Psychoterapeutické práce s původci domácího násilí – jak zvládat vztek, agresivitu a násilí

Psychoterapeutická práce s původci domácího násilí autorů Veroniky Stočesové a Davida Čápa se zabývá psychoterapeutickými intervencemi u původců domácího (či jiného) násilí, především zvládání vzteku, agrese a násilných projevů. Tato odborná publikace rozšiřuje povědomí o původcích násilí a zacházení s nimi, v úvodní části vymezuje důležité pojmy jako například agrese a agresivita, násilí, vztek, popisuje jejich druhy a projevy. Teoretické pasáže jsou obohaceny o autentické výroky absolventů programů pro původce domácího násilí, což obohacuje poznání o zajímavé náhledy z praxe. V druhé části předkládá čtenářům prakticky orientovanou metodiku psychoterapeutické práce s původci domácího násilí.

Mohlo by vás také zajímat: Dítě traumatizované v blízkých vztazích - manuál pro profesionály a rodiny

Kniha Psychoterapeutická práce s původci domácího násilí je určena zejména organizacím, které nabízejí služby původcům násilí, a jejich zaměstnancům. Psychologům, psychiatrům, terapeutům, lektorům a sociálním pracovníkům, kteří s cílovou skupinou klientů pracují, ale také studentům těchto oborů. Může sloužit jako podklad při tvorbě metodik práce s danou cílovou skupinou a také přispět ke zkvalitnění stávajících (či budoucích) programů. Na druhou stranu z ní mohou čerpat i centra zaměřující se na oběti a svědky násilí, státní orgány činné v oblasti domácího násilí nebo laická veřejnost, pro niž může sloužit jako osvětový materiál. Kniha je doplněna velmi obsáhlým rejstříkem použitých zdrojů.

Poslechněte si rozhovor s Davidem Čápem o zvládání mužského vzteku

V knize popsané programy však nejsou určeny pouze původcům násilí v partnerských vztazích, ale také osobám, které se dopouštějí násilí na pracovišti, v  dopravě, při výchově dětí či mají potíže se zvládáním vzteku a agresivních tendencí. Konkrétní programy jsou popsány z hlediska efektivity pro různé cílové skupiny a jsou doplněny kazuistikami a terapeutickými technikami, jež je možné klientům nabídnout. Vychází z komplexní metodiky norské organizace REFORM, která prostřednictvím Ligy otevřených mužů do praxe přinesla v ČR dosud neaplikovanou metodu terapie násilných osob, tzv. anger management. V zahraničí se používá v prevenci násilí v partnerských vztazích nebo při výchově dětí.

Ukázka:

3.3.1 Typologie původců

Za dobu zkoumání domácího násilí bylo koncipováno nepřeberné množství nejrůznějších typologií původců násilí. Zde si představíme pouze dvě nejhojněji užívané, a tudíž i nejčastěji citované. První z těchto dvou teorií sestavili Holtzworth-Munroe & Stuart (1994). Ti rozdělují původce násilí do tří specifických kategorií:

Liga otevřených mužů se mimo jiné zaměřuje i na práci s agresí a agresivitou u mužů

1. Člověk páchající násilí pouze v rodině (Family only) – omezují své činy na rodinné příslušníky (většinou nepáchají násilí mimo domov). Objevují se spíše mírnější formy násilí, je u nich menší pravděpodobnost sexuálního násilí či psychického teroru. Nevykazují příliš vysokou míru psychopatologie či poruch osobnosti. Podle autorů do tohoto podtypu spadá až 50 % všech původců domácího násilí. Nejlépe reagují na terapeutickou intervenci.

2. Dysforický, hraniční jedinec (Dysphoric/bordeline) – násilné akty jsou rovněž zaměřeny primárně na rodinu, ale občas se agresivní tendence projeví i na veřejnosti. Mírnější formy postupem času přecházejí ke středně těžkým včetně sexuálního a psychického zneužívání. Jsou emocionálně nestálí a inklinují k hraničním a schizoidním charakteristikám. Častěji mívají problémy s nadužíváním návykových látek.

Sociální práce s dysfunkčními rodinami v knize Sanace rodiny

3. Obecně násilná, antisociální osoba (Generally violent/antisocial) – agresivní ataky se rozšiřují i na vnější okolí. Zde již dochází k závažnému, někdy až brutálnímu partnerskému násilí. Objevuje se hojné zneužívání omamných látek, často jsou u nich diagnostikovány rysy (či přímo porucha) antisociální osobnosti nebo psychopatie (sociopatie).

Druhá vybraná typologie byla publikována v roce 1998. Předkládá nám dva podtypy původců násilí a vytvořili jí Jacobson a Gottman. My budeme vycházet z toho, jak je prezentována v článku autorů Ali, Dhingra & McGarry (2016) a v publikaci od Marvánové-Vargové, Pokorné & Toufarové (2008):

1. Typ „kobra“ – extrémně násilné, emocionálně zneužívající a antisociální osoby. V drtivé většině případů neprožívají pocity viny, soucit a empatii s obětí. Obvykle se chovají násilně i mimo rodinu. Vůči klasické terapii nezřídka bývají rezistentní. Pod tento typ spadá zhruba 20 % všech původců.

2. Typ „pitbull“ – druhý typ oproti tomu sahá k mírnějším formám násilí, jež jsou orientované převážně na členy rodiny. Jsou výbušní (neovládají negativní emoce) a vykazují známky emoční závislosti na druhém z páru (nadměrně se bojí, že je partner/ka opustí). S tím souvisí extrémní žárlivost a snaha, aby se na nich oběť stala závislou (finančně, materiálně, citově apod.).

Pověz mi... Jak vést profesionální rozhovor s dětmi mezi 4-12 lety

3.3.2 Typické rysy

Kromě ucelených typologií odborníci na danou problematiku pátrají po příznačných charakteristikách vztahujících se k tzv. typickému původci domácího násilí. Je však naprosto nezbytné mít na paměti, že následující výčet rysů je pouze orientační a rozhodně nelze označit za všeobecně platný. To v důsledku znamená, že ne každý původce musí disponovat uvedenými charakteristikami, a naopak přítomnost vyjmenovaných rysů nepoukazuje na to, že daná osoba je (nebo se v budoucnu stane) agresorem. Ke každému původci násilí je tudíž potřeba přistupovat individuálně, protože každý z nich může mít odlišné vlastnosti a určující faktory.

Rysy a charakteristiky, jež odborníci přisuzují původcům (domácího) násilí:

■ Nedostatek empatie – původci násilí obvykle nemají dostatečný náhled na vlastní chování, a tak se nedokážou vcítit do oběti. Mnohdy ani neznají důsledky vykonaných násilných činů. Rovněž je u nich nižší úroveň morálních (sociálních) zábran a notně snížená dávka soucitu.

■ Nízká sebeúcta – většina původců zvnějšku budí dojem sebevědomých, neohrožených a silných osob, mnozí si však skrze partnera/ku (přesněji řečeno skrze nadvládu nad partnerem/kou) kompenzují své komplexy méněcennosti. Svou nejistotu a obavy potom hojně maskují arogancí (případně vulgarismem a sexismem), sebepovyšováním a zveličováním své moci.

Přehled psychoterapeutických technik pro práci s dětmi a rodinou rozvíjí nové nápady týkající se řešení problémových situací.

■ Dvojí tvář – navenek vystupují jako ohleduplní, vnímaví, pozorní a naprosto příkladní partneři/rky, ale v soukromí se chovají jako bezcitní tyrani. Násilí páchají výhradně na (slabších) členech rodiny, za zdmi domova, bez nežádoucích svědků. Vzhledem k dojmu neposkvrněného života je velmi obtížné pro ohroženou osobu dokázat svému okolí (případně veřejnosti) opak.

■ Striktní rozdělení genderových rolí – mnozí muži páchající domácí násilí vyznávají tradiční patriarchální vztah, a tím i nadřazenost mužů nad ženami (ženy jsou považovány za méněcenné a muž jimi pohrdá). Patriarchální hodnoty v minulosti (a v některých kulturách naneštěstí i v současnosti) umožňovaly výhradní kontrolu a moc nad zákonitými manželkami. S přibývajícím zrovnoprávněním obou pohlaví se však objevuje opačný trend, kdy emancipované ženy přebírají nadvládu a vyrovnávají se mužům i v otázkách násilných sklonů.

■ Násilí v primární rodině – relativně velká část současných původců násilí zažila nějakou podobu domácího násilí již v dětství či dospívání, ať už jako přihlížející svědek, nebo jako oběť.

■ Považování násilí za legitimní prostředek dosahování potřeb – v procesu jedincovy socializace došlo k upevnění vzorce, v němž násilí vystupuje jako účinný nástroj k dosahování cílů. Člověk má z dřívějších zkušeností zafixované, že agresivní jednání lze využít v případech, kdy nevidí jiné východisko ze situace. Spadá sem i nekritický obdiv k síle, moci a používání zbraní.

■ Nadměrné naléhání a dominance – ve smyslu nátlakových technik nutících do zásadních životních rozhodnutí (např. sestěhování, svatba, početí dětí), byť vztah je teprve v počátcích. O partnerských (společných) záležitostech rozhoduje pouze dominantnější z partnerů.

Mgr. Veronika Stočesová (rozená Kubešková) vystudovala jednooborovou psychologii. Pracuje v oblasti školní psychologie a spolupracuje s Ligou otevřených mužů a Institutem pro kriminologii a sociální prevenci. 

■ Majetnické tendence a s tím související přílišná žárlivost – partner/ka má touhu druhého „vlastnit“, a tím i kontrolovat a řídit jeho každodenní život. Takoví jedinci vykazují známky závislostního chování na svém protějšku a jakékoli domnělé ohrožení vztahu (např. v podobě osob, jež se pohybují v blízkosti vyvoleného člověka) považují za tragédii apokalyptických rozměrů, kterou je potřeba zarazit hned v počátku (např. nepřiměřenou hádkou a zákazem styku s danými osobami).

■ Vyšší míra impulzivity – popudí je i banální maličkost. Impulzivita pak do značné míry souvisí především s nedostatečným sebeovládáním, neznalostí seberegulačních strategií a tendencí nechat se ovládat nevyzpytatelnými emocemi.

■ Odmítání odpovědnosti za své chování – původce se snaží přenést vinu a potažmo i odpovědnost na své okolí, vnější a situační podmínky či samotnou oběť. Používá k tomu řadu (ego-)obranných mechanismů jako třeba bagatelizaci, popírání, fragmentaci, racionalizaci.

■ Nedostatečný náhled – původce má zkreslený náhled na realitu i na svou osobu a chování. Nedokáže objektivně posoudit, co je normální, a co už je za hranou (jeho normy jsou posunuté).

PhDr. David Čáp, Ph.D., vystudoval speciální pedagogiku a jednooborovou psychologii. Spolupracuje s Ligou otevřených mužů, vede výcviky pro odborníky v metodě Zvládání vzteku, přednáší na katedře psychologie FF UK a poskytuje psychoterapii v soukromé praxi

■ Snížená odolnost vůči stresu – resp. snížení prahu frustrační tolerance. Původce obvykle reaguje na zátěž daleko intenzivněji než obvyklý člověk.

■ Zneužívání alkoholu či jiných omamných látek – řada jedinců páchá násilí pod vlivem návykových látek a ospravedlňuje tak své chování. Někteří oproti tomu otupují své násilné skutky (případně zdánlivě odbourávají stres) návykovými látkami a dostávají se do bludného kruhu závislosti a násilí.

■ Nepřiměřená touha po spravedlnosti – člověk si připadá jako spravedlivý mstitel bezpráví, jeho pravda je ta jediná, správná a on o ni usiluje všemi prostředky.■ Nestálý životní styl – ve smyslu chybějících životních zásad, klíčových hodnot, důležitých priorit, pevných hranic, a tím i absence morálních zábran a ambicí do budoucnosti.

■ Nezaměstnanost – ztráta zaměstnání, ekonomický distres a dlouhodobé přerušení pracovních návyků souvisejí se sníženou sebeúctou, rozkladem zakotvených postupů zaměřených na zvládání stresu a budováním nepříznivých návyků, což může vést až k násilnému chování. 

(Holubová et al., 2019; Jakobsen & Råkil, 2017; Kolková, 2017; Marvánová-Vargová, Pokorná & Toufarová, 2008; Mátel, 2009; Slánský, 2006; Ševčík & Špatenková, 2011; Voňková & Spoustová, 2016)

Knihu Psychoterapeutická práce s původci domácího násilí koupíte na našem e-shopu.