ROZHOVOR: Erling Kagge - Představuji si život jako dlouhou procházku. Způsob, jakým si každý musí najít svůj vlastní jižní pól.

Erling Kagge (*1963) je norský polárník, právník, nakladatel, autor osmi knih a otec tří dcer. Drží několik objevitelských prvenství. Je prvním člověkem, který přešel Antarktidu k jižnímu pólu, bez rádiového kontaktu s okolním světem. Prvenství mu přísluší také v dobytí všech „tří pólů“ zeměkoule – severního a jižního pólu a vrcholu Mount Everestu. Přednáší pro zeměpisné a obchodní společnosti. Žije v Oslu.

Erlingův životopis vypadá spíše jako seznam přání. Erling je známý tím, že dokázal to, co žádný jiný člověk. V devadesátých letech minulého století se odvážil na severní i jižní pól a také zdolal Mount Everest, a to vše pěšky, bez cizí pomoci a bez rádiového spojení. To, co našel v těchto odlehlých částech našeho světa, nebyl pocit úspěchu ani naplnění vlastního ega, ale ticho. Od té doby si udržuje svou závislost na nevšedních zážitcích, ať už jde o plavbu přes Atlantik, prozkoumávání kanálů v New Yorku, a vůbec na vše, na co si jen vzpomenete.

Sám sebe představuje jako politika, filozofa, právníka, nakladatele, sběratele umění a dokonce i jako velvyslance Rolexu, ale pod tím vším je Erling,  muž, který našel vytoužené vnitřní ticho v rozlehlé Arktidě.

Co vás motivovalo k tomu zasvětit svůj život dobrodružství?

Myslím, že jsme všichni rození dobrodruzi, průzkumníci. Každé dítě zajímá, co je za obzorem. A každé dítě chce kolem sebe vytvořit více prostoru. Tento objevitelský duch nikdy nezmizí, ale pomalu jej rozmělňuje školka, rodiče, přátelé, škola a kolegové. Ale máme to v sobě, dokud žijeme.

Jaké byly nejtěžší chvíle na vašich expedicích na jižní a severní pól?

Každé ráno vstávat ve správný čas, když je ve stanu minus padesát stupňů. První krok je vždy nejtěžší...

A ty nejvznešenější, největší momenty?

Být součástí přírody, naslouchat matce Zemi. Řekne vám, odkud pocházíte, a také určí pár věcí, které vás ještě čekají. Také mi bylo příjemné teplo, když jsem trpěl omrzlinami, a byl sytý poté, co jsem málem umřel hlady.

Někteří říkají, že dobrodružství čeká hned za dveřmi. Souhlasíte s tím, nebo to považujete za klišé?

Rozhodně souhlasím. Některá z největších tajemství života se nacházejí ve vašem sousedství. Každá druhá cestopisná kniha je o někom, kdo ušel dlouhou cestu, ale až po návratu domů najde odpovědi na velké otázky.

Duše objevitelů pólu – 16 lekcí filozofie polárníků

Co tedy lidem brání vydat se za dobrodružstvím?

Musíte si uvědomit, jak důležité je udělat si život o něco těžší, než je nutné. Pokud si zvolíte tu nejjednodušší cestu, pak budete žít nesvobodný život.

Co tím přesně myslíte?

Klíčem ke svobodnému životu je zodpovědnost. Pokud se jí budete vyhýbat, zvolíte si na každé křižovatce tu nejsnazší cestu a v tom případě budou vaše rozhodnutí, velká či malá, předem daná. Měli bychom si dopřát náročný život. Zodpovědnost a stres dávají životu podstatu.

Musím se vyhýbat službám cestovních kanceláří, abych se vydal za dobrodružstvím?

Ne. Ale každý si musí najít svou vlastní cestu.

Cítíte někdy nostalgii, protože svět už byl objeven a na mapě už nezbývají téměř žádná prázdná místa?

Myslím, že svět ve skutečnosti zůstává neobjevený. Neustále se mění, stejně jako my, a v tomto smyslu je svět každé ráno nový. A pokud jde o objevy, jsem přesvědčen, že to nejlepší teprve přijde.

Taky se bojíte, že se něco nepovede?

Někdy asi ano. Neúspěch doprovází téměř vždy špatný pocit. Tato zkušenost je ale na druhou stranu velmi dobrá škola, i když je sebedražší. Někdo, kdo nikdy neselže, se pravděpodobně od začátku odvážil příliš málo. Neúspěch je součástí života – všichni selháváme.

Putoval jste na severní a jižní pól a zdolal Mount Everest, což určitě představovalo značnou fyzickou zátěž. Dokážete také sedět a odpočívat?

Ano! A rád. Ale v Norsku jste vychováni k tomu, abyste si nejprve udělali dlouhou procházku v lese, pak si nasadili lyže a jeli domů a užívali si klidu a pohody. Tento víkend jsem to tak udělal. Hodně času trávím na horách. Občas také přenocuji na chatě. Pak se toulám, jím, ležím, nic nedělám. Ani nečtu. Jen tak ležím, spím, vzbudím se a zase si lehnu. Nevyprazdňuji tedy jen hlavu, ale celé tělo. Přítel psycholog mě naučil hypnotizovat se. Mám potom pocit, jako bych se vznášel těsně nad postelí. Dělám to často po večeři. O dvacet minut později vstávám plný energie, mohu znovu pracovat a číst a jdu spát v jedenáct.

A vstávat v pět, abyste odvedl práci vydavatele, autora, otce, dobrodruha, sběratele a právníka...

Ne, spím, jak jen to jde, spím rád. Minimálně sedm, sedm a půl hodiny. Ještě lepší: osm.

Jaké to je, když se rodina odstěhuje z civilizace do lesů, popisuje kniha Náš velký útěk.

Bylo něco, co vás bavilo při stoupání na Mount Everest?

Miloval jsem to! Jediné, co mě uvádělo do nepohody, byla bolest hlavy. Veškerý svůj volný čas jsem předtím trávil v horách, abych byl dobře připraven. Everest byl jen malou částí většího obrazu. Lezení mi přišlo těžké, ale zajímavé. Přesto už nemusím znovu do velmi vysokých hor.

Většina horolezců říká, že výhled z Mount Everestu nepatří k těm nejkrásnějším – a každý se chce co nejrychleji vrátit dolů…

Na vrcholu jsem byl hodinu a půl. Příliš dlouho. Posledních pár metrů nejdete nahoru, abyste si užili krajinu. Výhled ze sousední hory je každopádně mnohem hezčí: protože se díváte na Everest. V Himálaji jsem byl šest nebo sedm týdnů a absolvoval fantastické lezecké a turistické etapy pod vrcholem Mount Everestu.

Zdolal jste Everest, přestože jste měl strach z výšek. Jak často jste si stanovil výzvy k překonání strachu?

Chtěl jsem být první, kdo dosáhne obou pólů a pokoří nejvyšší horu na Zemi. Je pravda, že mám strach z výšek a nemocné plíce, takže mi lékaři doporučili nelézt na vysoké hory ani se nepotápět do velkých hloubek. Ale nedbal jsem jejich zákazů, a stálo to za to. Takže to nebylo ‚navzdory obavám‘ nebo tak něco; jen jsem cítil, že stojí za to riskovat. Těsně před odjezdem na expedici na jižní pól jsem začal myslet na Everest. Chtěl jsem horu zdolat po návratu z expedice, protože v té době tam odjely další výpravy, které se chtěly vydat na vrchol různými cestami. Do Nepálu jsem odletěl na jaře 1994 s cílem pokořit  Everest.

Radíte svým čtenářům, aby ignorovali svůj strach. Vy sám téměř žádný neznáte?

V mém životě až na drobné výjimky neexistuje. Obavy ano. Když máte hodně zaměstnanců, jako já jako vydavatel, máte vždy obavy. Když máte rodinu, máte strach. Ale to je jiné.

Vzal jste si s sebou na expedice nějaké čtení?

Na jižním pólu jsem měl s sebou Nový zákon, Oscara Wilda, Hermanna Hesse. Myslel jsem, že po osmi nebo deseti hodinách šlapání po ledu budu tak unavený, že si raději přečtu něco známého.

Co vás zaujalo na Novém zákoně?

Na takovou výpravu potřebujete co nejvíce slov a myšlenek, a přitom aby to nebylo příliš objemné. Babička mi dala Nový zákon v super lehkém vydání. Kromě obsahu jsem tedy ocenil i praktičnost knihy.

Projít ledem úplně sám, napadlo vás, že to je vlastně také duchovní zážitek? 

Dalo by se to tak nazvat. V západním světě oddělujeme tělo a duchovno, jako by to byly protiklady. Ale pokud budete procházet přírodou dny nebo týdny, stanete se její součástí. Jste blíže všemu, co není lidské. Ve škole nás učili, že mezi člověkem a přírodou je přísná hranice. Je to tím, že do středu vždy stavíme lidi a vše ostatní kolem nich. To je docela hloupé.

Tma. Novinářka Sigri Sandberg přináší nejen popisy norské přírody a pocitů, které v autorce příroda a osamění vyvolává, ale také množství informací o tmě, které jste nevěděli a nebo vás nenapadlo o nich přemýšlet.

Když jste se vydal na jižní pól, bylo pro vás důležité nejen to, abyste šli pěšky, sami a bez podpory, ale také, abyste byl na každém z těch 1350 kilometrů zcela izolován od civilizace. Proč jste si takto cestu komplikoval?

Obvykle, když se dnes lidé někam sami vydají, ponechají si rádiový kontakt .Já chtěl být sám se sebou – zažít samotu, ticho. Když mluvím s přáteli, kteří podnikají také sólové cesty, nezbaví se všedních starostí, protože řeší porouchanou pračku doma, nutnost zaplatit účty, když se zrovna nedostává hotovost a vůbec vše, čemu byste se chtěli vyhnout a od čeho uniknout co nejdále. Takže si myslím, že je o něco jednodušší chodit sám a nebýt v kontaktu s vnějším světem. Samozřejmě se cítíš osamělý, ale když mluvíš s lidmi, stává se z toho jiný druh osamělosti.

Napsal jste, že při cestě na jižní pól se cesta na lyžích stala cestou do sebe sama. Co se o sobě může člověk v tak náročných podmínkách dozvědět?

Myslím, že každý by se o sobě hodně dozvěděl, kdyby byl sám. Jednou z největších výzev pro dnešní lidi je být pět minut sám, aniž by něco dělali. Nejsem vůbec proti této IT revoluci, ale moje dcery nemohou být téměř nikde, aniž by se rozptylovaly. Filozof Blaise Pascal v 17. století  řekl, že jde o velký problém a rozhodně tomu tak stále je. Myslím, že je opravdu důležité se stýkat s jinými lidmi, ale neměli byste se zbavit schopnosti dobře se bavit sami se sebou.

Těžko říct, co jsem se naučil, protože nějak jste součástí všeho, co jste potkali. Když zahájíte expedici, máte pocit, že je všechno ploché; všechno je bílé až k obzoru. Váš vztah k okolí se vyvíjí a nakonec vidíte, že to není bílé, jsou to variace bílé, je to trochu nazelenalé, načervenalé; a povrch také není rovný. Pro mě to byla velmi dobrá škola.

Žena v polární noci. Prožila polární noc s lovcem kožešin. Byl to její manžel. Ale taky s Norem Karlem, který s nimi obýval chatku. A psala se 30. léta 20. století. Christiane byla umělkyně a rok strávený na Špicberkách je v jejím líčení nádherný, extrémní, do duše se vpisující zážitek.

Po čtyřiceti dnech vaší expedice na jižní pól jste udělal chybu, jak jste později řekl, že jste počítal čas a vzdálenost, která zbývala, než dosáhnete svého cíle. Jižní pól „se změnil z dobrého a vzdáleného snu v matematický bod“. Jaká je největší chyba, kterou může hledač dobrodružství udělat a která mu zkazí zážitek z prožitého dobrodružství?

Myslím, že hlavní chybou lidí je, že se vzdávají příliš brzy. Je přirozené, že občas přemýšlíte o negativních věcech. Ale samozřejmě je opravdu důležité – rozhodně na expedicích, ale i v každodenním životě – myslet na to, že zítra bude lépe než dnes. Cítím to jako průzkumník i jako podnikatel. Na expedici na severní i jižní pól – na severní pól s Børgem – jsme se z pragmatických důvodů rozhodli, že nesmíme vůbec nadávat, neříkat opravdu nic negativního. Existuje tolik negativních věcí, na které je třeba se zaměřit, takže se jim při cestě musíte vyhnout. A hlavně se vyvarujte jejich pojmenování, protože pak ještě zesílí. Takže když jsem šel na jižní pól, skoro jsem nic nevyřkl. Nikdy jsem na nic nepřísahal. Držel jsem jazyk za zuby. Samozřejmě nejdůležitější je dát jednu nohu před druhou, ale také se musíte snažit dobře se bavit. Život je těžký a nikdy by neměl být bez bolesti a ztrát. Nemám rád chlad nebo bolest víc než ostatní pocity, ale jsou naší součástí.

Bylo potěšující vidět, že váš sen uznávají ostatní?

Ano, naprosto. Bylo to tak trochu mimo můj sen, protože jsem nikdy nesnil o tom, že budu na obálce časopisu Time. Ale na druhou stranu, kdybyste přišli ke mně domů, viděli byste, že nemám nic, co by se týkalo mých expedic. Dokonce ani knihy, které jsem napsal. Protože život jde dál. Jsem na to hrdý a moje děti o tom vědí, ale nikdy o tom nemluvíme. Důležité je naplnit svůj vlastní potenciál a já jsem za svůj život průzkumníka opravdu šťastný. Jak jsem řekl, nikdy jsem neměl pocit, že jsem začal, nikdy jsem neměl pocit, že končím.

Studoval jste práva. Jak jste jako dyslektik přišel na myšlenku stát se autorem a vydavatelem?

Bylo mi deset, do té doby jsem neuměl pořádně číst a psát, naučil mě to logoped. Na dyslexii je dobré, že si uvědomujete, že to, co učitel říká, na vás nefunguje. Takto brzy ztratíte respekt k autoritám. A uvědomíte si, že pokud všichni ostatní řeší problém jedním způsobem, musíte to udělat trochu jinak. To je zdravé. Mnoho zakladatelů společností je dyslektiků.

Existujeme, ale jen málo z nás skutečně žije... To je citát...

I kdybychom měli žít tisíc let, naše životy by byly krátké. „Existujeme, ale jen málo z nás skutečně žije," tvrdil Seneca před dvěma tisíci lety. Život je velmi krátký a úzkostlivý pro ty, kteří zapomínají na minulost, zanedbávají přítomnost a bojí se budoucnosti. Když dojdou na konec, chudáci ubožáci si příliš pozdě uvědomí, že po celou tu dobu byli zaměstnáni nicneděláním.

Jaké bude vaše další dobrodružství?

Představuji si život jako dlouhou procházku. Způsob, jakým si každý musí najít svůj vlastní jižní pól.

Převzato od Vladimíra Sůvy, https://denik-knihy.cz