na sever, zjistil, že jej štěstí opustilo. Nikdo mu nezastavil. Dva dny po svém příjezdu byl stále u řeky Liard a celý nervózní z toho, že se odtud nemůže hnout.

V šest třicet jednoho chladného úterního rána, kdy byla půda ještě zcela zmrzlá, se Gaylord Stuckey vydal po dřevěném chodníčku směrem k největšímu jezírku v očekávání, že ho bude mít celé pro sebe. Překvapilo ho proto, když zjistil, že ve vodě, z níž stoupala pára, už někdo je – onen mladý muž se představil jako Alex.

Američan Jon Krakauer (*1954) je nejen dobrodruh, cestovatel a horolezec, ale také novinář a autor několika světových bestsellerů. Přispívá do časopisů jako je National Geographic nebo Architectural Digest a je také externím dopisovatelem časopisu Outside, zaměřeného na netradiční sporty, náročnou a dobrodružnou turistiku. V něm jako první uveřejnil příběh Chrise McCandlesse. Žije s manželkou v Seattlu, v USA.

Stuckey, otevřený a veselý třiašedesátiletý Hoosier, což je přezdívka pro obyvatele státu Indiana, s obličejem připomínajícím vařenou šunku, byl na cestě z Indiany na Aljašku, kam měl doručit nový obytný automobil fairbankskému obchodníkovi s rekreačními vozidly. Byla to jeho práce na zkrácený úvazek, do které fušoval od doby, kdy po čtyřiceti letech opustil podnikání v pohostinství a šel do důchodu. Když McCandlessovi oznámil cíl své cesty, hoch vykřikl: „No to je ale přesně to místo, kam já taky jedu! Ale tvrdnu tady už dva dny a snažím se chytit nějaký stop. Nevadilo by vám, kdybych jel s vámi?“

„Jémine,“ odpověděl Stuckey. „Strašně rád bych tě, synku, vzal, ale nemůžu. U společnosti, co pro ni dělám, je přísnej zákaz brát stopaře. To by mě mohlo stát místo.“ Avšak jak tak s McCandlessem v tom sirnatém oparu klábosil, začal o tom znovu přemýšlet, a teď o jejich tehdejším setkání hovoří takto: „Alex byl hladce oholený a nakrátko ostříhaný a podle mluvy jsem mohl soudit, že to je chlapík, kterému to skutečně pálí. Nebyl tím, koho byste považoval za typického stopaře. Obvykle jsem vůči nim opatrný. Mám za to, že s člověkem, co si nemůže dovolit koupit ani lístek na autobus, musí nejspíš být něco v nepořádku. No, nakonec jsem mu asi po půl hodině řekl: Asi takhle, Alexi, Liard je tisíc kilometrů od Fairbanksu. Vezmu tě pět set mil až do Whitehorse, kde budeš moct chytnout stopa na zbytek cesty.“

Avšak o den a půl později, kdy dojeli do Whitehorse – hlavního města yukonského teritoria a největšího a nejkosmopolitnějšího města na Aljašské dálnici –, už našel Stuckey v McCandlessově společnosti takové zalíbení, že své rozhodnutí změnil a souhlasil s tím, že chlapce poveze až do konce. „Alex se nejdřív nijak neprojevoval a moc toho nenapovídal,“ říká Stuckey. „Je to ale dlouhá a šouravá jízda. Strávili jsme spolu na těch silnicích, co vypadaj jak roleta, celý tři dny a on se z tý svý ochranný ulity nakonec tak nějak vysvlíknul. Byl to báječný kluk. Fakt zdvořilý – neklel a nepoužíval moc toho jejich slangu. Řek byste, že pochází z dobrý rodiny. Nejvíc mluvil o svý sestře. A myslím si, že s rodiči dvakrát dobře nevycházel. Řek mi, že jeho táta je génius, raketovej vědec, co maká pro NASA, ale že byl jeden čas bigamistou a to že bylo něco, co nemoh spolknout. Pověděl mi, že svý rodiče už neviděl dva roky, od promoce na vysoký škole.“

Chrisův autoportrét z fotoaparátu nalezeného v autobuse vedle spacáku s mrtvým tělem.

McCandless se Stuckeymu svěřil se svým úmyslem strávit léto sám v divočině a živit se tím, co příroda dá. „Řek, že to je něco, co chce udělat už od tý doby, co byl malej kluk,“ vypráví Stuckey. „Řek, že nechce vidět jedinýho člověka, jediný letadlo, žádnej projev civilizace. Chtěl dokázat sám sobě, že na to má a že od nikoho nepotřebuje žádnou pomoc.“

Stuckey s McCandlessem přijeli do Fairbanksu 25. dubna odpoledne. Starší muž vzal chlapce do obchodu s potravinami, kde koupil velký pytel rýže. „A pak mi Alex řekl, že chce skočit na univerzitu a nastudovat, jaký druhy rostlin může jíst – lesní plody a takový ty věci. Řek jsem mu: Alexi, seš tu moc brzo. Na zemi ještě leží dobrejch šedesát, možná devadesát cenťáků sněhu. Ještě nic neroste. Jenže on už byl rozhodnutej. Byl už celej žhavej a už už chtěl vyrazit a začít s putováním.“

Stuckey zajel do areálu Aljašské univerzity, ležící na západním konci Fairbanksu, a v půl šesté odpoledne tam McCandlesse vysadil.

„Dřív než jsem ho nechal odejít,“ vypráví Stuckey, „jsem mu řekl: Alexi, vezl jsem tě tisíc mil. Živil jsem tě celý tři dny. To nejmenší, co pro mě můžeš udělat, je, že až se z tý svý Aljašky vrátíš, tak mi pošleš dopis. A on slíbil, že jo, že to udělá. Moc jsem ho prosil a naléhal na něj, aby zavolal svejm rodičům. Neumím si představit nic horšího než mít tady venku syna a celý roky nemít tušení, kde je, nevědět, jestli žije, nebo je mrtvej. Tady máš číslo mý kreditní karty, řek jsem mu, prosím, zavolej jim! Když odešel, pomyslel jsem si, proč jsem si jen nevzal telefonní číslo jeho rodičů a nezavolal jim sám. Jenže všechno to proběhlo tak nějak rychle.“

Když Stuckey vysadil McCandlesse u univerzity, jel do města, aby předal obytné auto dotyčnému obchodníkovi. Dozvěděl se však pouze, že člověk odpovědný za kontrolu nových vozidel toho dne už skončil, odjel domů a nevrátí se dřív než v pondělí ráno. Před Stuckeym se tak objevily dva dny, které musel nečinně strávit ve Fairbanksu, než bude moct odletět zpátky domů do Indiany. V neděli ráno, kdy měl času na rozdávání, se vrátil do univerzitního areálu. „Doufal jsem, že tam najdu Alexe a strávím s ním další den – třeba že ho vezmu na nějakou vyjížďku nebo něco takovýho. Hledal jsem ho dvě hodiny, celé jsem to tam projezdil, ale nebylo už po něm ani vidu, ani slechu. Odjel.“

Poté, co se v pátek večer rozloučil se Stuckeym, strávil McCandless dva dny a tři noci v okolí Fairbanksu, většinou pak na univerzitě. V univerzitní prodejně knih, zalezlý u nejspodnějšího regálu s knížkami o Aljašce, prošel vyčerpávající odbornou příručku založenou na výzkumech přímo v terénu a pojednávající o jedlých rostlinách v této oblasti – Tanaina Plantlore/Dena’ina K’et’una: Etnobotanika Indiánů Tanaina v jihocentrální Aljašce od Priscilly Russell Kariové. Ze stojanů poblíž pokladen vytáhl dvě pohlednice s polárním medvědem, na které napsal své poslední pozdravy Waynu Westerbergovi a Jan Burresové, a poslal je z univerzitní pošty.

Podrobným pročítáním inzerátů narazil McCandless na použitou pušku, která byla na prodej – byla to poloautomatická remingtonka ráže .22 s puškohledem 4×20 a pažbou z umělé hmoty. Model nazývaný Nylon 66, který se již nevyráběl, byl u aljašských traperů oblíbený kvůli své nízké váze a spolehlivosti. Obchod uzavřel na parkovišti a pravděpodobně za zbraň zaplatil kolem 125 dolarů. V nedalekém obchodě se zbraněmi si pak koupil čtyři krabice asi po stech patronách s expanzní dutinou.

Na závěr svých příprav ve Fairbanksu si hodil na záda batoh a vyrazil pěšky směrem na západ od univerzity. Po opuštění univerzitní půdy prošel kolem Geofyzikálního ústavu, vysoké budovy ze skla a betonu, na jejímž vrcholu je umístěna obrovská satelitní parabolická anténa. Tato anténa, jedna z nejcharakterističtějších částí siluety Fairbanksu, byla postavena, aby sbírala data ze satelitů vybavených radary s umělou aperturou, které navrhl Walt McCandless. Walt skutečně u příležitosti uvádění této přijímací stanice do provozu Fairbanks navštívil a vytvořil některé důležité části soft waru potřebné pro její činnost. Pokud pohled na Geofyzikální ústav přiměl Chrise, aby si vzpomněl na svého otce, nikde se o tom nezmínil.

Čtyři míle západně od města, v době, kdy už narůstal večerní chlad, rozbil McCandless svůj stan na kousku zmrzlé půdy obklopené břízami, nedaleko od kraje prudkého svahu, z něhož bylo možno vidět podnik Gold Hill Gas & Liquor. Padesát metrů od jeho tábořiště byla terasovitá cesta, jež se oddělila od George Parksovy dálnice a která jej zavede na stezku Stampede. Ráno 28. dubna se vzbudil brzy a ještě v přítmí před rozbřeskem sešel na dálnici. Byl příjemně překvapen, když ho vzalo první vozidlo, které jelo kolem. Byl to šedý Ford pickup, jenž měl na zadním nárazníku nálepku Rybařím, a proto jsem. Petersburg, Aljaška. Řidič náklaďáku, elektrikář jedoucí do Anchorage, nebyl o moc starší než McCandless. Řekl, že se jmenuje Jim Gallien. O tři hodiny později stočil Gallien svoje vozidlo západně od dálnice a jel tak dlouho, dokud mu to neprotažená vedlejší cesta umožňovala. Když vysadil McCandlesse na stezce Stampede, bylo několik stupňů pod nulou – v noci pak teplota klesla asi na deset stupňů, země byla pokryta asi půlmetrovou vrstvou jarního, na povrchu umrzlého sněhu. Jen stěží dokázal chlapec skrýt své rozrušení. Konečně, po dlouhé době bude sám v nedozírné aljašské divočině!

Z místa Chrisova skonu se během pár let stalo téměř poutní místo podobně založených dobrodruhů, snílků a Chrisových obdivovatelů. K jeho popularitě výrazně přispěl i film Seana Penna natočený podle Krakauerovy knižní předlohy a nominovaný na dva Oscary. Začátkem léta roku 2020 byl kultovní autobus z bezpečnostních důvodů vrtulníkem odstraněn. Po několika desítkách akcí na záchranu turistů - Chrisových následovníků - nechtěly místní úřady riskovat, že nakonec někdo skončí podobně jako Chris McCandless.

Když se pln očekávání plahočil po stezce v bundě z umělé kožešiny a s puškou přes rameno, byly jedinými potravinami, které nesl, pětikilový balík dlouhozrnné rýže, dva sendviče a krabice kukuřičných lupínků, kterými mu přispěl Gallien. Před rokem u Kalifornského zálivu přežil déle než jeden měsíc se dvěma a půl kilogramy rýže a hromadou ryb, které chytal na levný prut a naviják, což byla zkušenost, která jej přesvědčila, že i v aljašské divočině může získat dost potravy pro dlouhodobější přežití.

Nejtěžší v McCandlessově poloprázdném batohu byla jeho knihovnička: devět či deset brožovaných knížek, z nichž většinu dostal od Jan Burresové v Nilandu. Byly mezi nimi tituly od Thoreaua, Tolstého a Gogola. McCandless však nebyl žádným literárním snobem. Nesl si s sebou prostě ty knížky, o nichž si myslel, že z nich bude mít potěšení. Měl i knížky od Michaela Crichtona, Roberta Pirsiga a Louise L’Amoura, hojně prodávané v běžných obchodech. Protože si s sebou zapomněl vzít papír na psaní, začal svůj lakonický deník psát na poslední prázdné listy knihy o rostlinách.

*** 

Knihu Útěk do divočiny můžete zakoupit na našem e-shopu a také jako audioknihu na CD.