Muzikopohádky inspirují a pomáhají

Když se spojí písničky, tedy muzika a pohádky, vzniknou Muzikopohádky, které můžete dětem číst, zpívat, povídat si o nich a motivovat jimi děti k dalším výchovně vzdělávacím aktivitám a terapeutickým procesům. Každá ze 17 kapitol začíná úvodní pohádkou, která popisuje a řeší situaci vycházející z dětského prostředí – přátelství, láska, zrada, poslušnost, neshody v komunikaci, poznávání nových věcí a životních pravidel. Po přečtení pohádky nabízí autorka několik otázek k zamyšlení a pochopení situace, pojmenování pocitů, prožití dané situace a rozebrání možných reakcí za pomocí právě terapeutických technik. V duchu pohádky je laděna písnička, muzikoterapeutická hra a náměty na výrobu hudebního nástroje či předmětu.
Pohádka Víla a trpaslík dětem vysvětlí, proč bychom měli respektovat přání druhého, i když jej nechápeme nebo máme jiný názor. V pohádce Duha se děti dozvědí, co je to chamtivost, slepota a že díky lásce všechno dobře dopadne. Další příběh dětem prozradí, jak se ze zlého a panovačného medvěda Hrombajze stal hodný a mírumilovný kamarád. A díky opičce Bětce pochopí děti ponaučení: Co sám nechceš, nedělej druhému. A jak je to s obíháním Země kolem Slunce pozná sám malý psí cestovatel – dočtete se v ukázce.

Autorka Šárka Komárková je učitelka na 2. st. ZŠ, obor matematika - hudební výchova. Hudební výchovu učila i na 1. stupni ZŠ, kde založila také dětský sbor. Absolvovala klasický kurz muzikoterapie u Markéty Gerlichové v Praze. Muzikopohádky vznikaly postupně při uspávání vlastních dětí, na to navázaly bohaté zkušenosti s menšími dětmi v hudebním kroužku, až z toho vznikla kniha muzikopohádek.
Ilustracemi knihu doplnila Patricie Koubská.

Jitka Molavcová o knize napsala:
Pohádky, písničky a muzikoterapeutické hry Šárky Komárkové nejsou zdáním dobra.
Je to dobro samo. Šárka je v pohádkách doma. Má dětskou duši a upřímný vztah k dětem. Mohu doporučit pouze jedno: Přečtěte si je. Budou inspirací dětem a nám dospělým dovolí znovu nahlédnout do čistého světa dětské fantazie…

Vyzkoušejte Cestu do pohádky - literárně-dramatické projekty s dětmi v MŠ

UKÁZKA
Malý cestovatel a Sluníčko
Jedné pejsčí mamince se narodila štěňátka. Byla docela malinkatá a ani ještě neviděla, protože neměla sílu otevřít očička. Jejich pacičky byly docela slabé, takže štěňata ani nechodila. Jen ležela u maminky a pila mlíčko. Každým dnem ale o kousíček povyrostla a zesílila. Štěňátek bylo pět. Tři kluci a dvě holčičky. ...
A jeden ze psích chlapečků byl velice zvídavý. Kam ho nohy donesly, tam se chtěl podívat, a tak neustále někam utíkal. Sice si musel po cestě vždycky několikrát zdřímnout, ale do pelíšku se nerad vracel. ...
Často pozoroval oblohu, mraky a sluníčko a divil se, že jednou je světlo a jindy zase tma. Že jednou je sluníčko tady a podruhé je zase tam. I usmyslil si, že té záhadě přijde na kloub. Brzy ráno, když šla maminka do práce, nepozorovaně proklouzl mezi dveřmi a vydal se za sluncem, které vykukovalo v dálce za kopcem. Šel a šel, sem tam si dal šlofíka a pak zase pokračoval v cestě. Sluníčko jako by mu šlo naproti. Psí chlapeček se prodíral křovím a říkal si: „Ještě jeden kopec a za ním už to sluníčko musí mít přeci pelíšek!
Dojdu tam a zeptám se ho, kam pořád cestuje. Rád bych se k němu přidal.“ Jenže sluníčko sice šlo psímu chlapečkovi naproti, ale stoupalo výš a výš, až bylo nejvýš, co to šlo. Přímo nad pejskem. Štěně skákalo, co mu síly stačily. Ale tak vysoko nedoskočilo. Štěkalo na sluníčko a vrčelo psí řečí: „Ale no tak, ty jedna velká koule! Pojď blíž, chci se tě na něco zeptat!“
Slunce neposlouchalo. Začalo klesat, ale úplně na druhou stranu, než měl nakročeno celé dlouhé dopoledne psí chlapeček.
„Inu, tak se otočím a půjdu zase za ním,“ řekl si pejsek. Šel tak dlouho, až se dostal zpátky k domovu. V té chvíli už bylo sluníčko sotva vidět za nedalekým lesem, až se nakonec úplně schovalo. A byla tma.
Maminka fenka měla celý den veliký strach. I lidská rodina se obávala, když přišla domů a ten malý cestovatel nebyl k nalezení. Pejsek si řekl, že se nabaští, vyspinká a zítra to zkusí zas. A jak se rozhodl, tak to také udělal. Stejně bez výsledku.
A další den to samé. Až se maminka fenka trošku rozzlobila a povídá mu: „Vrrrr, malý, nemůžeš mi takhle utíkat. Máme o tebe všichni veliký strach! Venku číhá spousta nebezpečí. Jsi ještě malý na takovéto výlety! Už nikam nepůjdeš, budeš tady hezky u mě s bratry a sestrami.“

Pracovní listy Rok s pohádkami, hádankami a říkadly

„Ale mamíííí, já na to musím přijít!“ zakňučel psí chlapeček.
„A na co musíš přijít?“ povídá maminka už trochu mírněji.
„No kam pořád chodí?“
„Panička a páníček chodí do práce a děti do školy.“
„Ale ne naše rodina. Kam chodí ta velká žlutá koule? A jak to, že je v noci tma a ve dne světlo? A proč na mě nikdy nepočká a nechce si se mnou povídat? A jak vypadá její pelíšek? A jestli jí není smutno, když je na obloze často sama bez těch bílých oveček? A a a a…“
„Počkej chvilinku, ty jsi celé ty dny chodil za sluníčkem?“ smála se maminka.
„Za sluníčkem?“
„No ano! Ta žlutá koule na obloze je sluníčko. Pojď se mnou, já ti něco ukážu.“
Maminka pejska vzala do Aniččina pokojíčku. Anička byla už velká a ve škole se ledacos učili. Měla na psacím stole zmenšenou podobiznu naší planety Země – glóbus. Fenka štěněti vysvětlila všechno, na co se ptalo. Jak se Země otáčí kolem své osy, jak se otáčí kolem Slunce. Jak se střídají roční období a že Slunce svůj pelíšek vlastně nemá. Svítí stále, to jen Země je někdy otočená ke Slunci, takže máme den, a někdy je Země otočená zády, tak k nám sluneční paprsky nedopadnou a máme noc. Když byl pejsek spokojený a dozvěděl se vše, co ho zajímalo, zalehnul do pelechu a spinkal a spinkal.

K ZAMYŠLENÍ
» Jaké známe světové strany?
» Obíhá Země Slunce nebo Slunce Zemi?
» Za jak dlouho Země oběhne Slunce?
» Za jak dlouho se Země otočí kolem své osy?
» Co ještě můžeme spatřit na obloze?

MUZIKOTERAPEUTICKÁ HRA
Kam se schovalo sluníčko
Máme menší míč či kamínek, který představuje naše sluníčko. Jeden si stoupne naproti ostatním. Někdo ze zbylých dětí schová sluníčko za zády. Jakmile začne hrát hudba, děti si začnou sluníčko za zády nenápadně předávat. Nemusí stát v řadě, mohou tančit. Jediný, kdo se nemůže pohnout je ten, který hádá.
TIP: Děti můžeme navést k tomu, aby mátly toho, který hádá, a jen jako dělaly, že převzaly sluníčko.
VARIANTA: Nemusí hádat jen jeden, děti se mohou rozdělit na dvě skupiny. Jedna skupina vyrovnaná v řadě hádá, druhá skupina tančí a předává si za zády sluníčko.

VÝROBEK
Labyrint (dechové cvičení)
POTŘEBUJEME: kuličku (malý míček), na který si můžeme nakreslit hlavu pejska, brčko (pro každé dítě jedno), barevnou lepicí pásku nebo provázek, obrázek sluníčka.
POSTUP: Lepicí páskou či provázkem na podlahu vyznačíme labyrint. Vyznačíme start. Na start postavíme míček (pejska), děti v kleče foukají do míčku přes brčko, musí ho provést labyrintem až ke sluníčku.
TIP: Lze provést také jako skupinovou aktivitu na principu štafety, kdy mezi sebou dvě skupiny dětí závodí. Také se libovolně (ale předem!) určí pravidla, např. míček nesmí přesáhnout hranice labyrintu atd.

Muzikopohádky koupíte v našem e-shopu.