Nenásilná komunikace v novém přepracovaném vydání

Koupit na e‑shopu

Jak tento princip využít pro změnu vlastní komunikace v partnerských vztazích, s kolegy na pracovišti nebo třeba i v politice vám prozradí kniha amerického psychologa Marshalla B. Rosenberga, který metodu nenásilné komunikace (NVC – Nonviolent communication) vytvořil a celý život rozvíjel. NENÁSILNÁ KOMUNIKACE – ŘEČ ŽIVOTA je již pátým, revidovaným a doplněným vydáním tohoto světového bestselleru a přináší přehledné a strukturované základy nenásilné komunikace. 

Knihu ocení čtenáři se zájmem o témata efektivní komunikace, školitelé v oblasti komunikace, učitelé, vychovatelé a kdokoli, kdo někdy ve svých vztazích narazil na potíže a přeje si je transformovat.

Lidé jsou často vychováváni k posuzování, hodnocení, srovnávání, soutěživosti, kladení požadavků a komunikaci s lidmi v termínech, co je „správné“ a co „špatné“. Komunikace v tomto smyslu často vede k nedorozuměním a přerušení spojení mezi komunikujícími. Nenásilná komunikace se snaží tyto vzorce opustit a je založena na naslouchání sobě i partnerovi, na ochotě vnímat potřeby a pocity sebe samého i toho druhého.

Podle Rosenberga je schopnost vcítit se lidem vlastní a jeho metoda nenásilné komunikace nám pomáhá tuto schopnost rozvíjet a přeformulovat způsob, jímž se vyjadřujeme a nasloucháme druhým. Zaměřuje se na čtyři oblasti: na to, co pozorujeme, cítíme, potřebujeme a o co žádáme. Nenásilná komunikace podporuje naslouchání, respekt a empatii a tím ve výsledku napomáhá k úspěšnému řešení konfliktů, překonávání názorových rozdílů a rozvíjí vztahy založené na vzájemné úctě, vcítění a spolupráci. I proto je celosvětově tato metoda často využívána pro mediaci a řešení konfliktů na všech úrovních.

Ve čtrnácti kapitolách se kniha věnuje zevrubné teorii nenásilné komunikace a k ní přidává i ukázky dialogů, na kterých demonstruje popisované principy v praxi. Každou kapitolu zakončuje autor shrnutím nejdůležitějších poznatků a také praktickým cvičením, kde si čtenář může nabyté vědomosti ověřit a vyzkoušet. 

Celou knihu pak uzavírají přehledná tabulka hlavních principů nenásilné komunikace, soupis lidských pocitů a potřeb, se kterými se v knize pracuje, a také obsáhlý seznam použité literatury, ze které autor při tvorbě metody nenásilné komunikace čerpal a která může čtenářům sloužit při dalším studiu.

Z anglického originálu Nonviolent Communication přeložili Norma Garcíová a Miroslav Záleta.

Ukázka:

Z emočního otroctví k emočnímu osvobození

Stadium 1: V tomto stadiu, o kterém mluvím jako o emočním otroctví, se domníváme, že jsme odpovědní za pocity druhých lidí. 

Stadium 1 – emoční otroctví: Myslíme si, že máme odpovědnost za pocity druhých lidí. 

Myslíme si, že musíme neustále usilovat o to, aby byli všichni šťastní. Když jako šťastní nevypadají, cítíme se za to odpovědní a myslíme si, že s tím musíme něco udělat. To nás snadno může vést k tomu, že osoby, které jsou nám nejbližší, vnímáme jako zátěž. Během svého vývoje ke stavu emoční svobody většina z nás prochází třemi stadii vztahu k druhým lidem.

Přijímání odpovědnosti za pocity druhých lidí může být velmi zhoubné v intimních vztazích. Pravidelně slýchávám obměny následujícího tématu: „Opravdu se bojím partnerského vztahu. Když vidím, že se má partnerka trápí nebo něco potřebuje, jsem zahlcen. Jako bych byl spoután a dusil se. Tehdy prostě musím ze vztahu co nejrychleji vycouvat.“ Tato reakce je obvyklá u těch, kdo zakoušejí lásku jako odpírání vlastních potřeb za účelem péče o potřeby milovaného. V počátcích vztahu si obvykle partneři svobodně přinášejí radost a jeden do druhého se vciťují. Vztah je svěží, spontánní, nádherný. Ale časem, jak se vztah stává „vážným“, partneři mohou začít za pocity toho druhého přebírat odpovědnost.

Kniha NENÁSILNÁ KOMUNIKACE A MOC vychází ze semináře, který měl v Itálii tvůrce metody Marshall Rosenberg ve spolupráci s Vilmou Costetti, trenérkou nenásilné komunikace v Itálii.

Kdybych si jako partner uvědomoval, že právě tak to dělám, možná bych si situaci přiznal a vysvětlil následovně: „Neumím ovlivnit, že se ve vztazích ztrácím. Když vidím partnerčino trápení, jsem z toho celý pryč a prostě se musím osvobodit.“ Pokud bych však nedosáhl této úrovně sebeuvědomění, pravděpodobně bych partnerku obviňoval za to, že náš vztah chátrá. A tak bych řekl: „Moje partnerka toho tolik chce a je tak závislá, že tím náš vztah skutečně trpí.“ V takovém případě by partnerka udělala dobře, kdyby odmítla můj názor, že na tom, co potřebuje, je něco špatného.

Přijmout takové obvinění by totiž situaci ještě zhoršilo. Namísto toho by mohla zareagovat empaticky a dotknout se mého trápení spojeného s emočním otroctvím: „Takže si uvědomuješ, že panikaříš. Je pro tebe těžké pokračovat v našem hlubokém vztahu a lásce, aniž bys to bral jako odpovědnost, povinnost, břímě… Máš pocit, že ztrácíš svobodu, protože si myslíš, že se o mě musíš neustále starat.“ Když ovšem místo empatické reakce řekne: „Cítíš se pod tlakem, protože po tobě chci moc věcí?“, pak oba pravděpodobně zůstaneme zamotáni v emočním otroctví, a proto bude mnohem těžší zachovat náš vztah.

Stadium 2: V tomto stadiu si již uvědomujeme negativní důsledky přebírání odpovědnosti za pocity druhých lidí a snahy se jim přizpůsobit na úkor sebe samých. 

Stadium 2 – „protivné“: Jsme rozzlobení a už nechceme být odpovědní za pocity druhých.

Když si uvědomíme, kolik času v životě jsme ztratili a jak zřídka jsme reagovali na volání své vlastní duše, možná nás to rozzlobí. O tomto stadiu z legrace mluvím jako o „protivném“ stadiu, protože když jsme konfrontováni s problémy někoho jiného, míváme sklon k protivným poznámkám, jako například: „To je tvůj problém! Já za tvoje pocity nezodpovídám!“ Už je nám jasné, za co nejsme odpovědní, ale ještě nám zbývá se naučit, jak být bez emočního otroctví odpovědní vůči druhým.

Čeká vás nepříjemné setkání se šéfem. Právě vám volala učitelka, aby si postěžovala na vaše dítě. Pohádali jste se s partnerem. Jak budete situaci řešit? Poradí NENÁSILNÁ KOMUNIKACE V PRAXI.

Jakmile se emočního otroctví zbavíme, můžeme si s sebou ještě nést zbytky strachu a viny z toho, že máme vlastní potřeby. A tak není překvapivé, že své potřeby nakonec vyjádříme způsobem, který uším druhých zní přísně a vzpurně. Například během přestávky na jednom z mých workshopů jistá mladá žena vyjádřila vděčnost za to, že si uvědomila své vlastní emoční otroctví. Když pak workshop pokračoval, navrhl jsem skupině jednu aktivitu. Tato mladá žena asertivně prohlásila: „Ale já bych raději dělala něco jiného.“ Cítil jsem, že zkusila uplatnit své nově objevené právo na vyjádření svých potřeb – i když odporují potřebám druhých lidí.

Abych jí pomohl vyřešit to, co chtěla, zeptal jsem se: „Chcete dělat něco jiného, i když to bude v konfliktu s tím, co potřebuji já?“ Na chvíli se zamyslela a potom ze sebe vykoktala: „Ano… eh… tedy ne.“ Její zmatek ukazuje, jak v „protivném“ stadiu zbývá ještě pochopit, že emoční osvobození vyžaduje víc než jen prosazení vlastních požadavků.

Vzpomínám si na jednu příhodu z doby, kdy byla moje dcera Marla na cestě k emočnímu osvobození. Vždycky bývala tou „hodnou holčičkou“, která popírala své vlastní potřeby, aby vyhověla přáním ostatních lidí. Když jsem si uvědomil, jak často potlačuje svá přání, aby uspokojila druhé, promluvil jsem si s ní o tom. Řekl jsem, jak bych byl rád, kdyby své potřeby projevovala častěji. Když jsme to téma poprvé naťukli, Marla se rozplakala. „Ale tati, když já nechci nikoho zklamat!“ namítla bezradně. Snažil jsem se Marle vysvětlit, že její upřímnost by byla pro druhé mnohem větším darem, než když se přizpůsobuje, aby zabránila jejich nelibosti. Také jsem jí vysvětlil, jak empaticky reagovat na projevy lidí, kteří se rozčilí, aniž by přijímala odpovědnost za jejich pocity.

ALE JÁ CHCI TOHLE, MAMI - Nenásilná komunikace pro rodiče.

„Marlo,“ řekl, „takhle se mladá dáma neobléká.“ Na to Marla odpověděla: „Jděte do…!“ Slyšet to bylo důvodem k oslavě: Marla po stoupila z emočního otroctví do období protivnosti! Učila se vyjadřovat své potřeby a riskovat, že se bude muset vyrovnat s nelibostí druhých lidí. Schopnost prosazovat své potřeby bez potíží a způsobem, který by respektoval potřeby ostatních, u ní ještě nefungovala, ale věřil jsem, že se to časem stane.Zanedlouho jsem si všiml známek toho, že má dcera začíná své potřeby vyjadřovat otevřeněji. Jednou volal ředitel školy. Očividně ho rozčilil rozhovor s Marlou, která přišla do školy v montérkách.

Stadium 3: Ve třetím stadiu, emočním osvobození, reagujeme na potřeby druhých s empatií, nikdy ne se strachem, vinou nebo studem. To, co děláme, nás proto naplňuje stejně jako ty, kdo naše snahy vnímají. Přijímáme plnou odpovědnost za své vlastní záměry a činy, ne však za pocity druhých.

Stadium 3 – osvobození: Přijímáme odpovědnost za své záměry a činy.

V tomto stadiu si uvědomujeme, že nikdy nemůžeme naplňovat své potřeby na úkor jiných. Emoční osvobození zahrnuje jasné vyjádření toho, co potřebujeme, a to způsobem, který sděluje, že máme stejný zájem na tom, aby byly naplněny potřeby druhých. Záměrem nenásilné komunikace je podporovat nás ve vztazích na této úrovni.

SHRNUTÍ

Třetí složkou nenásilné komunikace je uvědomění si potřeb, které se skrývají za našimi pocity. To, co ostatní říkají a dělají, mohou být podněty, ale nikdy ne příčiny našich pocitů. Když někdo mluví negativně, máme čtyři možnosti jak zprávu přijmout: 1. obviňovat sebe, 2. vinit druhé, 3. uvědomit si vlastní pocity a potřeby, 4. uvědomit si pocity a potřeby skryté za negativními slovy druhé osoby.

Marshall Bertram Rosenberg, Ph.D. byl americký psycholog a tvůrce konceptu nenásilné komunikace. Doktorát z klinické psychologie získal v roce 1961 na Univerzitě ve Wisconsinu, kde studoval pod vedením Carla R. Rogerse. Desítky let pracoval jako instruktor a mediátor po celém světě. V Portále dále vyšly jeho knihy Co řeknete, změní váš svět, Nenásilná komunikace v praxi, Nenásilná komunikace a moc.

Posuzování, kritizování, diagnostikování a interpretace druhých jsou odcizená vyjádření našich vlastních potřeb a hodnot. Když druzí slyší kritiku, mívají sklon vkládat svou energii do obrany nebo protiútoku. Čím jasněji jsme schopni spojit své pocity se svými potřebami, tím snazší je pro druhé reagovat empaticky.

Protože za rozpoznávání a odhalování svých potřeb jsme často tvrdě odsuzováni, lidé se toho mohou hodně bát. Zvláště ženy bývají vedeny k tomu, aby přehlížely své vlastní potřeby a staraly se o potřeby druhých.

V procesu rozvíjení své emoční odpovědnosti většina z nás prochází třemi stadii: 1. „emočním otroctvím“ – domníváme se, že jsme odpovědní za pocity druhých lidí, 2. „protivným stadiem“, ve kterém se odmítáme starat o to, co cítí nebo potřebuje někdo jiný, 3. „emočním osvobozením“, v němž přijímáme plnou odpovědnost za své pocity, ne však za pocity druhých, a zároveň si uvědomujeme, že nikdy nemůžeme naplňovat vlastní potřeby na úkor jiných.

Knihu NENÁSILNÁ KOMUNIKACE – ŘEČ ŽIVOTA zakoupíte na našem e-shopu.