Žena ať v církvi promluví. Hluboké a aktuální úvahy nad ženskou spiritualitou a velkými ženami církve

Koupit na e‑shopu

Připustit, že by žena v římskokatolické církvi zastávala jinou roli, než úklid, zdobení kostela nebo žehlení liturgických hadříků, je tabu. Jak velmi otevřeně a nebojácně konstatuje Zdeněk Jančařík, autor knihy Žena ať v církvi promluví, "moc a veřejnou slávu si i v modernizované církvi ponechali muži pro sebe." Představa ženy předčítající z evangelia, kázající či dokonce svěcené na biskupku je i na prahu tisíciletí stále v oblasti divokých snů. Ve své knize na příbězích biblických žen i moderních světic empaticky ukazuje, jak silně se ženy propsaly do života církve, i když jim není ve veřejném prostoru dopřán hlas. Jančařík se nebojí - kolik mužů, kněží nadto, by dokázalo s plnou vahou varovat, že "zanedbáváním nebo odmítáním ženské části církve s jejím odkazováním do příslušných, církví přesně stanovených mezí si klerikální mužské společenství dlouhodobě vytvořilo jungiánský stín, který ho konečně začátkem nového tisícletí dohání."

Ty jsi kněz navěky, rozhovor se Ludmilou Javorovou, ženou vysvěcenou na kněze

Novýma očima a hluboce budete mít možnost projít příběhem staré těhotné ženy Sáry, velké duše Terezie z Lisieux, zapálené myslitelky Edity Stein, ale také se blíže seznámit s boromejkou Vojtěchou Hasmandovou nebo školskou sestrou Eliškou Pretschnerovou...a to je jen namátkový výběr z mnoha žen, jejichž životy mohou být zdroji inspirace. Jen u málo knih lze s jistotou konstatovat, že mají potenciál čtenáře proměnit. Zjistěte, proč tato mezi ně patří. 

Ukázka:

Zneužívání v církvi

Jedna evangelijní scéna nám může přiblížit biblický pohled na zneužitou ženu. V 5. kapitole Markova evangelia se k Ježíšovi po špičkách přibližuje žena „s krvotokem“ (Mk 5,25–34) pečlivě ukrytá v zástupu. Dvanáct let trpí krvácením na nejintimnějším místě těla, je zraněná, podstoupila mnohé léčby, „vynaložila všechno, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak šlo to s ní stále k horšímu“ (Mk 5,26). Bojí se před Ježíše předstoupit jen tak, nechce se jí před lidmi vyprávět o své nemoci, o svém zneužití, i v evangeliu je němá. Přistoupí k Ježíšovi zezadu a s vírou se dotkne jeho šatu, protože tuší, že tím „bude zachráněna“. Ježíš, Lékař duše i těla, ví, že se ho dotkla, zná její ponížení, ptá se ale, „kdo se to dotkl mého šatu“ – snad aby upozornil na tyto ženy, které skrytě po léta trpí. Lidé se diví, klepou si na čelo: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: Kdo se mne to dotkl?“ A pak se setkají oči té ženy s uzdravujícím Ježíšovým pohledem – a ona „mu poví celou pravdu“. Jen pod laskavým Ježíšovým zrakem plným něhy je sexuálně ponížená žena schopna vypovídat o tom, co se jí stalo. Pak už nepřekvapí, že je uzdravena pouhým dotekem jeho šatů.

Během půstu můžete meditovat s knihou Plátno z Turína

* * *

Zpovídat sexuálně zraněné ženy znamená obrnit se trpělivostí a snést celou pravdu, pravdu zneužitých žen. Neskákat jim do řeči, nedivit se, nezvedat obočí. Zraněné, znásilněné, poznamenané ženy dokážou promluvit o tom, co se jim stalo, až po dlouhých traumatických letech. Přibližují se pravdě po špičkách, dotknou se jí možná až přes Ježíšovy třásně. Pomalu se rozpomínají na vytěsněné události, jsou polámané v srdci i v těle, často násilníka milovaly, nebo ho ctily a nedovolily si o něm mluvit pravdivě – samy ho svým mlčením kryly. Pokud se to dělo v církvi, nemohou o tom většinou říkat církevním představitelům – ti totiž pro ně ve svých rolích představují stejné zlo, onu bolest, která bolí dvakrát, kdykoli se jitří. Jedním z důvodů sexuálního zneužívání v církvi je klerikalismus – tedy zneužívání moci „kleriků“, moci vycházející „z kleriky“, „z kolárku“, „z mitry“. Ten, kdo má slovo a postavení, má také vládu nad tím, kdo slovo a moc nemá. Tuto moc lze využít především vůči těm, kdo jsou slabší nebo jiní – nezletilí chlapci a dívky, single ženy, mladší vdovy, jakkoli zraněné ženy. Jakmile klerik začne zneužívat moc „duchovní“, tedy nemírně uplatňovat svou autoritu, je pak snadná cesta k zneužití fyzickému.

Ćítanka vnitřní modlitby se sv. Terezií z Ávily

Ze strany pachatele to s přiznáním sexuálního ataku nebývá jednoduché. Viník si většinou násilí nepřipouští, vytěsňuje a bagatelizuje je, i když jsou svědectví jakkoli zdrcující. Je to patrné třeba z třicet let dlouhého a urputného zapírání sexuálního násilí páchaného na dětech a mladých bohoslovcích někdejšího newyorského a washingtonského arcibiskupa Theodora McCarrica, ale také z mnoha jiných případů sexuálního zneužívání v církvi. Oběť je většinou v defenzivě a v nevýhodě, bylo jí sice evidentně ublíženo, ale sama/sám se za to po celý život stydí, protože se na ní / na něm provinila třeba duchovní osoba nebo jiná, i milovaná autorita, do které „by to nikdo nikdy neřekl“. Proto se oběti neodvažují vystavit své jméno na odiv úřadům, policii, natož biskupským orgánům. V případě McCarrica posílaly zděšené maminky a někteří lidé z jeho okolí anonymní listy na příslušná biskupství, kde je tajemníci házeli do koše, a „strýček Ted“, jak si svého času nejmocnější muž severoamerické církve nechal přezdívat nejbližšími, je bagatelizoval.

Zdeněk Jančařík je salesián, kněz a autor spirituální literatury. V Portále vyšly jeho knihy Plátno z Turína, Miláček Páně a knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky.

Pokud se proviní veřejně známý člověk, mívá kolem sebe zástupy věrných, kteří nevěří, že by „ten člověk ublížil třeba jen mouše“. Navíc pachatelé většinou „drží mikrofon“, kdežto oběti jsou dlouho němé a nikdo jim nepropůjčí hlas, nejsou si docela jisté, kdo za jejich znásilnění vlastně může, jestli si to nějak nepřivodily samy. Většinou se o těchto zločinech dozvídáme až dvacet nebo třicet let poté, co se staly a kdy už je těžké něco dokazovat a dohledávat. Zatímco oběti po léta trpí násilím, kterého se na nich někdo dopustil, a často si je pamatují do každého detailu, pachatelé mnohdy všechno vytěsní a „vůbec na nic si nevzpomínají“. Jde-li o kněze, je to paradoxní a šílené, ale žijí dál, jako by se nic nestalo, vrhají se do veřejných aktivit, rádi slouží dvě i tři mše denně, jezdí po schůzích, zpovídají víc než ostatní kněží a často jsou na veřejnosti až hyperaktivní. Vytěsňují, retušují, zametají.

V poslední době zadul nový vítr i do klerik a také v církevní hierarchii se trend maličko obrací, jak o tom svědčí příklad známého mnichovského kardinála Reinharda Marxe. Poté, co ve svém abdikačním dopise konstatuje katastrofální krizi v německé církvi, která vedla v posledních letech k odchodu statisíců zklamaných lidí z církve, vyslovuje své osobní předsevzetí vzít odpovědnost sám na sebe: V jádru mně jde o to, nést spoluodpovědnost za katastrofu sexuálního zneužívání nositeli církevních úřadů v posledních desetiletích. (…) Diskuse z nedávné doby ukázaly, že mnozí v církvi právě v tomto bodě nehodlají přijmout spoluodpovědnost a přiznat spoluvinu instituce, a proto se vzpírají jakékoli reformě a obnovnému dialogu vzhledem ke krizi spojené se zneužíváním. Vidím to rozhodně jinak. Musíme mít na zřeteli obojí: vyvozování odpovědnosti za osobní i institucionální přehmaty, což by mělo vést ke změnám a k reformě církve.

V listě nabízí papeži Františkovi abdikaci – ten ji ovšem nepřijal. Každopádně je to jeden z prvních pokusů od vysokého církevního představitele vyvodit osobní odpovědnost za vlastní podřízené.

Knihu Žena ať v církvi promluví můžete koupit na našem e-shopu