Co napoví stromoví? Poslechněte si dědečkova vyprávění!

Koupit na e‑shopu

A společně s Honzíkem a Aničkou se to dozví i čtenáři nejnovějšího přírůstku do naší řady „pohádek o přírodě“ – knížky CO NAPOVÍ STROMOVÍ od Vladimíry Ottomanské. Děda děti bere s sebou do lesa či na zahradu a vypráví jim o stromech. Každá kapitola je vždy věnována jednomu stromu. Na začátku kapitoly se o něm dozvíme pár faktů a informací, dědeček přidá nějaký poučný příběh se stromem svázaný, ve kterém se dozvíme i další podrobnosti, jak který strom vypadá, kde roste, jaké má listy, jaké roční období předznamenává a v čem je pro nás užitečný. V rozpoznávání stromů dětem pomáhají názorné ilustrace a jak je u našich přírodních pohádek zvykem – na závěr každé kapitoly čekají čtenáře jednoduché otázky, díky nimž si budou moci ověřit, jestli si nově nabyté vědomosti zapamatovali.

Kniha vychází z velmi úspěšného programu pro MŠ, který Vladimíra Ottomanská vydala roku 2020 v nakladatelství Portál pod názvem Rok stromů a dočkal se už několika dotisků.

Kniha je určena dětem od 5 let a krásnými ilustracemi ji doprovodila Eva Chupíková.

Ukázka:

„Napadá mě,“ pokračoval děda, „jestli byste v lese dub vůbec poznali?“ Děti pořád vrtěly hlavami. „Ale jak se jmenují plody dubu, na kterých si tak rádi pochutnávají divočáci, plši nebo veverky, to víte?“ zeptal se významně děda a trochu povytáhl obočí.

Anička usilovně přemýšlela a pak špitla: „Dubánkové?“

Děda mlčel.

Honzík si poškrábal špičku svého drobného nosíku: „Dubíci?“

Děda vyskočil, jako by ho píchl špendlík přímo mezi lopatky. Rázně postavil obě děti na zem a zavolal: „A dost! Doběhněte za babičkou a poproste ji o velkou svačinu. Vezmu vás do lesa, všechno vám ukážu a vysvětlím přímo na místě. Les máme hned za chalupou, tak to bude hračka. Já vám dám dubánky,“ zabrumlal děda a šibalsky se usmál pod vousy. Anička s Honzíkem si rychle oblékli bundy a do batůžku hodili svačinku. Když se na verandě obouvali, otočil se děda od vchodových dveří a zavolal na Aničku: „Ještě mi, prosím, podej moji špacírku, bez té já venku neudělám ani krok!“

Vypravte se do lesa s Danielou Krolupperovou a malým Toníkem!

„Špacírku, špacírku,“ mumlala si Anička potichu a převalovala to zvláštní slovo v ústech ze strany na stranu.„Co by to tak mohlo být,“ přemítala a rozhlížela se po verandě.

Děda se usmál: „Koukám, že horečně přemýšlíš, co bys mi tak podala, viď?“ zeptal se, přistoupil k Aničce a pohladil ji po vlasech. „Špacírka je, holka moje, tahle stará dřevěná hůl,“ řekl a sundal ji z věšáku za dveřmi. „Vypadá to, že vám o ní budu muset trochu povyprávět ještě, než vyrazíme. Pojďte, posadíme se venku na lavičku,“ mávl na děti a vyšel před chalupu. Sedli si a děda začal: „Nejdřív vám musím vysvětlit, proč se jí říká špacírka. Je to jednoduché, slovo špacír znamená procházka, a když si na tu procházku vezmete do ruky hůlku…“ odmlčel se a rozhodil rukama.

„Tak je to hůlka špacírka!“ zavolala Anička radostně.

„Přesně tak,“ potvrdil děda její slova a pokračoval.

V naší rodině se dědí už pěknou řádku let, několik generací. Můj tatík mi vysvětloval, jak je vyrobená. Je složená z různých druhů dřeva,“ řekl a položil si hůl na kolena. Honzík i Anička se nad ni sklonili, aby si ji mohli zblízka prohlédnout. Opatrně přejížděli svými drobnými prstíky po hladkém dřevu. Hůl byla rovná, ale na několika místech na ní byly malinké hrbolky. „Vidíte, je poskládaná z jednotlivých dílků, takových špalíčků, které jsou navlečené na silný kovový drát. Dílky jsou pak ještě k sobě pevně slepené, aby držely pěkně pohromadě. Tady je modřínové dřevo, nad ním dub, jedlička a smrk, tady zase borovice, bříza, kousek vrby a podívejte,“ děda postavil hůl na zem, aby děti dobře viděly, „držátko je z lipového dřeva. A ještě něco,“ řekl trochu tajuplně, přimhouřil oči a ztišil hlas: „Prý je kouzelná.“

Anička údivem pootevřela pusu. „Říká se, že každý, kdo ji drží v ruce a vyrazí si s ní na špacír, porozumí řeči stromů! Že člověku, který hledá cestu nebo se ocitne v nějakých nesnázích, často pomůže. A někdy kouzlí jen tak, pro radost. Ale jen tomu, kdo má dobré a čisté srdce. Tak uvidíme, jestli se nám poštěstí, abychom okusili něco z jejích čar a kouzel,“ dokončil děda své vyprávění. Pak rázně vstal a zavelel: „Dost řečí! Les čeká!“

Ze zahrady vyšli zadními vrátky, která vedla přímo na lesní cestu. „Pořádně se nadechněte, to je vzdoušek, co?“ děda slastně zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Korunami stromů prosvítalo modré nebe. „Tak tamhle máte jednoho dubového krasavce,“ řekl a ukázal prstem na mohutný strom s obrovskou korunou. Děti se k němu rozběhly. Honzík zakopl o velký kořen, který se vlnil daleko od dubu. Hned ale vyskočil a utíkal dál, aby Anička nebyla rychlejší. Udýchaně oba doběhli ke stromu a položili svoje malé dlaně na rozpraskanou kůru.

„Pořádně si kůru prohlédněte, očima i ručkama, říká se jí borka. Když je dub ještě mladý, může se z jeho kůry uvařit odvar na kdejakou bolístku, odřeninu, škrábanec nebo zanícenou ránu, protože dubový odvar je hojivý. A když vás bude bolet bříško, tak si toho lektvaru trochu loknete.“

Děti pokrčily nosíky na znamení, že ony určitě žádný divný lektvar pít nebudou. Děda si toho naštěstí nevšiml a hned zaujatě pokračoval ve vyprávění: „Listy nemůžete zaměnit s jinými, jsou krásně vykrajované, každý je úplně jiný. Asi jsou i náramně dobré, protože si na nich pochutnávají housenky různých denních i nočních motýlů. A teď nastražte uši, zbojníci! Dub není nikdy nahatý!“

Vílí býlí – Janinka odhaluje tajemství kouzelného herbáře

Anička vykulila oči, jak to ten děda zase myslí?

Copak stromy jsou nahaté? Vždyť na sobě žádné oblečení nemají. Tak vlastně nahaté jsou, nebo nejsou? Vůbec tomu nerozuměla. Naštěstí ji děda rychle vysvobodil. „Stromy se oblékají do listí a všechny listnaté stromy na zimu svoje šaty shazují na zem.

Jen dub je paličák nebo možná stydlín a nechá si staré listy na sobě tak dlouho, dokud mu na jaře nevyraší nové. A tak nikdy není nahatý.“

Děda se podíval do mohutné koruny. Děti využily chvilku jeho nepozornosti a rozběhly se kolem tlustého kmene. „Pozor!“ zavolal najednou Honzík a strčil do Aničky, až upadla na zem. „Málem jsi šlápla na tu krásnou houbu. Dědo, jak se jmenuje?“

„Jé, ta má tlusťoučkou nohu a hnědou heboučkou hlavičku,“ radovala se Anička. Děda houbu jemně vydloubl: „Je opravdu krásná, zdravá a jmenuje se hřib dubový neboli poddubák. Vezmeme ho babičce do bramboračky,“ řekl a schoval hříbek do dlaně. „A jestlipak uhádnete, z jakého dřeva máme doma stůl, na který nám babička tu svoji výbornou bramboračku naservíruje?“ zeptal se dětí.

„Z dubového!“ vykřikly svorně, ale hned si přikryly pusu dlaněmi. V lese se přece nekřičí.

„Přesně tak, z dubového dřeva,“ potvrdil děda. „Dubové dřevo je tvrdé a vyrábí se z něj třeba parkety, obklady, sudy nebo nábytek. A taky dobře snáší, když jej namočíte. Dokonce i na dlouho. Proto se z něj vyrábějí konstrukce, které jsou umístěné pod vodou, třeba dřevěné mosty, lávky nebo lodě. Dub je opravdu tvrdohlavý, když je jeho dřevo pod vodou hodně dlouho, tak z toho nakonec zkamení.“

Knihu CO NAPOVÍ STROMOVÍ můžete zakoupit na našem e-shopu.

Vladimíra Ottomanská vystudovala předškolní a speciální pedagogiku a také FTVS v Praze. Řadu let působila jako učitelka MŠ a v současné době je ředitelkou MŠ Ottománek. V Portále vyšly její knihy Když se řekne rozcvička a Rok stromů.

Eva Chupíková se od roku 2010 věnuje výhradně knižní ilustraci, autorským knihám a digitální grafice. S nakladatelstvím Portál spolupracuje pravidelně na mnoha dětských knihách. V roce 2010 získala její ilustrátorská prvotina k titulu Daniely Krolupperové Zákeřné keře ocenění Sukovy studijní knihovny.