Motivace a osobnost Abrahama H. Maslowa vychází poprvé česky

Abraham H. Maslow patří k nejvlivnějším psychologům 20. století. Asi každý zná tzv. Maslowovu pyramidu potřeb, jež je (většinou značně) zjednodušeným vyjádřením Maslowových teorií o motivaci, touze po růstu, seberealizaci, které americký psycholog rozvíjí především právě v díle Motivace a osobnost.

Motivace a osobnost obálkaKniha je založena na článku v časopise Psychological Review z roku 1943, knižně vyšla poprvé roku 1954 a v přepracované verzi ještě v roce 1970. Maslow jako zastánce a jeden z hlavních zakladatelů humanistické psychologie, třetího proudu (vedle psychoanalýzy a behaviorismu) v psychologii, odmítal ve své době převažující negativní pohled na motivace lidského jednání, jež měly vycházet z různých deprivací, traumat nebo patologií. Místo toho tvrdil, že na je nutno na člověka pohlížet optimisticky (tj. že není v jádru zlý) a holisticky (motivace se týkají celého člověka, ne jen jeho částí) a jako takový není člověk ve svém jednání motivován nízkými pudy, ale naopak vrozeným potenciálem k růstu, sebeaktualizaci (či seberealizaci), usilováním o zdraví, hledáním identity a autonomie či touhou po dokonalosti. Tyto motivace je podle Maslowa třeba brát jako široce rozšířené a snad i univerzální lidské sklony.

Maslow konstatuje, že některé potřeby mají před jinými prioritu. Nesnaží se ale vytvořit nějaký seznam potřeb od nejnižších po nejvyšší, místo toho uspořádal lidské potřeby nejprve do pěti velkých kategorií (fyziologické potřeby, potřeby související s bezpečím, láskou a přijetím, uznáním a seberealizací). Každá potřeba, pokud není uspokojena, má vliv na lidské jednání. První čtyři kategorie jsou nedostatkové, tj. takové, které lze uspokojit a jejichž neuspokojení může vést k psychickým poruchám, zatímco potřeby z poslední kategorie jsou tzv. růstové, které vlastně nikdy zcela uspokojit nelze. Později do tohoto modelu začlenil ještě další potřeby: kognitivní ("poznávat a rozumět"), estetické a jako nejvyšší potřebu transcendentna (sebepřesahu).

Velký prostor je v knize Motivace a osobnost věnován podrobným popisům a příkladům vlastností a chování těch osobností, kteří podle Maslowa dospěli k sebeaktualizaci.

Komplexní Maslowova teorie byla záhy vyjádřena v podobě pyramidy, nejedná se však o Maslowovův model, ale o interpretaci jeho práce jinými, a to interpretaci často hrubě zjednodušující a chybnou. Často v ní schází jak vrcholná potřeba sebepřesahu, tak také kognitivní a estetické potřeby. Nesprávně bývá interpretován proces vynořování vyšších potřeb, jako by podmínkou pro vynoření vyšší potřeby bylo úplné uspokojení potřeby nižší, opomíjena bývá další důležitá Maslowova teze, že všichni máme potřeby slabší a silnější. Konečně ani představa horizontálního uspořádání jednotlivých potřeb není správná. Maslow hovoří o celých souborech potřeb.

Maslowova systematická teorie motivace a osobnosti, kterou vyvodil ze syntézy tří přístupů (holistického, dynamického a kulturního) nabízí rozšíření našeho chápání lidské osobnosti pohledem do „vyšších“ úrovní lidské podstaty. Jeho teorie je dnes citována nejen v psychologii, ale také ve vzdělávání, managementu, sociologii a mnoha dalších humanitních oborech a její znalost patří k základům poznání o lidských potřebách a hodnotách, které člověku „umožňují být dostatečně silný a lidský, aby převzal kontrolu nad svým osudem“.

Kniha vychází v českém překladu poprvé. Přeložila ji Pavla Le Roch.

Abraham H. Maslow byl americký psycholog, představitel humanistické psychologie jako třetího proudu v psychologii a holistického přístupu ke studiu osobnosti. V Portále vyšla jeho zásadní kniha O psychologii bytí.

Knihu Motivace a osobnost můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

4. Teorie lidské motivace

Úvod

V této kapitole se pokoušíme formulovat pozitivní teorii motivace, která uspokojí teoretické požadavky předložené v předchozí kapitole a současně bude v souladu se známými fakty z klinické praxe a pozorování, stejně jako z výzkumu. Tato teorie se dle mého názoru nese v duchu funkcionalistické tradice Jamese a Deweyho a spojuje se s holismem Wertheimera, Goldsteina a tvarovou psychologií, stejně jako s dynamickým přístupem Freuda, Fromma, Horneyové, Reicha, Junga a Adlera. Tuto integraci či syntézu lze nazvat holisticko-dynamickou teorií.

Základní potřeby

* * *

Touha poznávat a rozumět

O kognitivních pohnutkách, jejich dynamice či patologii víme tak málo hlavně proto, že nejsou klinicky významné, a jistě ne v klinické péči ovládané medicínsko -terapeutickou tradicí, tj. snahou zbavit se nemoci. Květnatě popsané, vzrušující a záhadné symptomy, které nacházíme v klasických neurózách, tu chybí. Kognitivní psychopatologie je nevýrazná, jemná a snadno přehlédnutelná, nebo je defi nována jako normální. Nevolá o pomoc. Proto se na toto téma nedočteme nic u velkých zakladatelů psychoterapie a psychodynamiky, Freuda, Adlera, Junga atd.

Schilder je jediný mně známý významný psychoanalytik, v jehož textech jsou zvědavost a porozumění nahlíženy z dynamického hlediska.19 Mezi akademickými psychology se tomuto problému věnovali Murphy, Wertheimer a Asch. Dosud jsme zmiňovali kognitivní potřeby pouze okrajově. Osvojování poznatků a systematické poznávání světa se považovalo částečně za techniky k dosažení základního bezpečí ve světě, nebo v případě inteligentního člověka za vyjádření sebeaktualizace. Také svoboda tázání a vyjadřování se probíraly jako výchozí podmínky uspokojení základních potřeb. Jakkoli mohou být tyto formulace užitečné, neposkytují konečné odpovědi na otázky motivační úlohy zvědavosti, učení, fi lozofování, experimentování atd. Jsou to přinejlepším odpovědi jen částečné.

Mohlo by vás také zajímat:
Carl. R. Rogers - Teorie terapie a osobnosti

Kromě těchto negativních determinant pro získávání poznatků (úzkost, strach) má jisté opodstatnění postulovat pozitivní pohnutky per se k uspokojení zvědavosti, touhy vědět, vysvětlit a rozumět.

1. Něco jako lidskou zvědavost lze snadno pozorovat u vyšších živočichů. Opice rozebírá věci, strká prsty do děr, zkoumá nejrůznější situace, ve kterých je nepravděpodobné, že je motivována hladem, strachem, sexem, nepohodlím atd. Vědecky přijatelným způsobem to bohatě demonstroval svými experimenty Harlow.

2. Historie lidského druhu nám poskytuje dostatečný počet příkladů, v nichž člověk vyhledával fakta a formuloval vysvětlení tváří v tvář velkému nebezpečí, dokonce i při ohrožení života. Existovalo nesmírné množství Galileů v malém.

3. Podle studií k psychologicky určujícím rysům psychologicky zdravých lidí zřejmě patří, že je přitahují záhady, neznámo, chaos, všechno neuspořádané a nevysvětlené. Tato přitažlivost zřejmě existuje per se; tyto oblasti jsou samy o sobě zajímavé. Naopak na dobře známé reagujeme nudou.

4. Mohlo by se ukázat jako hodnotné vyvozovat důsledky z psychopatologie. Kompulzivně -obsedantní neurotický člověk (a neurotik obecně), Goldsteinovi vojáci se zraněními mozku, Maierovy fi xované krysy (285) vykazují (na úrovni klinického pozorování) kompulzivní a úzkostné lpění na známém a strach z neznámého, anarchického, nečekaného, nedomestikovaného. Na druhé straně existují jevy, které mohou tuto možnost vylučovat. Patří k nim vnucená nekonvenčnost, chronická vzpoura proti jakékoli autoritě, bohémství, touha šokovat a překvapovat, což všechno lze nalézt u určitých neurotických jedinců, stejně jako u lidí v procesu odmítání akulturace.

Relevantní jsou zde také nejspíš úporné detoxifi kace, popsané v desáté kapitole, které přinejmenším z hlediska chování představují přitažlivost toho, co je děsivé, nepochopené a záhadné.

5. Nejspíš existují skutečné psychopatologické dopady frustrace kognitivních potřeb. Relevantní jsou i následující klinické postřehy.

6. Viděl jsem několik případů, u nichž mi přišlo zřejmé, že se psychopatologie (nuda, ztráta chuti do života, znechucení sebou samým, obecná deprese tělesných funkcí, postupné zhoršování intelektu, chuti atd.) rozvinula u inteligentních lidí, kteří vedli hloupý život v hloupém zaměstnání. Mám alespoň jeden případ, v němž vhodná kognitivní terapie (návazné dálkové studium, získání intelektově náročnější pozice, vhled) tyto symptomy odstranila. Viděl jsem mnoho žen, inteligentních, zámožných a nezaměstnaných, u nichž se pomalu rozvinuly tytéž symptomy intelektového úpadku. Ty z nich, které následovaly mé doporučení a pustily se do něčeho, co by jich bylo hodno, vykazovaly zlepšení nebo se uzdravily dost na to, aby to potvrdilo můj dojem, že jsou kognitivní potřeby reálné. V těch zemích, v nichž byl lidem zamezen přístup k zprávám, informacím a faktům a kde ofi ciální teorie do hloubky vyvracela zřejmá fakta, alespoň někteří lidé reagovali všeobecným cynismem, nedůvěrou ke všem hodnotám, podezřívavostí vůči zřejmému, hlubokým narušením běžných mezilidských vztahů, beznadějí, ztrátou morálky atd. Jiní reagovali pasivněji otupělostí, podřízeností, ztrátou schopností, zúžením zájmů a ztrátou iniciativy.

Mohlo by vás také zajímat: Alfred Adler - Smysl života.

7. Potřebu vědět a potřebu rozumět vídáme u dětí snad ještě víc než v dospělosti. Navíc se zdá, že jde spíš o spontánní produkt zrání než o učení, ať už je defi nujeme jakkoli. Děti není třeba zvědavosti učit. Ale mohou se naučit, jako v ústavní výchově, nebýt zvědavé; např. Goldfarb. 8. A konečně je uspokojení kognitivních pohnutek subjektivně uspokojivé a je cílem samo o sobě. I když byl tento aspekt vhledu a porozumění dosud zanedbáván ve prospěch dosažených výsledků, učení atd., i nadále platí, že vhled je obvykle světlá, radostná emoční zkušenost v životě člověka, a dokonce může představovat i vyvrcholení lidského života.

Překonávání překážek, výskyt patologie při neuspokojení, široký výskyt (napříč druhy a kulturami), nikdy neutuchající (i když slabý) neustálý tlak, uspokojení této potřeby jako výchozí předpoklad co nejplnějšího rozvoje lidského potenciálu a spontánní výskyt v raném vývoji jedince, to vše poukazuje na základní kognitivní potřebu.

Toto tvrzení však není dostatečné. I s tím, co víme, jsme puzeni dovědět se víc, přesněji a podrobněji na jedné straně, a na druhé straně v co největším rozsahu směrem k světové fi lozofi i, teologii atd. Pokud jsou skutečnosti, které si osvojíme, izolované či atomistické, nutně o nich teoretizujeme; analyzujeme je, organizujeme, nebo obojí. Tento proces někteří označili jako hledání smyslu. Budeme tak tedy předpokládat touhu porozumět, systematizovat, organizovat, analyzovat, hledat vztahy a významy, utvářet hodnotový systém.

Jakmile přijmeme tato přání jako téma k diskusi, uvidíme, že i ona sama se formují do malé hierarchie, v níž touha vědět převládá nad touhou porozumět. Všechny rysy hierarchie význačnosti, které jsme popsali výše, zřejmě platí i pro tuto potřebu.

Musíme si dávat pozor, abychom až příliš často neoddělovali tato přání od základních potřeb, jak jsme je probírali výše, tj. abychom ostře nerozlišovali mezi kognitivními a konativními potřebami. Touha vědět a rozumět je sama o sobě konativní, tj. má povahu usilování, a je stejně tak osobní potřebou jako základní potřeby, které jsme již probírali. Navíc, jak jsme viděli, tyto dvě hierarchie jsou spíš vzájemně provázané, než že by byly oddělené; a jak uvidíme dále, jsou také spíš synergické než protichůdné. Pro další vývoj v této oblasti viz (295, 314).

Kapitoly knihy:
1 Psychologický přístup k vědě
2 Přístup zaměřený na problém versus přístup zaměřený na prostředky ve vědě
3 Předmluva k teorii motivace
4 Teorie lidské motivace
5 Úloha uspokojení základních potřeb podle psychologické teorie
6 Instinktivní povaha základních potřeb
7 Vyšší a nižší potřeby
8 Patogenní vývoj a teorie ohrožení
9 Je destruktivita instinktivní?
10 Expresivní složka chování
11 Sebeaktualizující se lidé: studie o psychologickém zdraví
12 Láska u sebeaktualizujících se lidí
13 Poznání individuálního a obecného
14 Nemotivované a bezúčelné reakce
15 Psychoterapie, zdraví a motivace
16 Normalita, zdraví a hodnoty

Estetické potřeby

Ještě méně toho víme o těchto potřebách než o těch ostatních, a přesto nám svědectví historie, humanitních věd a estetiky nedovolují tuto (pro vědce) nepohodlnou oblast obejít. Pokusil jsem se tento fenomén studovat z hlediska klinické psychologie a psychologie osobnosti s vybranými jedinci, a alespoň sám jsem přesvědčen, že u některých jedinců patří estetické potřeby mezi ty základní. Dělá se jim špatně (specifi cky) z ošklivosti a krásné prostředí na ně působí blahodárně; po kráse prahnou aktivně a jejich touhu může uspokojit pouze krása (314). Téměř univerzálně to můžeme pozorovat u zdravých dětí. Určité důkazy o této pohnutce nacházíme v každé kultuře a v každém věku, dokonce už u jeskynních lidí.

Konativní a kognitivní potřeby se natolik překrývají, že je nelze ostře oddělovat. Potřeby řádu, symetrie, uzavření, dokončení úkonu, systému a struktury lze zcela bez rozdílu připisovat kterékoli kognitivní, konativní, estetické, či dokonce neurotické potřebě. Co se mě týče, považuji tuto oblast zkoumání za prostor, kde se mohou setkat tvaroví a dynamičtí psychologové. Co například znamená, když člověk cítí silnou pohnutku narovnat křivě pověšený obraz?

Další rysy základních potřeb

Stupeň pevnosti hierarchie základních potřeb

Dosud jsme mluvili o této hierarchii, jako by měla pevný řád, ale ve skutečnosti není ani zdaleka tak rigidní, jak jsme možná předpokládali. U většiny lidí, s nimiž jsme pracovali, se skutečně zdálo, jako by u nich tyto základní potřeby byly uspořádány tak, jak jsme tvrdili. Bylo však mezi nimi množství výjimek.


1. Existují lidé, pro něž je například sebeúcta důležitější než láska. Toto nejběžnější prohození hierarchie je obvykle dáno vývojem představy, že se nejspíše dostane lásky člověku silnému či mocnému, který budí respekt nebo strach a je sebevědomý či agresivní. Proto tito lidé, kterým chybí láska a touží po ní, mohou navenek jednat agresivně a sebevědomě. Ale v zásadě jim jde o dosažení vysoké sebeúcty a její projevy v chování jsou spíš prostředkem než samotným cílem; usilují spíš o sebeprosazení, aby získali lásku, než o sebeúctu samotnou.

2. Existují vrozeně tvůrčí lidé, u nichž je puzení k tvořivosti důležitější než jakýkoli jiný determinující faktor. Jejich tvořivost se nemusí jevit jako sebeaktualizace uvolněná základním uspokojením, ale navzdory neuspokojení základní potřeby.

3. U určitých lidí může být úroveň aspirací trvale otupená nebo snížená. Jinými slovy, méně význačné cíle mohou být jednoduše ztraceny a mohou navždy zmizet, takže člověk, který prožívá život na velmi nízké úrovni, tj. je chronicky nezaměstnaný, může být dál po zbytek života uspokojen pouze tak, že bude mít dost potravy.

4. Takzvaná psychopatická osobnost je dalším příkladem trvalé ztráty potřeb lásky. To jsou lidé, kteří podle nejlepších dostupných dat hladověli po lásce v prvních měsících života a jednoduše navždy ztratili touhu a schopnost náklonnost dávat a přijímat (jako zvířata ztrácejí sací či klovací refl exy, pokud nejsou dostatečně brzy po narození procvičovány).

5. Další příčinou převrácení hierarchie je, když byla nějaká potřeba po dlouhou dobu uspokojována; tato potřeba pak může být podceňována. Lidé, kteří nikdy nepocítili chronický hlad, mají sklony podceňovat jeho účinky a vnímat potravu jako něco vcelku nepodstatného. Pokud je ovládá vyšší potřeba, budou ji považovat za nejdůležitější ze všech. Může se pak stát, a skutečně se to stává, že mohou v zájmu této vyšší potřeby sami sebe dostat do pozice, v níž bude jejich základnější potřeba deprivována. Můžeme čekat, že se po dlouhém období deprivace této základnější potřeby objeví tendence přehodnotit obě potřeby, takže se ta význačnější skutečně stane vědomě významnou pro člověka, který se jí možná lehkovážně vzdal. Pokud se člověk raději vzdá práce, než aby ztratil sebeúctu, a pak bude šest měsíců hladovět, možná bude ochoten vzít práci zpátky i za cenu ztráty sebeúcty.

6. Další částečné vysvětlení zdánlivého převrácení spatřujeme ve skutečnosti, že mluvíme o hierarchii význačnosti z hlediska vědomě prožívaných přání či tužeb spíše než chování. Z pohledu na samotné chování můžeme získat mylný dojem. Tvrdíme, že člověk bude silněji pociťovat tu základnější z potřeb, jsou-li obě deprivovány. To nutně neznamená, že bude na základě těchto přání jednat. Znovu musíme zdůraznit, že chování je determinováno mnoha faktory, ne jen potřebami a přáními.

7. Snad ještě důležitější než všechny tyto výjimky jsou ty, které zahrnují ideály, vysoké sociální normy, hodnoty a podobně. S takovými hodnotami se z lidí stávají mučedníci; vzdají se všeho ve prospěch konkrétního ideálu či hodnoty. Těmto lidem můžeme, alespoň zčásti, porozumět s odkazem k jednomu základnímu konceptu (či hypotéze), který lze nazvat zvýšenou tolerancí k frustraci prostřednictvím raného uspokojení. Lidé, jejichž základní potřeby byly celý život, zejména v raných letech, uspokojovány, si podle všeho vyvinuli výjimečnou schopnost ustát přítomné či budoucí ohrožení těchto potřeb jednoduše proto, že mají silnou, zdravou strukturu charakteru v důsledku základního uspokojení. Jsou to silní lidé, kteří jsou často schopni zvládat nesouhlas či protivenství, kteří jsou schopni plavat proti proudu veřejného mínění a postavit se za pravdu i navzdory velké osobní újmě. Právě ti, kteří milovali, byli milováni a prožili mnoho hlubokých přátelství, jsou schopni odolávat nenávisti, odmítnutí či pronásledování.

To vše tvrdím i přesto, že součástí kterékoli úplné diskuse o toleranci vůči frustraci je určitá míra zvyku. Například je pravděpodobné, že lidé, kteří si zvykli na relativní hladovění po dlouhou dobu, jsou díky tomu částečně schopni vydržet deprivaci spojenou s nedostatkem jídla. Jaká rovnováha musí vzniknout mezi těmito dvěma tendencemi, tedy zvykem na jedné straně a uspokojením potřeby potravy v minulosti podporujícím toleranci vůči frustraci na straně druhé, je otázka, na kterou bude muset odpovědět další výzkum. Mezitím můžeme předpokládat, že tu působí obě tendence vedle sebe, protože nejsou ve vzájemném rozporu. S ohledem na tento jev zvýšené tolerance vůči frustraci se zdá pravděpodobné, že nejdůležitější je uspokojení potřeb v prvních letech života. Jinými slovy, lidé, kteří v raných letech zažili bezpečí a získali sílu, mají tendenci si zachovat pocit bezpečí a sílu i nadále tváří v tvář jakýmkoli hrozbám.

Knihu Motivace a osobnost můžete koupit na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru