ROZHOVOR s Andym a Philem, autory knížky DOSTAŇTE MĚ ODSUD!

Koupit na e‑shopu

JEZDILI JSTE JAKO DĚTI NA ŠKOLNÍ VÝLETY?

ANDY: Já si pamatuju jenom jeden. Byl jsem na základce a jeli jsme autobusem na konečnou Crystal Palace, do toho parku s betonovými dinosaury. Na žádný jiný školní výlet jsem nejel, protože za ty se muselo platit a moji rodiče na to neměli. Ale nevadilo mi to, protože takových nás bylo hodně, takže mi to přišlo normální a stala se z nás vlastně taková parta.

PHIL: Ano, ale rozhodně to nebyla taková paráda jako ten, o kterém je tahle knížka. Třeba jsme šli po mostě přes řeku Humber (zííív). A dostali jsme tam jako suvenýr lžíci. Dodneška netuším proč.

BYLI JSTE JAKO DĚTI ZVYKLÍ NA VENKOV? CO SI Z NĚJ PAMATUJETE?

PHIL: Vyrostl jsem v Hullu, kde je sice spousta zeleně, ale taky je to to nejplacatější místo na zeměkouli. Nejbližší opravdové hory byly v Jezerní oblasti, a já z nich byl úplně paf ještě dřív, než jsem po nich začal pořádně chodit. Teď v horách žiju a neměnil bych. Miluju to tam.

ANDY: Já přírodu poprvé viděl tak ve dvanácti nebo ve třinácti. Jeli jsme s tátou k Portsmouthu, do míst jménem Cowplain neboli „Kraví pláně“, protože tam u jednoho strejdy musel vyzvednout nějaký nábytek. Nikdy předtím jsem krávu neviděl a zklamalo mě, že v Cowplainu jsou jenom domy. Takže zatímco táta nakládal nábytek, teta mě posadila do auta a odvezla mě za městečko, podívat se na krávy. Vysvětlila mi, jak se dojí mléko, což pro mě byla naprostá novinka. Do té doby jsem netušil, že jsou tak strašně velké, takže to bylo fakt vzrůšo.

LEZLI JSTE NĚKDY PO HORÁCH? A ZABLOUDILI JSTE TAM NĚKDY?

ANDY: někdy se mi to stane, když jsou mraky nízko a člověk si nevidí ani na špičku nosu. Naposledy se mi to přihodilo v Black Mountains ve Walesu. To pak nezbývá než se zastavit, pokusit se schovat někam, kde je trochu teplo a sucho, a snažit se zjistit, kde jste. Teprve pak můžete vyrazit k cíli. Jakmile nevíte, kde jste, a přitom pokračujete v cestě, zabloudíte ještě víc.

PHIL: Stalo se mi to. Po horách lezu, slaňuju a chodím všude možně, včetně Peru, kde jsem zažil největší trapas svého života – viz níže.

UMĚLI BYSTE SE V PŘÍPADĚ, ŽE SE ZTRATÍTE, ZORIENTOVAT PODLE MAPY?

PHIL: Byl bych úplně v háji! Já rád chodím jen tak, kam mě nohy nesou.

ANDY: Mapu jsem se naučil používat, když jsem sloužil v armádě. Vojáci se to učí i dneska, protože to je hrozně důležité. Elektronika může v terénu vypovědět službu, vybije se baterka, přístroj se rozbije. A když k tomu dojde, musí se vojáci vrátit hezky postaru k mapám a kompasům.

BYLI JSTE NĚKDY NA VODĚ, A MÁTE NĚJAKÉ TIPY PRO BEZPEČNOU PLAVBU?

PHIL: V Kanadě jsem se plavil na kajaku na moři. Dopádlovali jsme na jeden opuštěný ostrov a tam jsme přespali. Byla to neuvěřitelná nádhera.

ANDY: Já na vodě nebyl, ale myslím, že nejlepší bezpečnostní tip je umět plavat – a taky se naučit základy záchranářství.

KDY JSTE SE NAUČILI PLAVAT?

ANDY: Já s kamarády u nás na plovárně. Vrhali jsme se po sobě, skákali jsme na nic netušící plavce, a metodou pokusů a omylů jsme se nakonec nějak plavat začali.

PHIL: Já se to naučil jako malý. Vypadalo to zhruba tak, že na nás řval chlap, kterého štvalo, že z nás neudělá olympijské šampióny. Za to, že žádný velký plavec nejsem, může on.

Andy McNab (za knihou) je válečný veterán a autor mnoha (seriózních) knih zaměřujících se na téma přežití ve válečném konfliktu. U nás dosud vyšly jeho knihy Konečná stanice Bagdád (1995), Den osvobození (2006), Agresor (2012) nebo Průstřel (2011) v Portále vyšel Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu, kterou napsal s prof. Kevinem Duttonem. Phil Earle (vlevo) je uznávaným a oceňovaným autorem knih pro děti. Pracoval v dětském domově, po té ale přešel ke klidnější práci redaktora a autora dětských knih.

A CO SKOKY A PÁDY? ZAŽILI JSTE NĚKDY NĚJAKÝ, CO BY STÁL ZA TO?

ANDY: Asi tak tisíckrát. Padání samotné není problém: nejhorší je ten poslední centimetr před dopadem, když to začne bolet.

PHIL: Jo! Asi před patnácti lety jsem byl na túře v Peru. Šli jsme nahoru na Machu Picchu a první noc jsme se utábořili na plácku u horského srázu. Já tedy nejsem žádný fouňa, ale musím říct, že záchod tam vypadal přesně jako v téhle knížce – prostě kbelík a v něm igelitový pytel. Smrdělo to strašně. A člověk viděl, co tam kdo udělal před vámi, takže jsem se zoufale snažil ho nepoužívat. Ale než jsem ten večer šel spát, chtělo se mi na malou. Místo toho záchodostanu jsem se rozhodl jít se vyčurat o kousek dál do křoví. Bohužel byla tma, takže místo do křoví jsem nakráčel ke srázu a sjel jsem po skále asi o čtyřicet metrů níž. Byl to naprosto děsivý zážitek, a kromě toho hrozná ostuda, protože náš průvodce pro mě musel slanit. Jen si na to vzpomenu, a už se stydím.

JAK BYSTE SE VYROVNALI S NEBEZPEČNÝM TERÉNEM NEBO S PANIKOU?

PHIL: Asi moc dobře ne. Myslím, že o tom budu radši dál jenom psát.

ANDY: Nejlepší je pokud možno se tomu vyhnout. Nebezpečí radši obejděte. Lidi si myslí, že bát se znamená slabost, ale není to tak. Bojí se i boxeři, ale ti tomu říkají „dar strachu“. Strach ve vás probouzí odhodlání splnit úkol a uspět.

CO BY VÁS MOTIVOVALO, ABYSTE ŠLI DÁL, KDYBYSTE BYLI UNAVENÍ, PROMRZLÍ NEBO ZRANĚNÍ?

ANDY: Nezbývá nic jiného, než se smířit se situací a pokračovat, abyste z toho byli co nejdřív venku!

PHIL: Nejspíš myšlenka na to, jak se po návratu najím. Koláč a chipsy – to by mohlo stačit.

Rozhovor byl původně součástí knihy DOSTAŇTE MĚ ODSUD, kterou koupíte na našem e-shopu