Mít, nebo být? Nejslavnější dílo Ericha Fromma vychází v edici Klasici

V knize Mít, nebo být, napsané v roce 1976, analyzuje Erich Fromm dva mody existence: modus  vlastnění a modus bytí. Člověk, který žije v modu vlastnění, se zaměřuje na shromažďování: věcí, majetků, ale i vztahů nebo vědomostí. Tyto věci mu ale neslouží k autentickému životu v souladu s vlastním já, ale právě především k tomu, aby je měl a mohl vystavovat na odiv. Naopak člověk žijící v modu bytí se zaměřuje na vnitřní spokojenost a harmonii se světem a ostatními lidmi. Protože si ale naše západní společnost (ale stejně tak to platilo i pro tehdejší socialismus sovětského bloku) nade vše cení majetku, žije většina lidí spíše v modu vlastnění než bytí. To ale vede ke stále většímu odcizení člověka od světa, zde pramení ekologické i společenské problémy, do nichž lidstvo míří. Cesta z této slepé uličky vede podle Fromma právě skrze postupný přechod lidí do života v modu bytí, k větší vnímavosti ke světu a přírodě, občanské angažovanosti, zaměření se na vlastní tvořivost, odpovědnost a svědomí. 

Fromm své vize nového světa opírá o učení velkých autorit jako byli Buddha, Ježíš, Mistr Eckhart nebo Albert Schweitzer.

Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, psychoanalytik, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Frankfurtská škola představovala západní neomarxistické filozofické hnutí, jež kritizovalo některé aspekty kapitalistické společnosti. Kulturní psychoanalýza vycházela z Freuda, ale oproti jeho učení zdůrazňovala sociokulturní vlivy ve vývoji člověka. Fromm jakožto Žid v roce 1933 emigroval do Spojených států. Konec života strávil ve Švýcarsku. Mezi jeho nejznámější knihy patří např. Strach ze svobody (Portál, 2015), Umění milovat (Portál, 2016) či Anatomie lidské destruktivity (Portál, 2019).

Všechny knihy Ericha Fromma, které Portál vydal v edici Klasici, najdete zde.

Ukázka:

Vlastnění a bytí v každodenní zkušenosti

Protože společnost, ve které žijeme, zasvětila svůj život získávání majetku a vytváření zisku, jen zřídka spatříme nějaký doklad o existování v modu bytí a většina lidí považuje modus vlastnění za nejpřirozenější, ba dokonce za jediný přijatelný způsob života. To vše lidem zvlášť ztěžuje, aby pochopili podstatu modu bytí, a aby dokonce pochopili, že modus vlastnění je pouze jedna možná orientace. Ovšem obě tato pojetí života jsou zakořeněna v lidském prožívání. Ani jedno z nich by nemělo či nemohlo být prozkoumáno abstraktně, pouze intelektuálně; obě se projevují v každodenním životě a je třeba se jimi zabývat konkrétně. Následující jednoduché příklady toho, jak se orientace na vlastnění a bytí ukazují v každodenním životě, mohou čtenáři pomoci porozumět těmto dvěma alternativním způsobům existence.

Učení

Studenti, kteří žijí ve vlastnickém modu existování, naslouchají přednášce, slyší slova a rozumějí jejich struktuře a jejich významu, jak nejlépe dovedou, zapisují si všechna slova do svých bloků – takže později se mohou naučit zpaměti své poznámky, a tak projít u zkoušky. Avšak obsah se nestává součástí jejich vlastního individuálního systému myšlení, neobohacuje ho ani nerozšiřuje. Místo toho slova, jež slyší, přetvářejí v neměnné shluky myšlenek či celé teorie, které v sobě uskladňují. Studenti a obsah přednášek jsou si navzájem cizí kromě toho, že se každý student stal vlastníkem souboru výpovědí, jež učinil někdo jiný (kdo je buď sám jejich tvůrcem, anebo je převzal z jiného zdroje).

Mohlo by vás také zajímat
Erich Fromm: Anatomie lidské destruktivity.

Studenti ve vlastnickém modu existování se soustředí pouze na jeden cíl – držet se toho, čemu se „naučili“, buď tak, že si to vryjí do paměti, anebo tak, že pečlivě střeží své poznámky. Nemusí produkovat nebo tvořit něco nového. Jedinci vlastnického typu se naopak ve skutečnosti novými myšlenkami nebo představami o tématu cítí vyrušeni, protože všechno nové zpochybňuje jejich zafi xovanou sumu informací. Komu je vlastnění hlavní formou vztahu ke světu, u toho myšlenky, jež nelze snadno spoutat (nebo zapsat), vyvolávají úděs jako všechno, co roste a mění se, a co proto nelze ovládat.

Zcela jiný je proces učení pro studenty, kteří ke světu zaujímají vztah založený v modu bytí. Především na přednášky, ani na první přednášku, nepřicházejí jako tabulae rasae. Již předtím přemýšleli o problémech, o nichž budou přednášky pojednávat, a mají na mysli své vlastní určité otázky a problémy. Tématem se již zabývali a zajímá je. Místo aby byli pasivními nádobami pro slova a myšlenky, naslouchají, slyší, a co je nejdůležitější, přijímají a odpovídají aktivně a tvořivě. To, čemu naslouchají, podněcuje jejich vlastní myšlenkové procesy. V jejich myslích vznikají nové otázky, nové myšlenky, nové perspektivy. Jejich naslouchání je živý proces. Naslouchají se zájmem, slyší, co přednášející říká, a spontánně ožívají, když reagují na to, co slyší. Nezískávají jednoduše poznatky, které si mohou odnést domů a naučit se je zpaměti. Každý takový student byl zasažen a změnil se – každý z nich je po přednášce jiný, než byl před ní. Ovšem tento způsob učení je možný jen tehdy, když přednáška nabízí stimulující materiál. Na prázdné řeči nelze v existenčním modu zaměřeném na bytí odpovídat, a dojde-li k nim, takoví studenti považují za nejlepší vůbec nenaslouchat, ale soustředit se na své vlastní myšlenkové procesy.

Alespoň krátce bychom se měli zmínit o slovu „zájem“, interes, které se v současné mluvě stalo bezbarvým, opotřebovaným výrazem. Ale jeho podstatný význam je obsažen v jeho kmeni, latinském inter-esse, „být v něčem“ nebo „mezi něčím“. Tento aktivní zájem se ve středověké angličtině vyjadřoval výrazem to list (adjektivum listy; příslovce listily). V moderní angličtině se to list použije pouze v prostorovém smyslu: a ship lists (loď se naklání); původní význam v psychologickém smyslu máme pouze v negativním výrazu listless („apatický, bez života, lhostejný“). To list dříve znamenalo „aktivně usilovat o“, „být vážně zainteresován v něčem“. Kořen je týž jako u lust, ale to list není chtíč, kterým je někdo poháněn, ale svobodný a aktivní zájem o něco či usilování o něco. To list je jedním z klíčových výrazů anonymního autora (z poloviny 14. století) spisu Oblak nevědění (ed. Evelyn Underhill). Pro změnu ducha společnosti od 13. do 20. století je charakteristické právě to, že jazyk zachoval toto slovo jen v jeho negativním smyslu.

Vzpomínání

Mohlo by vás také zajímat
Alfred Adler: Smysl života

Vzpomínání se může dít buď v modu vlastnickém, anebo v modu bytí. Nejdůležitější pro rozdíl mezi těmito dvěma formami vzpomínání je druh spojení, který se tvoří. Ve vlastnickém modu vzpomínání je spojení zcela mechanické, jako když se vztah mezi jedním slovem a slovem následujícím vytvoří pevně na základě častého opakování. Anebo může být spojení čistě logické, jako je např. spojení protikladů nebo spojení na základě blízkosti pojmů, případně spojení s určitým okamžikem, místem, velikostí, barvou anebo spojení v určitém myšlenkovém systému.
V modu bytí je vzpomínání aktivním vyvoláváním slov, myšlenek, názorů, obrazů, melodií; to znamená, že vzpomínání je spojením jednoduchého údaje, na nějž si máme vzpomenout, a mnoha dalších údajů, které jsou spojeny s ním. Spojení v modu bytí není ani mechanické, ani čistě logické, nýbrž živé. Jeden pojem je s druhým spojen produktivním aktem myšlení (nebo cítění), jenž se aktivuje, když hledáme správné slovo. Například pokud slovo „bolest“ nebo „aspirin“ spojuji s „bolestí hlavy“, provádím konvenční asociaci. Avšak pokud spojuji slovo „stres“ nebo „hněv“ s „bolestí hlavy“, spojuji daný údaj s možnými následky, s pochopením, jehož jsem nabyl při studiu těchto jevů. Tento druhý typ vzpomínání zakládá akt produktivního myšlení. Nejmarkantnějšími příklady tohoto živého vzpomínání jsou „volné asociace“, které objevil Freud.

Lidé, kteří obvykle jen neshromažďují údaje, zjišťují, že má-li paměť dobře fungovat, potřebuje silný a nezprostředkovaný zájem. Je např. známo, že někteří jedinci si vzpomněli na slovíčka cizího jazyka, který dávno zapomněli, když se jejich použití stalo životně důležitým. Podle vlastní zkušenosti vím – a nejsem vybaven zvlášť dobrou pamětí –, že jsem si vzpomněl na sen člověka, kterého jsem analyzoval, ať to byly dva týdny, nebo pět let, když jsem se s ním znovu setkal tváří v tvář a když jsem se soustředil na celou jeho osobnost. Avšak ještě pět minut předtím jakoby v neosobním vztahu jsem byl zcela neschopen si na ten sen vzpomenout.

Vzpomínání v modu bytí znamená oživovat to, co jsem viděl nebo slyšel. K tomuto produktivnímu vzpomínání dochází, když se pokusíme představit si lidskou tvář či krajinu, které jsme jednou spatřili. Ani v jednom případě nebudeme schopni si vzpomenout ihned; musíme člověka nebo krajinu znovu vytvořit, oživit je ve své mysli. Tento způsob vzpomínání není vždy snadný; být schopen vybavit si tvář člověka nebo krajinu předpokládá, že jsme je jednou spatřili s dostatečným soustředěním. Když se takové vzpomínání plně uskuteční, člověk, jehož tvář si vybavujeme, je jako živý, krajina, na kterou vzpomínáme, je jako skutečná, jako kdyby ta osoba nebo situace byly skutečně fyzicky před námi.

Způsob, kterým se na tvář nebo krajinu vzpomíná v modu vlastnickém, je stejný jako ten, jímž se většina lidí dívá na fotografi i. Fotografi e slouží pouze jako pomůcka paměti pro identifi kování osoby nebo krajiny a obvyklá reakce, kterou vyvolá, je: „Ano, to je on“ nebo: „Ano, tam jsem byl.“ Fotografi e se pro většinu lidí stává odcizenou pamětí.

Vzpomínka svěřená papíru je jinou formou odcizeného vzpomínání. Když si zapíšu to, co si chci zapamatovat, jsem si jist, že mám ony informace, a nesnažím se je vštípit si do mozku. Jsem si jist svým vlastnictvím – pokud ovšem ony poznámky ztratím, ztratím také své vzpomínky na tyto informace. Schopnost vzpomínat mě opustila, protože moje zásobárna vzpomínek se stala v podobě mých poznámek vnější částí mé osoby.

Čtěte také
Erich Fromm: Umění naslouchat

S ohledem na velké množství údajů, které si lidé v naší společnosti potřebují pamatovat, je nevyhnutelné určité zaznamenávání a ukládání informací v knihách. Ovšem odklon od vzpomínání přerůstá jakoukoliv rozumnou míru. Na sobě samých se můžeme snadno přesvědčit, že zapisování snižuje schopnost vzpomínání, ale pomohou nám asi i některé typické příklady.

Obvyklý příklad nacházíme denně v obchodě. Dnes prodavač málokdy sečte z hlavy dvě nebo tři položky, místo toho sáhne po kalkulačce. Jiný příklad najdeme ve škole. Učitelé zjišťují, že studenti, kteří si pečlivě zapisují každou větu přednášky, se vší pravděpodobností porozumějí a zapamatují si méně než studenti, kteří důvěřují své schopnosti porozumět, a tudíž si i zapamatovat přinejmenším to podstatné. Dále hudebníci, jak mi sdělil dr. Moshe Budmor, vědí, že ti, kteří nejlépe čtou z listu, si obtížněji vzpomínají na melodii bez partitury. (Toscanini, jehož paměť byla mimořádná, je dobrým příkladem hudebníka v modu bytí.) A poslední příklad: V Mexiku jsem pozoroval, že negramotní lidé nebo lidé, kteří píší málo, mají lepší paměť než dokonale gramotní z průmyslových zemí. Kromě jiného to znamená, že gramotnost vůbec neobšťastňuje tak, jak se hlásá, zvláště pokud ji lidé používají pouze ke čtení toho, co ochuzuje jejich schopnost prožívání a imaginace.

Knihu Mít, nebo být? koupíte na našem e-shopu.