Vychází Teorie terapie a osobnosti, aneb výbor z textů Carla R. Rogerse

Carl Rogers je mnohým čtenářům znám jako vynikající klinický pracovník, čtivě píšící autor, zakladatel na klienta zaměřeného přístupu, jehož praktický dosah sahá od psychoterapie k vzdělávání, managementu a mnoha podobám formování osobnosti s podporou empatického, bezpodmínečně přijímajícího a naslouchajícího druhého. Rogers se však navzdory vlastnímu původnímu přesvědčení stal rovněž velmi osobitým teoretikem a jeho přístup k vytváření teorie v humanitních vědách byl vpravdě originální a převratný. Jeho vědecký přístup a teoretické uvažování nezačínají na akademické půdě nebo v laboratoři, „kde člověk podniká de novo experiment a vše má pod kontrolou“, ale jsou „vědou, která se z jevů zkušenosti snaží vyrvat vnitřní řád, který obsahují“.

Právě dynamicky rozvíjený teoretický rozměr přístupu zaměřeného na klienta/člověka je tmelícím prvkem výboru Teorie terapie a osobnosti. Autor v něm představuje základní teoretické pojmy, zamýšlí se nad vývojem teorie a utváření samotných pojmů, jako je „já“ (self), bezpodmínečné přijetí, zážitek, aktualizační tendence, kongruence a inkongruence a mnoho dalších, včetně zmíněných conditions of worth, tedy podmínek ocenění.

Rogers předkládá čtenáři svou zkušenost s pozorováním jevů odehrávajících se mezi poradcem a klientem, k jejich promýšlení, revidování a formulování teorie, jejíž dosah a přesah patří k základům psychologického vzdělání a jeho uplatnění ve výzkumu a v praxi. Sledovat ho při této neustále se rozvíjející a nikdy neutuchající činnosti prostřednictvím zde nabídnutých textů bude potěšením a inspirací nejen pro ty, kdo z přístupu zaměřeného na klienta vycházejí, ale pro všechny, kdo promýšlejí potenciálně transformující vztah mezi terapeutem a pacientem, poradcem a klientem, žákem a učitelem, rodičem a dítětem, vedoucím a podřízeným v hlubších souvislostech a důsledcích.

V neposlední řadě bude kniha, zejména kapitola „Teorie terapie, osobnosti a mezilidských vztahů“, podnětem pro ty, kdo se věnují nebo chystají věnovat vědeckému zkoumání procesu terapie a jeho účinnosti.

(Z předmluvy editorky Pavly Le Roch)

Carl Ransom Rogers (1902–1987) je zakladatel humanistické psychologie a „na klienta zaměřené“, „rozumějící“ psychoterapie. Vystudoval teologii, pedagogiku a psychologii, pracoval nejprve dvanáct let jako poradenský psycholog v Rochestru s delikventními a týranými dětmi. Později působil jako profesor psychologie na univerzitách v Ohiu, Chicagu a Wisconsinu V Portále vyšly jeho knihy Být sám sebou a Způsob bytí.

Knihu přeložil Ondřej Fafejta.

Ukázka:

Reflexe pocitů a přenos

Reflexe pocitů

Ačkoli jsem částečně zodpovědný za užití tohoto výrazu k popisu určitého druhu terapeutovy reakce, během let jsem s ním začal být velmi nespokojený. Významným důvodem je to, že „reflexe pocitů“ byla nejednou učena jako technika, a někdy dokonce dosti toporná. Očekává se, že student na základě klientových psaných vyjádření vyhotoví „správnou“ reflexi pocitů – nebo ještě hůře, vybere „správnou“ odpověď ze seznamu možností. Takový výcvik se skutečným terapeutickým vztahem téměř nesouvisí. A tak jsem začal být na užití tohoto termínu stále alergičtější.

Zároveň vím, že mnoho mých reakcí v rozhovoru – jak je zjevné ze zveřejněných příkladů – působí jako „reflexe pocitu“. Vnitřně proti tomu mám námitky. Určitě se „reflektovat pocity“ nesnažím.

Mohlo by vás také zajímat
Eric Berne: Sex v lidském milování

Když jsem obdržel dopis od svého přítele a bývalého kolegy dr. Johna Shliena z Harvardu, stalo se mé dilema ještě komplikovanější. Doktor Shlien píše (2):

Není fér, že je „reflexe“ zatracovaná. Správně jste ji kritizoval, když jste popisoval její prkennou napodobeninu, jíž by se mohla stát v rukou necitlivých jedinců, a krásně jste o tom psal. Ale opomenul jste onu druhou stránku. V rukou upřímného, inteligentního, empatického posluchače jde o nástroj umělecké virtuozity. Reflexe umožnila rozvoj terapie zaměřené na klienta tam, kde to samotná fi lozofi e nezvládla. Nezasloužené očerňování této techniky vede k pošetilým alternativám ve jménu „kongruence“. Když jsem o této záležitosti hloubal, došel jsem k dvojímu vhledu. Ze svého hlediska terapeuta se nesnažím „reflektovat pocity“. Pokouším se určit, je-li mé chápání klientova vnitřního světa správné – jestli ho vidím tak, jak ho v danou chvíli prožívá on. Každá moje reakce obsahuje nevyřčenou otázku: „Jestlipak to tak ve vás je? Zachycuji přesnou barvu, texturu a chuť osobního významu, který právě prožíváte? Pokud ne, rád bych své vnímání uvedl do souladu s vaším.“

Na druhou stranu vím, že z klientova hlediska jeho momentálnímu prožívání nastavujeme zrcadlo. Pocity a osobní významy se zdají ostřejší, pokud jsou viděny očima někoho druhého, pokud jsou reflektovány.

A tak navrhuji, aby tyto terapeutovy reakce nebyly označovány jako „reflexe pocitů“, ale jako „testování porozumění“ nebo „ověřování vjemů“. Věřím, že takové označení by bylo přesnější. Více by pomáhalo při výcviku terapeutů. Poskytovalo by spíše spolehlivou motivaci reagovat či touhu se ptát než záměr „reflektovat“.

Jenže při porozumění klientově zkušenosti si můžeme uvědomit, že takové reakce skutečně slouží jako zrcadlo. To nádherně vyjadřuje Sylvia Slacková (3, s. 41–42), když vypráví o svých reakcích při terapeutickém rozhovoru, který jsem měl před mnoha diváky a který byl nahráván na video.

Sledování nahrávek mi pomohlo jasněji vizualizovat poradenský proces. Jako by dr. Rogers představoval kouzelné zrcadlo. Proces zahrnoval to, že jsem směrem k tomu zrcadlu vysílala paprsky. Dívala jsem se do toho zrcadla, abych zahlédla skutečnost, jíž jsem. Pokud bych měla pocit, že zrcadlo je přijímanými paprsky negativně ovlivněno, odraz by se zdál zkreslený a nedalo by se mu věřit. Ačkoli jsem si uvědomovala, že vysílám paprsky, jejich povahu nešlo opravdu rozlišit, dokud se v zrcadle neodrazily a nevyjasnily. Byla jsem na ty paprsky a na to, co o mně odhalují, zvědavá. Tato zkušenost mi poskytla příležitost vidět samu sebe tak, že to nebylo poskvrněno vnímáním vnějších diváků. Tato vnitřní znalost mě samé umožnila činit rozhodnutí, která se lépe hodila k osobě, která ve mně žije.

Přečtěte si také
Rozhovory s C. R. Rogersem, aneb jak skutečně poslouchat druhého

Jak tu paní Slacková naznačuje a poté rozvíjí, je důležité, aby bylo terapeutovo porozumění natolik citlivé a správné, že odraz v zrcadle bude jasný a nezkreslený. To vyžaduje, abychom odsunuli své vlastní soudy a hodnoty a s jemnou přesností uchopili význam toho, co klient vyjadřuje.

To, že jsem takto přemýšlel a své myšlenky si zapsal, mi pomohlo, abych si věci vyjasnil. Z terapeutova hlediska mohu nadále testovat své porozumění klientovi tím, že budu dělat prozatímní pokusy s popisováním nebo zobrazováním jeho vnitřního světa. Mohu poznat, že pro mého klienta jsou tyto reakce přinejlepším jasným zrcadlovým odrazem významů a vjemů, které v danou chvíli tvoří jeho svět – odrazem, který vyjasňuje a přináší vhled.

Přenos

Pocity a emoce zaměřené vůči terapeutovi spadají v zásadě do dvou skupin. Tu první tvoří pocity, jež představují pochopitelnou reakci na některé postoje a chování terapeuta. U klienta může například vzniknout křivda, která má původ v terapeutově postoji nadřazené odbornosti. Klient má pocit, že se na něj terapeut dívá svrchu, a reaguje na to negativně. Křivda může být způsobena i terapeutovými nesprávnými či předčasnými výklady s tím důsledkem, že klient má pocit, že je na něj činěn nátlak nebo že mu není rozuměno. Může se na terapeuta zlobit za to, že mu předepisuje určité chování. Jistá klientka během rozhovoru s Fritzem Perlsem velmi dobře spolupracovala. Když později viděla videonahrávku rozhovoru, rozhněvala se na něj i na sebe. „Proč jsem udělala všechny ty věci, které mi nařídil?“ V takových případech si terapeuti mohou, ale nemusejí být vědomi skutečnosti, že klientovy negativní postoje prostě představují přirozenou reakci na jejich výroky nebo skutky.

Důsledkem terapeutova chování mohou být i kladné pocity. U klienta mohou vřelé a láskyplné pocity pramenit z nečekané a vítané hloubky porozumění na straně terapeuta; z drobných skutků, které projevují zájem o klientovo pohodlí; z takového chování, jako je to, že terapeut položí na klientovu paži ruku během chvíle, kdy s něčím klient bolestně zápasí; z takového chování, jako když Heinz Kohut před zoufalým analyzandem udělal z prstů véčko; když například terapeut klientovi pomůže do těžkého kabátu nebo mu neformálně nabídne, že ho během silného deště někam sveze. Je naprosto pochopitelné, když klient za těchto okolností začne mít terapeuta rád a stojí na oplátku o láskyplnou reakci. Jak už jsme řekli, terapeut si může, ale nemusí být vědom, že jeho výroky nebo činy představují podnět pro klien tovy pocity.

Druhou kategorií klientových reakcí jsou emoce, které mají jen malý nebo nemají vůbec žádný vztah k terapeutovu chování. Takové emoce jsou na terapeuta skutečně „přeneseny“ z jejich pravého zdroje. Jedná se o projekce. Může je spustit něco v terapeutovi – „Vypadáte jako můj otec“ nebo „Podobáte se jednomu muži, kterým pohrdám“ –, ale intenzita pocitu má zdroj v klientově nitru, a nikoli v terapeutově chování.

Těmito projikovanými pocity mohou být kladné pocity lásky, smyslné touhy, obdivu a podobně. Nebo mohou být záporné – nenávist, opovržení, strach, nedůvěra. Jejich pravý objekt může představovat rodič nebo jiná významná osoba v klientově životě. Nebo, a o tom se mluví méně, se může jednat o negativní postoje vůči sobě samému, které si klient neodvažuje přiznat.

Mohlo by vás také zajímat
Carl R. Rogers: Způsob bytí

Z hlediska terapie zaměřené na klienta není v reakci na tyto pocity a při zacházení s nimi nutné rozlišovat, jestli je způsobil terapeut, nebo se jedná o projekce. Jejich rozdělení představuje teoretický, a nikoli praktický problém. Při terapeutické interakci je se všemi těmito postoji – kladnými nebo negativními, přenosovými nebo způsobenými terapeutem – nejlepší zacházet úplně stejně. Pokud je terapeut citlivě chápe, upřímně přijímá a nesoudí, bude terapie pokračovat i navzdory těmto pocitům. Není naprosto nutné zacházet nějak zvláštně s postoji, které jsou na terapeuta přenesené, a není ani potřeba, aby terapeut svolil k nějaké formě závislosti, jež je tak často součástí jiných forem terapie, obzvláště psychoanalýzy. Je zcela možné přijmout závislé pocity, aniž by terapeut klientovi dovoloval, aby ten měnil jeho roli.

Celé toto téma dobře zobrazuje kazuistika, která již byla zveřejněna dříve, ale která stále stojí za pečlivé prozkoumání.

Klientem byla svobodná žena po třicítce, která měla vážné potíže. V počátečních rozhovorech se potýkala s bolestivými pocity viny, jež měly původ v možnosti incestních vztahů s jejím otcem. Nebyla si jistá, jestli se události, které popisovala, skutečně odehrály, nebo jestli se jednalo o výplod její fantazie. Mluvila pomalu, což terapeutovi dovolovalo, aby si dělal neobvykle podrobné zápisy, takže to, co následuje, je skoro doslovné znění. Několik ukázek ze tří rozhovorů naznačí hloubku jejích „přenosových“ pocitů a způsobu, jímž na ně terapeut reagoval. Tyto ukázky ilustrují, jak „přenos“ mizí, pokud jsou pocity vyjadřovány v ovzduší zaměřeném na klienta.

* * *