Mimořádné stavy vědomí. Dobrodružství sebeobjevování Stanislava Grofa.

Kniha DOBRODRUŽSTVÍ SEBEOBJEVOVÁNÍ amerického psychiatra českého původu Stanislava Grofa obsahuje i laikům dobře přístupný podrobný popis principů holotropního dýchání, významného přínosu autora v rámci hlubinné psychologie a psychoterapie. Jednoduchou a snadno čitelnou formou podává teoretické i praktické informace o holotropní terapii nejen profesionálům, ale i široké veřejnosti.

Podle Grofa se člověk může pomocí holotropního dýchání, které je založené na relaxaci a hyperventilaci organismu, dostat k prožitkům v období před narozením i prožitkům, které přesahují jeho osobní existenci (identifikace se zvířaty, předky, kolektivní vědomí, kosmické vědomí apod.), a využít je pro svůj osobnostní rozvoj. Autor předkládá model psychiky rozšířený na základě jeho třicetiletého studia mimořádných stavů vědomí, který lze použít pro pochopení takových jevů, jako je šamanismus, mystika, psychedelické stavy, spontánní vizionářské zážitky a psychotické epizody.

V knize Dobrodružství sebeobjevování se oproti jiným svým dílům zaměřuje více na laické čtenáře a nabízí jim kromě teorie i řadu atraktivních příběhů a prožitků ze své praxe, které souvisí se změněnými stavy vědomí.

První část knihy je zaměřena na důkladné zmapování psychiky, které autor provedl během své klinické praxe s psychedelickými látkami. Popisuje základní typy zážitků dostupné běžnému člověku, pokud vyvine úsilí po sebepoznání za pomoci psychedelik nebo různých účinných nefarmakologických zážitkových technik. Na rozdíl od tradičního akademického modelu psychoterapie, konceptuálně omezeného na rovinu vzpomínkově-analytickou, představuje i dvě další roviny, které přesahují postnatální biografické údaje. Je to rovina perinatální, charakterizovaná důrazem na zážitky zrození a smrti, a rovina transpersonální, která v zásadě může zprostředkovat zážitkové spojení s kterýmkoli aspektem jevového světa a s různými mytickými a archetypálními oblastmi.

Druhá část knihy detailně popisuje základní principy holotropní terapie, techniky nedrogové psychoterapie, kterou lze použít jako samostatný léčebný postup nebo jako doplněk psychedelické terapie, popřípadě v kombinaci s jinými typy zážitkové psychoterapie.

„Odmítání mimořádných charakteristik těchto zážitků a s nimi spojených teoretických problémů jen proto, že jsou v rozporu se současným paradigmatem, rozhodně není nejlepším příkladem vědeckého přístupu. Musíme přijímat svět takový, jaký je, a nikoli mu vnucovat svá přesvědčení a představy. Naše teorie se musejí zabývat fakty v jejich celistvosti, a nejen pohodlným výběrem toho, co se hodí do našeho světonázoru a odpovídá našemu přesvědčení. Dokud moderní západní věda nebude schopna nabídnout přijatelné vysvětlení všech pozorování souvisejících s jevy, jako je spiritismus a vzpomínky na minulé inkarnace, je třeba považovat pojetí, která se nacházejí v okultní a mystické literatuře, za nadřazená současnému přístupu většiny západních vědců, kteří fakta buď neznají, nebo je ignorují.“

Zvláštní oddíl knihy je zaměřen na ty účinné mechanismy léčení a transformace osobnosti, které působí v mimořádných stavech vědomí. Přestože většina těchto mechanismů představuje v západní terapeutické výzbroji novinku, jde vlastně o principy velmi staré, které měly důležitou úlohu v šamanských praktikách, léčitelských procedurách a přechodových rituálech a v současné době jsou znovu objevovány a nově formulovány pomocí moderních vědeckých termínů.

Závěr knihy je věnován možnostem a cílům zážitkového sebezkoumání využívajícího léčivé a transformativní síly mimořádných stavů vědomí. Je tu objasněno, jak se tento proces emočního a psychosomatického uzdravování pojí s hnutím za plnější život a s hledáním odpovědí na základní ontologické a kosmologické otázky.

V knize Krátký výlet po lidském vědomí se slavný neurolog Vilayanur Ramachandran snaží své vědecké znalosti učinit přístupnými pro odborné i laické zájemce. Na základě zajímavých neurologických poruch, s nimiž pracoval (fantomové končetiny, Capgrasův syndrom, synestézie, neglekt), vysvětluje, jak funguje lidský mozek a snaží se odpovědět na otázky typu „Jak konstruujeme své tělové schéma?“, „Co je neuroestetika?“, „Co je metafora?“, „Proč někteří lidé vnímají noty barevně?“.

Knihu uzavírají dva dodatky – přehled psychotropních látek a jejich užití v terapii a přehledné shrnutí autorovy v knize popsané teorie Bazální perinatální matrice - a samozřejmě také soupis citované a použité literatury.

Z anglického originálu The adventure of self-discovery přeložila Lenka Volavková.

Ukázka:

Zážitek ztotožnění se se skupinou je charakterizován dalším rozpínáním vědomí a rozplýváním hranic. Namísto pocitu ztotožnění se s jednotlivcem nastupuje pocit ztotožnění se s celou skupinou lidí, kteří mají společné rasové, kulturní, národnostní, ideologické nebo profesní rysy. V některých jiných případech je společným jmenovatelem kvalita tělesného či citového zážitku, obtížná situace nebo osud, které svedly skupinu dohromady.

V transpersonálních zážitcích tohoto druhu může mít prožívající silný pocit napojení na skupinové vědomí všech Židů, kteří byli po staletí persekvováni, všech křesťanských mučedníků, kteří padli za oběť Římanům, všech obětí vyslýchaných, mučených a upalovaných inkvizicí nebo všech vězňů trpících po staletí v žalářích a koncentračních táborech. V těchto zážitcích lze pocítit sílu náboženského zanícení všech muslimů putujících do Mekky, oddanost hinduistů vykonávajících bohoslužby na břehu Gangy nebo fanatismus příslušníků extrémistických náboženských sekt, jako jsou flagelanti, ruští Skopci nebo přívrženci Holy Ghost Church, kteří používají ve svých obřadech jedovaté hady.

Tyto zážitky někdy dosahují neobyčejné hloubky, rozsahu a intenzity. Je možné prožít souhrn utrpení všech vojáků, kteří kdy zemřeli na bojištích, spalující touhu revolucionářů všech věků svrhnout tyrana nebo lásku, něžnost a oddanost všech matek světa pečujících o své děti. Postupné rozplývání hranic může vyústit v zážitky ztotožnění se se společenskými a politickými skupinami, obyvatelstvem některé země či kontinentu, se všemi příslušníky určité rasy nebo všemi věřícími některého náboženství či všech velkých náboženství světa. V extrémních případech je možné se ztotožnit se zkušeností celého lidstva a jeho charakteristickými stránkami – radostí, hněvem, vášní, smutkem, jeho slávou i tragédií.

Mandala jako symbol středu, celistvosti i směřování. Mandaly jako bohatý materiál pro zkoumání vlastního já. Mandala v kontextu psychologickém i kulturním. C. G. Jung, otec psychologie, ji považoval za zdroj možností pro další posun ve vývoji osobnosti.

Mnoho popisů transpersonálních zážitků tohoto druhu lze nalézt v duchovní literatuře, protože se vyskytovaly v životě proroků, svatých a velkých náboženských učitelů všech dob. Moderní výzkum vědomí přinesl překvapivý objev, že transpersonální zážitky tohoto typu jsou za určitých podmínek přístupné každému. Zvláště působivý moderní příklad mystického zážitku podává americký astronaut Russell Schweickart, který při svém pobytu ve vesmírném prostoru během letu Apolla 9 zakusil silný pocit ztotožnění se s celým lidstvem (Schweickart 1985).

Tento typ transpersonálních zážitků budu ilustrovat dvěma příklady. Prvním z nich je výňatek ze sezení s vysokou dávkou LSD, kdy pokusnou osobou byl psychiatr. Sezení se konalo krátce po jeho návratu z pětitýdenní návštěvy Indie.

V té chvíli jsem byl zaplaven vzpomínkami na svou nedávnou cestu do Indie. Znovu jsem prožíval hluboké pohnutí nad neuvěřitelnou různorodostí existence, se kterou se člověk může v té zemi setkat – od hlubokého utrpení, nepředstavitelné bídy, špíny, nemocí a smrti až k nadčasové kráse chrámové architektury a soch a k nejvyšším výkonům lidského ducha. Dříve než jsem si mohl uvědomit, co se děje, obsah zážitku se změnil. Už jsem nebyl návštěvníkem a pozorovatelem, ale sám jsem se stal tím, co jsem prožíval. A pak se spektrum zážitků posunulo až za hranice mých skutečných vzpomínek na Indii.Uvědomil jsem si, že jsem se stal vším LIDEM INDIE! Pocit, který jsem měl, by byl za běžného stavu vědomí nedosažitelný – byl jsem obrovským rozvětveným organismem, jehož jednotlivé části tvořily nespočetné miliony lidí obývající indický subkontinent. Nejlepší paralelou, kterou dokážu najít, je lidské tělo. Každá buňka je svým způsobem samostatnou jednotkou, ale současně i malinkatou součástí celého velkého organismu. A vědomí a sebeuvědomění odráží pouze celek, nikoli jeho jednotlivé části. Podobně jsem se cítil já, byl jsem jedinou obrovskou vědomou entitou – obyvatelem Indie.

Stanislav Grof (* 1. července 1931 v Praze) je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie. V 50. letech minulého století pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem a byl jedním z lékařů, kteří v socialistickém Československu legálně experimentovali s diethylamidem kyseliny lysergové (LSD). Po emigraci do USA působil v Marylandském psychiatrickém výzkumném centru a později na Univerzitě Johnse Hopkinse, ve slavném Esalenském institutu a na Kalifornském institutu integrálních studií. V 60. a 70. letech léčil psychiatrické pacienty pomocí LSD. V dnešní době se věnuje holotropnímu dýchání, metodě, kterou vyvinul jako způsob navození těchto zážitků bez drog.

Současně jsem se však ztotožnil s jednotlivými chromými a malomocnými žebráky v ulicích Bombaje a Kalkaty, s pouličními prodavači cigaret bidi a betelových ořechů, s malými dětmi, jež hladovějí a umírají podél cest na rakovinu úst, se zbožnými davy, které se očišťují u Gangy či spalují zemřelé na ghátech v Benáresu, s nahými sádhuy sedícími v samádhi v himálajském sněhu a ledu, se zmatenými pubertálními nevěstami při domluvených svatbách i s pohádkově bohatými a mocnými mahárádži.

Všechna sláva i utrpení Indie se v mém zážitku projevily jako různé prvky jediného kosmického organismu, božstva obrovských rozměrů s tisíci vztahujících se paží, které se proměňovaly ve všechny možné stránky mé existence. Celou mou bytost naplnily pocity nepředstavitelné hloubky a šířky. Nepopsatelným způsobem jsem se cítil spojen s Indií a jejím lidem.

Další příklad pochází ze záznamu peyotlového obřadu, kterého se zúčastnil Drtící Hrom, indián kmene Winnebago, aby nalezl úlevu od pocitu viny a odcizení. Dříve lhal svým lidem, předstíral, že má vize a ničil si život pitím, ženami, a dokonce se zapletl do vraždy. Jeho život byl popsán v knize Paula Radina The Autobiography of A Winnebago Indian (Životopis indiána z kmene Winnebago, Radin 1920).

Všichni, kteří jsme tam seděli, jsme měli společného ducha či duši. Alespoň tak jsem to pochopil. Najednou ze mě byl duch, který se stal jejich duchem či duší. Okamžitě jsem věděl všechno, co si myslí. Nemusel jsem jim nic říkat a oni nemuseli odpovídat, a přesto jsem věděl, na co myslí.

***

Knihu DOBRODRUŽSTVÍ SEBEOBJEVOVÁNÍ zakoupíte na našem e-shopu.