Jak být sám sebou? Vychází další kniha Vereny Kast

Koupit na e‑shopu

Vlastní identita: co to vlastně je, jak se tvoří  a jak se v průběhu našeho života vyvíjí, jakým způsobem ji zakoušíme, jak závisí na ostatních lidech či proč někdy pociťujeme krizi identity. To jsou hlavní témata knihy Jak být sám sebou od známé švýcarské jungiánské analytičky Vereny Kast, 134. svazku edice Spektrum. Jejím záměrem je ve světle několika teorií identity (Ericksonovy teorie psychosociálního vývoje či Jungova pohledu na individuaci) vystihnout komplexní psychologické koncepty pocitu vlastní hodnoty a identity i v jejich významu pro všední život a nastínit nám tak, jaké možnosti rozvoje dobrého pocitu vlastní hodnoty a v dobrém smyslu „pružné“ identity dnes máme. 

Čtenář se dozví, v jakých „prostorech“ identitu zakoušíme (vlastní tělo, sexualita, vztahy, práce, hodnoty, fantazie či kreativita), jak souvisí identita a pocit vlastní hodnoty a jak se tento pocit utváří, seznámí se s klasickou teorií Identity od Erika H. Eriksona, Jungovými koncepty persony a stínu či individuačního procesu či teorií falešného self Donalda W. Winnicota a dalšími teoretickými koncepty. Rozsáhlá kapitola je věnována i autobiografii a vzpomínání a jejich významu pro identitu nebo zdrojům, budování či ohrožení pocitu vlastní hodnoty. 

Kniha tak přináší přehledný, fundovaný, ale zároveň čtivý především teoretický vhled do problematiky identity a pocitu vlastní hodnoty a zájemci o toto téma v ní nadto naleznou obsáhlou bibliografii.

Verena Kast vystudovala filozofii a psychologii, působí jako analytička ve švýcarském St. Gallenu a přednáší na Institutu C. G. Junga v Curychu. Je autorkou řady knižních titulů. V nakladatelství Portál vyšly její knihy Imaginace jako prostor setkání s nevědomím, Krize a tvořivý přístup k ní, Dynamika symbolů, Otcové–dcery, matky–synové, Hněv a jeho smysl, Touha po druhém, Úzkost a její smysl, Sny, Truchlení, Závist, žárlivost a jejich smysl či Stín v nás.

Ukázka:

Autobiografické vyprávění

Autobiografické vyprávění sestává z vesměs krátkých epizod, které se zakládají na životopisných vzpomínkách. Tak se rekonstruuje nebo konstruuje životní příběh: Můj životní příběh v kontinuu mého života, v kontinuu rodiny, ze které pocházím, a v kontinuu historie. Vyprávějící člověk se snaží svým vyprávěním rekonstruovat průběh života a svých skutků v časové struktuře. Dívá se přitom sám na sebe. Když sdělujeme nebo píšeme něco autobiografického, pak o sobě mluví vzpomínající já a tvoří přitom zároveň vzpomínkové já. Co bylo subjektivně zakoušeno, je nyní přítomno ve vzpomínce, která je zachycena řečí. Systém se dá většinou jen zřídka popsat zevnitř, potřebujeme vnější perspektivu, aby se dal opravdu popsat. Při autobiografickém vyprávění pozorujeme zvnějšku vlastní zkušenosti související s naší identitou a líčíme je. Pouze my sami, a nikdo jiný, nahlížíme, jak to s naším životem je. Jiní lidé to nemohou. Zvenčí se sice dá běh života sledovat a pomocí rozhovoru se dá ztvárnit to podstatné o životě druhého člověka, ale vždy to zůstane směsí románu a biografie. Jen my sami jsme pro popis své identity tou směrodatnou osobou.

K tématu by vás mohlo zajímat
Verena Kast: Stín v nás

Autobiografická vyprávění neslouží jen popisu života. Většina autobiografických vyprávění a textů má vskrytu za cíl ukázat, že vypravěč mohl a pořád je schopen kompetentně zacházet se svým životem.

Aniž bychom si cíleně předsevzali vyprávět životopis, děláme to stále. Začíná to asi ve třech, čtyřech letech. Tehdy vzniká to, co Stern označuje jako narativní self, možnost představit a rozvíjet vlastní self příběhy. Malé děti většinou nejprve vypráví o emočních vrcholech příběhu a teprve postupně se učí, že příběh má začátek, vyvrcholení a závěr.

Často vyprávíme něco z našeho života bez hlubšího záměru. Takové v řeči zachycené vzpomínky mohou být vyvolány zvláštními událostmi v kontextu s druhými lidmi. Někdo přestál důležitou zkoušku a vypráví o tom. Ti, kdo jsou právě přítomni, si začnou vybavovat, jak probíhaly jejich zkoušky, a většinou pak o tom také vypráví. Tak je vyvolána naše autobiografická paměť. Nebo dojde k emocionálně drásavé zkušenosti, například byl zastřelen učitel. Náhle všichni lidé mluví o tom, jak byli někdy ohroženi a jak s tím zacházeli. Emocionálně významné události ve vnějším světě nás zpravidla podněcují k vyprávění zkušeností z vlastního života. A přirozeně to vyprávíme druhým lidem.

Ale také sen může být spouštěčem autobiografických vzpomínek. Jestliže nás sen emocionálně zasáhne, a to sny dělají velmi často, protože pomáhají zpracovat emocionální hnutí, uvádíme obsah snu do souvislosti se svým aktuálním životem, ale také se svou minulostí, se svým příběhem. Někdy nám sen připomene člověka, na kterého jsme už dávno nepomysleli, který je možná delší dobu mrtvý, a pak si vzpomeneme na zvláštnosti toho člověka, co jsme s ním prožili, co v nás ten člověk oživil, jaký význam měl na naší životní pouti. Většinou takový sen vyvolává vzpomínky vztažené k identitě a spojuje minulost s aktuální životní situací. Musí přece existovat důvod toho, že se nám právě teď zdá o tomto člověku. A tak vetkáváme vlákno minulosti do aktuálního kontextu svého života.

Čtěte také
Donald W. Winnicott: Hraní a realita

Vědoměji jsou vzpomínky ze života vyvolány, jestliže se seznámíme s novým člověkem. Jestliže si zvědavě a na základě vzájemného zájmu klademe otázku: „Kdo jsi?“ A pak si vyprávíme příběhy, které považujeme za typické pro povahu naší osoby a které skutečně vypovídají o našem vývoji a naší takovosti. Jak to bylo u tebe? Jak je to u mě?

Tato vyprávění o významných epizodách v našem životě jsou plodná a vznikají mezi dvěma lidmi. Člověk, jemuž příběh vyprávíme, na něj má rozhodně určitý vliv. I když životopisné epizody zapisujeme, vědomě nebo nevědomě máme před vnitřním zrakem někoho, komu to vyprávíme nebo o kom si představujeme, že bude náš zápis číst. Matt v souvislosti se psaním mluvil o fantazii o díle a myslel tím, že jako píšící má člověk vždy před očima lidi, kteří budou číst, co nyní píše. Tím více to platí, jestliže vyprávíme svůj životní příběh. Protějšek hraje velkou roli, vždyť také reaguje, sleduje nás, má námitky. Vzniká tak prostor vyprávění, imaginativní prostor. Člověk cítí nutnost předložit dobrý příběh, aby zájem zůstal zachován. A tak často vypráví více, než si předsevzal, emocionálněji a obměňuje vyprávění. Když vyprávíme vlastní životní příběh, býváme tedy produktivnější, než když jej prostě sepisujeme.

Životní příběh člověk vypráví přirozeně také v rámci terapie. Víme, že to, co vyprávíme, se dá v terapii emocionálně zpracovat a vyprávění se může v průběhu času měnit. Ve výzkumech o efektivitě psychoterapie, při kterých byly porovnávány rané vzpomínky, jak byly sdělovány na začátku terapie, s ranými vzpomínkami vyprávěnými na konci terapie, se ukázalo, že se tyto vzpomínky mění.

Když vyprávíme, vyprávíme vždy z určité perspektivy něco o svém životě. Ujišťujeme se tak, že život takový byl a dosud je a že máme svou vlastní historii.

Čtěte také
C. G. Jung: Psychologické typy

V tomto zpřítomnění hrají roli emoce a také naše vzpomínky prožíváme aktuálně a emocionálně. Co se děje při vyprávění vztaženém významně k identitě? Dochází k tematizaci sebe a k sebereflexi. Ještě jednou se ztotožňujeme s vlastním příběhem. Tím, že svůj příběh vyprávíme, tedy klademe do prostoru vzpomínkové já, se můžeme distancovat a díky tomu reflektovat. Protějšek, ty, tento živý příběh umožňuje a často jednotlivé epizody hodnotí formou většího nebo menšího zájmu. Je-li pro nás příběh zajímavý, pak nasloucháme se zájmem, jestliže nás příběh nudí, pak mu energii nedáváme. Možná víme, že je velmi důležité naslouchat druhému člověku, a nutíme se k zájmu. Zájem je poctivé měřítko, ale ani tak toho, zda bylo to, co vyprávíme, „cenné“, ale toho, zda je pro jiného člověka zajímavé a zda v něm také vyvolává vzpomínky významně vztažené k jeho identitě. Reakce naslouchajících mohou také spočívat v explicitním hodnocení příběhu, v tom, že na ně určité popsané chování viditelně zapůsobí, že dají při náročných vyprávěních najevo účast.

Když vyprávíme příběh, ztotožňujeme se s ním. Ještě jednou se celkově noříme do tehdejší situace a identifikujeme se možná s tehdejšími zúčastněnými osobami. V reflexi se také od příběhu

distancujeme, reagujeme na něj, a tak jej implicitně hodnotíme a dostáváme rovněž reakce naslouchajících lidí. Někdy nás během vyprávění napadá, co jsme vlastně v dané situaci potřebovali, co by nám pomohlo.

Knihu Jak být sám sebou koupíte na našem e-shopu.