Naučte se vědomě snít pomocí lucidního snění

Koupit na e‑shopu

Čtenářům, kteří se chtějí naučit lucidně snít, nabízí americký psychofyziolog Stephen LaBerge nejen inspiraci, ale i praktické rady a techniky, jak se stát lucidním snícím a jak tento stav využít pro osobní růst, zvýšení sebevědomí, podporu duševního (a možná i tělesného) zdraví a k usnadnění řešení tvůrčích problémů. V knize LUCIDNÍ SNĚNÍ shrnuje deset let vlastních výzkumů v Centru pro výzkum spánku na Stanfordově univerzitě, kde se lucidním sněním intenzivně zabýval a pomohl mu ven ze škatulky „paranormálních jevů“ do akademického a vědeckého prostředí. V knize čtenář dostane základní ucelený přehled problematiky lucidního snění, jeho teorie i praxe. Jde o nově (v roce 2021) doplněné a redigované vydání mezinárodního bestselleru, který poprvé vyšel již v 80. letech minulého století.

V prvních kapitolách knihy nás seznámí s historií zkoumání lucidního snění, s poválečným obdobím, kdy se lucidním snům věnovali i různí šarlatáni a okultisté a vědci byli k jeho významu spíše skeptičtí. Právě špatná pověst lucidního snění coby parapsychologického jevu byla jednou z prvních překážek, kterou musel na své cestě překonat, ale jak popisuje v dalších kapitolách, postupně se mu podařilo vědce přesvědčit, že mají co do činění se skutečným psychofyziologickým fenoménem, který může významně pomoci při zkoumání lidského vědomí. Do detailů popisuje zásadní experimenty, které na Stanfordově univerzitě se svým týmem kolegů a pokusných osob, tzv. oneironautů podnikal k prozkoumání tohoto jevu, a vysvětluje všechny postupné kroky, které vedly ke konečnému ovládnutí lucidních snů.

Navzdory tomu, že se jedná o záznamy, popisy a výklad vědeckých pokusů a experimentů, LaBerge používá jazyk přístupný i naprostému laikovi, který se o lucidní snění začal zajímat až těsně před otevřením této knihy.

Stephen LaBerge (* 1947) je psycholog v oblasti lucidního snění. V roce 1967 získal titul bakaláře v oboru matematiky. Začal zkoumat lucidní snění v psychofyziologii na Stanfordově univerzitě. V roce 1987 založil Lucidity Institute, organizaci, která podporuje výzkum lucidního snění, stejně jako kurzy pro širokou veřejnost o tom, jak lucidního snu dosáhnout.

V dalších kapitolách se pak čtenáři dostane praktických návodů a postupů, jak si vyvolat vlastní lucidní sny, společně s ujištěním, že s trochou tréninku a jistou dávkou úsilí jsou lucidní sny přístupné každému. Pro někoho se mohou stát dalším zdrojem zábavy, pozvánkou k dobrodružstvím, která jsou jinak jen těžko realizovatelná. Někomu jinému mohou výrazně pomoci nejenom při prozkoumávání hlubin vlastního já, ale také třeba při zvládání nočních můr či úzkostných snů.

Na konci knihy najdete i poznámkový aparát a soupis další česky psané literatury na téma lucidního snění.

Z anglického originálu Lucid Dreaming přeložil Mikoláš Petrželka.

Ukázka:

Snový čas

Jak rychle sníme a jak dlouho sny trvají? To jsou otázky, které zajímaly lidstvo po staletí. Tradiční odpověď zněla, že sny trvají krátkou nebo vůbec žádnou dobu. Známý je například příběh Mohamedova nočního putování. Prorok prý převrhl džbán s vodou těsně předtím, než se (na létajícím koni) vydal na cestu po sedmero nebesích, během které rozmlouval se sedmi proroky, mnohými anděly a s Bohem samotným. Když vstřebal všechny krásy ráje, probudil se Prorok opět v posteli a zjistil, že voda ze džbánu, který převrhl, ještě zcela nevytekla.

Podobně si průkopník výzkumu snů z 19. století Alfred Maury na sklonku svého života vybavil po mnoho let zapomenutý sen, ve kterém se z ničeho nic ocitl uprostřed Francouzské revoluce. Poté, co byl svědkem mnoha vražd, i jeho samotného přivedli před revoluční tribunál. Po dlouhém procesu, ve kterém viděl Robespierra, Marata a další hrdiny revoluce, byl odsouzen k smrti a odveden na popraviště obklopené typickým davem škodolibé lůzy. Během čekání, až na něj přijde řada, sledoval rychlou a strašnou práci gilotiny. Když přišla jeho chvíle, vystoupil na popraviště, popravčí ho připoutal k lávce a postrčil pod gilotinu. Čepel se svezla a… v tento kritický okamžik se Maury s hrůzou probudil a zjistil, že jeho hlava je naštěstí stále na svém místě. Téměř okamžitě si uvědomil, co se stalo: na krk mu spadla čelní pelest postele. Z toho usoudil, že poměrně dlouhý sen, který se mu zdál, musel být způsoben dopadem pelesti na jeho krk, a že se tedy musel odehrát v jediném okamžiku! (Pokud si myslíte, že tento názor na trvání snů se týká pouze minulých století, vězte, že ještě v roce 1981 zveřejnil jistý respektovaný odborník na sny článek, kde tvrdí, že sny se odehrávají během krátkého okamžiku probuzení.¹

Práce se sny a aktivní imaginací je v jungiánské psychoanalýze klíčovým způsobem komunikace s nevědomím.

I když se nás některé sny nepochybně občas snaží přesvědčit o opaku, důkazy jasně nasvědčují tomu, že sny normálně zabírají tolik času, kolik by činnosti v nich prováděné zabraly ve skutečném životě. V jedné studii probouzeli Dement a Kleitman pět pokusných osob vždy pět a deset minut po začátku REM fáze a ptali se jich, kolik si myslí, že uběhlo času. Čtyři z pěti subjektů byly pokaždé schopny určit správný čas. Tatáž studie prokázala, že sny, uváděné po patnácti minutách REM spánku, byly delší než ty, které následovaly po pětiminutové REM fázi. Tyto zprávy zjevně odporují představě, že by se sny odehrávaly v jediném okamžiku. Nedokazují ovšem, zda snový čas opravdu odpovídá „skutečnému času“, pouze naznačují, že jsou ve stejném poměru.

Subjektivní vnímání snového času může být přímo a jednoduše posouzeno s pomocí lucidně snících subjektů. Oneironauti jsou instruováni, aby vyslali signál v okamžiku, kdy si ve snu uvědomí, že sní, a pak odhadli dejme tomu desetivteřinový interval tak, že napočítají do desíti. Poté opět vyšlou signál na znamení, že odhadovaná doba uběhla, což lze následně porovnat se záznamem z polygrafu.

Mohlo by vás také zajímat: Mandala jako symbol středu, celistvosti i směřování. Mandala jako bohatý materiál pro zkoumání vlastního já. Mandala v kontextu psychologickém i kulturním. C. G. Jung, otec psychologie, ji považoval za zdroj možností pro další posun ve vývoji osobnosti.

Při našich experimentech² jsme zjistili, že průměrná délka odhadovaného intervalu byla 13 vteřin, což u těch samých subjektů odpovídalo průměrné délce odhadovaného intervalu v bdělém stavu. Naše spolupracovnice Beverly si užila svých deset vteřin slávy, když tento experiment předvedla dokonce před televizním štábem BBC. Svůj zážitek popsala takto:

Tou dobou, dost pozdě k ránu, jsem byla skutečně velmi odhodlaná mít lucidní sen: Cítila jsem se zvlášť motivovaná díky všem těm lidem od televize, kteří čekali na můj výstup. Když jsem se tedy ocitla v okamžiku přechodu mezi bděním a spánkem, prostě jsem „to udělala“: mé snové tělo se začalo vznášet do vzduchu z postele dost podobné té, ve které jsem věděla, že spí mé fyzické tělo. Počkala jsem, až budu úplně ve vzduchu, abych si byla jistá, že sním. Něco jako by mě ale táhlo zpět: moje elektrody! Okamžitě jsem si uvědomila, že to jsou pouze snové elektrody a že rozhodně nemám v úmyslu dovolit snu, aby on kontroloval mě. V tu chvíli jsem prostě odplula bez zájmu o „elektrody“, které jak jsem předpokládala, přestaly existovat. Zatímco jsem plula pokojem přímo skrz zeď, signalizovala jsem očima „vlevo-vpravo-vlevo-vpravo“, abych ukázala, že vím, že jsem ve snu. Od začátku snu zatím uběhlo jen několik vteřin. Když jsem procházela zdí, začala jsem odměřovat desetivteřinový interval počítáním: „Tisíc a jedna, tisíc a dva, tisíc a tři…“ Proplula jsem zdí do odpočívárny, vše bylo velmi temné, a cítila jsem, že nespím příliš hluboce, dokud jsem nezahlédla slabý odraz svého obličeje v zrcadle. Jak jsem se na něj dívala, pokoj se zjasnil a získal realističtější podobu. Zatímco jsem stále počítala, rozhodla jsem se udělat něco, o čem bych potom mohla vyprávět, nějakou činnost. Popadla jsem tedy židli, hravě ji vyhodila do vzduchu a pozorovala, jak se kutálí a vznáší ve vzduchu. Když jsem napočítala do desíti, opět jsem vyslala signál. Teď jsem měla odhadnout deset vteřin bez počítání a v tu chvíli mě napadlo, že by mohlo být zajímavé doletět do místnosti s polygrafem a sledovat snové znázornění záznamu mých signálů. Potřebovala jsem se tam dostat za deset vteřin, tak jsem letěla přímo skrz vedlejší místnost, která byla plná krabic a židlí. Z nějakého důvodu jsem se nechala zmást představou, že o ně nesmím zakopnout, abych se dostala k polygrafu ještě před dalším signálem. V dálce jsem zaslechla hlas, podobný mému, jak počítá – to jsem ale dělat neměla! Zmátlo mě to ještě víc, ale přišlo mi to celkem zajímavé. K polygrafu jsem dorazila včas a viděla jsem, že je kolem něj shromážděno několik lidí a pozorují ho. „Hej všichni! Dělám to v přímém přenosu!“ – oznámila jsem v okamžiku, kdy jsem vysílala třetí signál a pozorovala, jak se čára snového polygrafu divoce komíhá.

Bohatě ilustrovaná kniha je prvním a jediným dílem, v němž C. G. Jung vykládá laickému čtenáři svou nesmírně vlivnou teorii symbolů, jak se projevují především ve snech.

Jak tyto experimenty ukazují, odhadovaný čas ve snech se dost přesně shoduje se skutečným časem – alespoň u lucidně snících.

Jsem si jistý, že mnoho čtenářů bude protestovat a namítat něco ve smyslu: „Mně se ale zdály sny, ve kterých mi připadalo, že uběhly roky i celé životy!“ Takové máme všichni, ale věřím, že tohoto zdánlivého ubíhání časuje ve snech dosahováno podobně jako ve filmu či na divadle. Když vidíme někoho ve filmu, jak o půlnoci zhasíná světlo a vzápětí vypíná budík krátce po rozbřesku, nepochybujeme o tom, že uběhlo sedm nebo osm hodin, i když „víme“, že to bylo jen pár vteřin. Myslím, že pocit, že ve snu uplynul dlouhý časový úsek, vzniká na stejném principu. Nemám žádné námitky proti tomu, že v tomto smyslu snový čas neodpovídá skutečnému času, jak jej prožíváme v bdění. Nicméně výsledky našich výzkumů s prožíváním času v lucidních snech nasvědčují, že udělat něco ve snu zabere stejně dlouho, jako byste to skutečně dělali.

***

Knihu LUCIDNÍ SNĚNÍ zakoupíte na našem e-shopu