Cesta důvěry se svatou Terezičkou z úzkosti, deprese a pocitu viny

Francouzský kněz a terapeut Joël Pralong se ve své úspěšné knize Cesta důvěry se sv. Terezičkou věnuje závažnému celospolečenskému tématu, které se nevyhýbá ani věřícím – jak žít s úzkostmi, depresí a pocity viny. Opírá se přitom o Malou cestu sv. Terezie z Lisieux, u níž můžeme díky její vlastní autobiografii velmi dobře rekonstruovat, že sama těmito duševními problémy velmi trpěla. 

Pralong dobře rozlišuje mezi oblastí, kde má zasáhnout psycholog či psychiatr, a oblastí, kde může pomoct duchovní vedení a podpora. Provází čtenáře nejprve životem sv. Terezie, kde ukazuje řadu symptomů, s nimiž se světice potýkala, popisuje, jak je ve svém duchovním životě proměňovala, a pak tuto zkušenost zobecňuje na způsob, jak se jí inspirovat v životě každého, kdo podobnými obtížemi sám trpí. V duchu Malé cesty vybízí ke klidnému přijetí vlastní nedokonalosti, k důvěře a odevzdanosti do Boží lásky, k zaměření na bezprostřední budoucnost, opuštění nereálných očekávání apod.

Kniha pomůže jak věřícím, kteří trpí úzkostí a depresí, tak jejich rodinným příslušníkům, duchovním a doprovázejícím.

Joël Pralong je švýcarský diecézní kněz, původním vzděláním ošetřovatel na psychiatrii. Je autorem řady knih na pomezí spirituální a duševní pomoci.

Ukázka:

ÚZKOST, DEPRESE: SVÝM ZPŮSOBEM SMRT

„Ztratila jsem všechny opěrné body,“ vyprávěla mi Isabelle, „ztrácela jsem půdu pod nohama, nevěděla jsem ani, kdo jsem a co bych měla dělat. Byla jsem úplně pohlcená nicotou, prázdnotou, nic nedávalo smysl. Všechno mi připadalo šedivé, rozplizlé.“

Úzkost, která vede k depresi, je skutečnou agónií, podobá se smrti.  Připraví nás o vše, co máme, o přátele, o naše schopnosti a výkonnost, o naši hrdost, že se můžeme spolehnout jen na sebe a obejdeme se bez Boha i druhých. Zkušenost s depresí člověka „obnaží“ a umrtvuje vnímání Boha, ba dokonce může vést k přesvědčení, že Bůh neexistuje. Depresivní člověk se cítí sám, připadá mu, že ho Bůh opustil, nechal, zapomněl na něj.

Deprese nás postaví tváří v tvář naší vlastní pravdě, pravdě každého člověka, která spočívá v uvědomění si, že náš život visí jen na vlásku a že se z ničeho nic můžeme ocitnout na dně, bez pevného podkladu. Choulíme se pod náporem bolesti, upadáme do regrese, dětinštíme. Malé dítě, které se v nás skrývá, se probudí a křičí, aby mu matka přišla na pomoc.

Vzpomínám si, jak jsem během své ošetřovatelské praxe vídal nemocné, kteří se proměnili v děti a dávali najevo ohromnou potřebu něhy a útěchy.

Na nemocničním lůžku se každý chová jako dítě, bez ohledu na to, jaká je jeho profese, jeho pozice ve společnosti nebo jeho popularita. Dítě pláče, volá, stěžuje si, hroutí se nebo revoltuje, někdy potřebuje pomazlit, aby se utišil jeho strach. Nejdřív tu máme křehkou bytost, která k nám přichází s fasádou pýchy a nadměrného sebevědomí. Prožitek bolesti postupně nahlodává její masku, kousek po kousku ji odlupuje až ke skutečnému člověku, který se pod ní skrývá.

Zkušenost s depresí nás přivádí přímo k podstatě evangelia:

„Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ (Jan 12,24–25)

Mohlo by vás také zajímat: Výzva Anselma Grüna – nikoliv tvrdé změň se, ale mírnější Proměň se!

To, co pevně ulpívá na našem povrchu, naše „kůra“, tvrdá slupka, musí být rozbito, aby nitro mohlo růst a rozkvétat. Když si člověk chce zachovat svůj život, své schopnosti a kompetence, neustálý sklon řídit všechno podle sebe a zařizovat si život podle svého chtění, nakonec tu bytost skrytou uvnitř tuhého obalu zabije. V utrpení máme jen dvě možnosti: buď si zoufat, nebo hledat Boha. Terezie nás učí, že důvěra v Boha představuje způsob, jak se dostat z tunelu, jak se znovu narodit.

Zraněné děcko, které se skrývá v našem nitru, se tedy může vrhnout do Boží náruče a získat útěchu:„Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim.“ (Mk 10,13–16)

Spíš než aby se uzavřelo, dítě přestane vnímat jen samo sebe a upře pohled na Ježíše. A záhy se odrazí ode dna. Podobně mi to líčila i Isabelle:

„Cítila jsem, že ve všem tom chaosu mě někdo drží v náručí. Upnula jsem se k téhle jistotě a pak jsem dokázala vidět světlo na konci tunelu, rozptylující moje zoufalství.“

Když se dostala k tomuto světlu, Isabelle si uvědomila, jak je všechno pomíjivé:

„Během toho dlouhého putování temnotou se ve mně něco změnilo. Znovu jsem navázala kontakt se svými blízkými, ale už jsem se na ně tak moc neupínala, nebo rozhodně méně než předtím. Věci, především hmotné statky, které pro mě byly dřív zdrojem znepokojení, ztrácely svou důležitost. Bůh prostě naplnil mé srdce a doopravdy záleželo jen na něm.“

Podobnou zkušenost s úplným rozkladem svého já a znovuzrozením popisuje svatý Pavel:

„A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ (2Kor 4,16)

Vnitřní člověk – schopný lásky, velkorysosti, odpuštění, přesahu, pravdy, je povolaný k věčnosti!

Vnější člověk – to znamená tělesný, křehký, pomíjivý, neustále ohrožovaný svými divokými pudy, které využívá hřích, aby člověka zotročil.

Mé všechno volá k Bohu - říká římskokatolický kněz a teolog Jan Houkal

Také žalm 22 je odrazem pocitů, které zaplavují člověka sžíraného úzkostí:

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? ... Volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci...Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám! Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obklopili. Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist... Všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti!“

A pak trpící člověk, blízek smrti, pozvedá svou hlavu k Bohu:

„Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! ... A tys mi odpověděl! O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.“

Pán odpověděl a člověk, kterého se dotkl Bůh, vydává svědectví o jeho konání. Všechno nakonec kulminuje ve chvále. Tato zkušenost s agónií nás může vrhnout do Boží náruče, kam se s důvěrou odevzdáme.

Ježíš se ve své agónii (Mt 26,36–46) svěřuje, že jeho „duše je smutná až k smrti“. Svírá jej úzkost ze smrti, skutečná agónie, opravdu trpí. Kristus je ve své propasti sám, naprosto osamocený. Poté padne „tváří k zemi“. Je to výraz naprostého zmaru, anebo odevzdanosti? Obojí, ale odevzdání se do rukou Božích je silnější, otevírá východisko. To je postoj, kterým se Ježíš připojí ke všem depresivním. Je v tom zmaru přítomen spolu s nimi a předává jim svou novou sílu. Když se znovu zvedá, bere je s sebou. Jako člověk se zhroutil a toužil po tom, aby od něj byl tento kalich utrpení odňat. Když se pak odevzdal vůli Otce a nechal se posílit „odhodlaným“ Duchem, přijal svůj kalich, z lásky jej vypil a obětoval se s důvěrou Lásce. A tak se dokázal pozvednout. Ba dokonce ještě víc: vstal z mrtvých.* Už v Getsemanské zahradě Ježíš zvítězil nad smrtí. Všem, které slabost srazí na zem, může říct:„Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ ( Jan 16,33)

* V řečtině se „zvednout se, znovu se zvednout a vstát z mrtvých“ vyjádří stejným slovesem

***

Knihu Cesta důvěry se sv. Terezičkou můžete zakoupit na našem e-shopu.