Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte

Koupit na e‑shopu

I v Evropě trpí podle různých výzkumů sexuálním či jiným zneužíváním, zanedbáváním či týráním až několik desítek milionů dětí. Syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN, z anglického Child Abuse and Neglect) trpí podle odhadů v České republice a na Slovensku kolem 2 % dětí a tématu se věnovala řada studií a výzkumů, přesto není této problematice ani v jedné zemi věnována systematičtější péče ze strany příslušných úřadů.

Děti trpící syndromem CAN potřebují včasnou diagnostiku, rychlé nastavení účinné terapie a následnou komplexní péči. Ambicí autorů publikace Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, slovenského kolektivu odborníků z více oborů - pediatra, pedagoga a sociálního pracovníka -, je seznámit čtenáře s rychlými a efektivními technikami a postupy z oblasti medicíny, léčebné pedagogiky, sociální práce a psychologie, pomocí nichž dokáže kterýkoliv odborník pracující s dětmi odhalit již první příznaky, ale i rizikové faktory syndromu CAN a předejít tak devastaci dětského těla i duše. Podkladem jejich práce je dlouholetá praxe. Důležitou součástí knihy je kapitola věnovaná diagnostice za pomoci dětské kresby, která publikuje dosud nezveřejněné výstupy několikaletého autorčina výzkumu.

Doc. PhDr. Eva Mydlíková, Ph.D. (ed.), vystudovala psychologii. Aktuálně působí v sociálně-právní ochraně dětí, pracuje jako supervizorka a pedagogicky i výzkumně působí na katedře sociální práce Trnavské univerzity.
Prof. MUDr. Jaroslav Slaný, CSc., pediatr a vysokoškolský pedagog, je aktuálně ve funkci děkana Fakulty zdravotnictví a sociální práce Trnavské univerzity a přednosty Dětské kliniky Fakultní nemocnice Trnava.
Mgr. Mariana Kováčová, Ph.D., vystudovala speciální pedagogiku. Je zakladatelkou a ředitelkou neziskové organizace Centrum Slniečko Nitra, která již 30 let pracuje s oběťmi násilí.

Ukázka:

2 Dětská kresba jako nástroj diagnostiky syndromu CAN

Kdysi jsem si zapsala jeden citát od Pabla Picassa6, který ve mně vyvolává staré vzpomínky na úplné začátky mé praxe týkající se problematiky zanedbávaných, týraných a sexuálně zneužívaných dětí a obětí domácího násilí. Jde o mé setkání s malým šestiletým blonďatým útlým chlapcem, který jel sám po poměrně nebezpečné cestě čtyři kilometry na kole ze sousední vesnice do krizového centra pro oběti domácího násilí za svou sestrou, která v něm dočasně našla i s maličkým miminkem útočiště před násilným partnerem. 

Mohlo by vás také zajímat: Oldřich Matoušek a kol. - Dítě traumatizované v blízkých vztazích

Michal (tak mu budu říkat) stál u brány krizového centra na kole, aby mohl zazvonit. A zvonil, jako by se bál, že mu nikdo neotevře. Když jsem vyšla ven, zuřivě odhodil kolo a oduševněle, velmi nahněvaně, s očima plnýma slz řekl: „Už se nechci vrátit domů!“ Stála jsem u brány krizového centra, hleděla mu do očí a viděla jsem v nich velkou bolest, zmatek, zlost, ale i odhodlání. Když vstoupil dovnitř, rozplakal se a vyprávěl příběh o tom, jak matka leží i se třemi neznámými chlapy doma na podlaze opilá a jeho poslala do hospody pro další pivo. A on přitom už druhý den pořádně nic nejedl. Ještě téhož dne, když jsme mu spolu s jeho sestrou poskytly bezpečí, daly mu najíst a ujistily ho, že se nebude muset vrátit „domů“, zašly jsme s Michalem do herny, kde si vzal papír a pastelky a začal spontánně kreslit. I když je to víc než 20 let, mám ten obrázek stále před očima. Nakreslil na něm sebe a svoji sestru s miminkem v popředí. Sám sebe nakreslil černou pastelkou úplně maličkého. Když mi obrázek podával, řekl: „Máma tam není, nezaslouží si to!“ Michal zůstal v krizovém centru delší dobu, dlouho nedokázal mámě odpustit, až po měsících se na jeho obrázcích začala objevovat, často jen v obrysech. Velmi toužil po její lásce, po tom, aby ho vzala do náručí a aby byli spolu. Ve svých kresbách se často vracel do období, kdy byl on sám miminko v matčině náručí. Několikrát jí dával nové a nové šance. Ona se však nedokázala vzdát alkoholu, závislost byla silnější. Na Michalovi tato traumatická situace zanechala stopy. Začal ubližovat sobě i jiným, neakceptoval pravidla, začal se chovat agresivně vůči jiným dětem. Zkušenosti ze stovek případů, s nimiž jsem pracovala, potvrzují, že je velmi těžké přijít o práci, o domov či zázemí, ale nejtěžší je pro člověka, a o to víc pro dítě, když přichází o blízké, jejich lásku a podporu. Tento příběh a následně i další podnítily můj zájem o dětskou kresbu a její význam v diagnostice, intervenci a terapii dětí se syndromem CAN. Uvědomila jsem si, že právě prostřednictvím dětské kresby mohu s dítětem komunikovat o bolestných tématech, o nichž samo nedokáže, nemůže nebo nechce hovořit.

Dětská kresba je totiž nejpřirozenějším prostředkem komunikace s dítětem. Dítě si prostřednictvím kresby přehrává svoje radosti, starosti, kresba mu umožňuje vypovědět jeho zážitek v jiné, umělecké, a hlavně bezpečnější formě. Mou velkou inspirací v tomto tématu byla a stále také je zakladatelka arteterapie na Slovensku, akademická sochařka, arteterapeutka profesorka Jaroslava Šicková Fabrici.

Čtěte také: Martine Delfos - Pověz mi, aneb jak vést profesionální rozhovor s dětmi

Podnětem k realizaci výzkumu dětských kreseb bylo zjištění, jak málo jsou využívány v oblasti depistáže, screeningu profesemi, které jako první mohou identifi kovat projevy traumatu u dítěte nebo na něm páchaného násilí. Záměrem bylo přinést nový pohled na využití dětské kresby v procesu identifi kace násilí páchaného na dítěti v jeho různých formách či identifi kace traumatických zážitků u dítěte. Aby dětská kresba nezůstala jen fenoménem projektivních diagnostických metod pro psychology zaměřené především na diagnostiku psychomotorického vývoje dítěte, je důležité, aby s ní uměli v praxi pracovat i učitelé, výchovní a sociální pracovníci, lékaři a rodiče. Aby všichni ti, kteří se i okrajově mohou střetnout s problematikou zanedbávaných, týraných, sexuálně zneužívaných dětí, uměli rozeznat co nejvíce symptomů, k nimž patří i rizikové znaky v kresbě dítěte. Důležité je, abychom v kontextu těchto symptomů dokázali včas a adekvátně intervenovat, což může pro dítě znamenat záchranu života.

Na následujících stránkách se budu věnovat dětské kresbě, jejím specifi kům v kontextu vývojových stadií dítěte, varovným znakům v kresbách týraných, sexuálně zneužívaných dětí a výsledkům výzkumu, který byl zaměřen na opakování vybraných znaků v kresbách dětí, u nichž byl identifi - kován syndrom CAN, ve srovnání se vzorkem dětí, u nichž syndrom CAN identifi kován nebyl.

2.1 Dětská kresba

Dětská kresba je jedním z nejvhodnějších přístupů k poznání osobnosti dítěte a jeho vývoje. První studie o dětských kresbách vznikly začátkem 20. století a jsou s nimi spojena jména jako Luguet, Corrado, Ricci, Passy, Brown a mnohá další. První zmínka o důležitosti dětské kresby byla zaznamenána v československém prostoru v díle J. A. Komenského, který připomínal rodičům, že děti už v předškolním věku „také do písařství a malířství zavozovány býti mají“ (Uždil, 1974, s. 11). Komenský už ve své době pochopil, že dítě nekreslí jen proto, aby napodobovalo písmo dospělých, ale že kreslí z hlubší potřeby, a byl přesvědčen, že kresba souvisí s duševním životem a je potřebná pro zdárný rozvoj dítěte. Od tohoto období zájem o kresbu postupně rostl. K významným českým průkopníkům v oblasti využití dětských kreseb patří pedagog František Čáda, který nehodnotil uměleckou stránku kresby, nýbrž, jak to on nazval, „projevy dětské duše“ (Pogády et al., 1993). Byl přesvědčen, že na kresbu působí zejména prostředí. Vytvořil systém záznamů, které je podle něho třeba ke kresbám připojit (osobní údaje dítěte, věk, pohlaví, datum, označení, zda jde o spontánní kresbu, nebo kresbu na vyzvání apod.), čímž položil základy pro odbornou práci s dětskou kresbou. Mezi významné české a slovenské autory, kteří se věnovali dětské kresbě ve druhé polovině minulého století, patří Jaromír Uždil a Bohuslav Kováč.

Dětské kresby se využívají především:

• při testování mentální úrovně dítěte;
• jako komunikační prostředek;
• jako prostředek ke zkoumání afektivity dítěte;
• jako prostředek k vyjádření znalosti dítěte o jeho těle a jeho situování v prostředí (Davido, 2008).

Mohlo by vás také zajímat: Georges Cognet - Dětská kresba jako diagnostický nástroj

Dětská kresba je významná i v diagnostickém procesu. Dítě se dostává do interakce prostřednictvím kresby, která mu pomáhá zmírňovat nejistotu, nedůvěru, podporuje uvolnění napětí, odstraňuje překážky verbálního styku, umožňuje větší sebeuplatnění, sebevyjádření, čímž mu dovoluje zažít hodnotu sebe samého jako individuality (Pogády et al., 1993). Kresba je považována za projekci psychomotorických možností svého autora. Odkrývá povahové črty, ale i hyperaktivitu, agresivitu, nízké sebevědomí (Šicková Fabrici, 2006). Tvořivá aktivita dítěte je ovlivňována prostředím, v němž dítě žije. Na nejnižší úrovni je to mikrosystém, který tvoří rodina, spolužáci a škola, který však na dítě působí jednotlivě. Mezosystém tvoří soustavu vzájemných vztahů a vazeb subjektů mikrosystému a jejich synergické působení ovlivňuje dětskou individualitu, tvorbu, v našem případě kresbu. Exosystém ovlivňuje dítě nepřímo, jde o ekonomické podmínky, vizuální média, politický systém (Šupšáková, 2013).

Dětská kresba, jak jsme uvedli v úvodu, je v současnosti využívána především psychology jako jedna z projektivních diagnostických metod, a to zejména pro oblast intelektu a formy poruch osobnosti. Pro určení odchylky je důležité, aby byla vymezena norma – to, co v určitém věku děti v kresbě refl ektují. Až potom je možné porovnávat normu s odchylkami, které se objevují v kresbách dětí s kognitivními a/nebo emocionálními problémy (Šicková Fabrici, 2006). V našem případě je specifi kace zúžena na kresby týraných, sexuálně zneužívaných a zanedbávaných dětí. Důležité je však už v úvodu upozornit, že diagnostiku by měl provádět zkušený odborník, který se tématu dětské kresby a dětem se syndromem CAN věnuje dlouhodobě.

* * *

Knihu Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte koupíte na našem e-shopu.