Jak selhat jako terapeut: 57 způsobů, jak ztratit nebo poškodit svého klienta

Každý psychoterapeut zažije neúspěch a udělá v terapeutickém vztahu chybu. Pokud ovšem chybu uznáte jako prostředek k růstu, máte před sebou cenný nástroj, který vám prakticky ukáže, jak se pochybením vyhnout.

jak selhat jako terapeut psychoterapie chyby vztah s klientem Koupit na e‑shopu

Deset let po 1. vydání knihy Jak selhat jako terapeut vychází aktualizovaná a o další terapeutické chyby obohacená verze. Autoři Bernard Schwartz a John V. Flowers shromáždili úctyhodný seznam pochybení v psychoterapeutickém vztahu hojně podpořený daty z výzkumů. Co činí knihu jedinečnou je to, co každou kapitolu zakončuje – jak se chybě vyhnout a jak změnit to, co k ní vedlo. Přestože jsou popisy strategií, jak se chybným postupům a přesvědčením vyhýbat, psány velice prakticky, může kniha působit psychoterapeutům potíže. Její hlavní premisou totiž je, že každý někdy během své praxe zažije neúspěch.

„Můžeme přijít pozdě na hodinu, udělat chybu při účtování peněz, nebo si dokonce objednat dva pacienty na stejný čas. Pro někoho neexistuje jiné vypořádání s vlastní omylnosti než popření – a jako terapeuti víme, jaké důsledky popření má.“ Kniha psychoterapeutům může posloužit jako laskavý supervizor, který je vede přes uvědomění vlastní nedokonalosti k rozvoji a zlepšení dovedností. A autoři dodávají, že přijetí omylnosti zbavuje břemen: „Už si nadále nebudememuset kvůli svým chybám vymýšlet důmyslné výmluvy (jako že vina leží na klientovi nebo okolnostech), můžeme se vzdát svých pocitů viny (nepředpokládá se, že budeme dokonalí) a můžeme svobodně připustit vlastní omyly před sebou, kolegy a klienty.“


Jak mi dneska je 44 možných i nemožných způsobů, jak začít terapeutické sezení
Jak mi dneska je? Na první větě sezení záleží!

Kromě sebeposuzovacího dotazníku terapeuta a přehledů diagnostických nástrojů o účinnosti terapie se můžete seznámit s výsledky studie věnované síle lidské nezdolnosti. Když lidé vyhledávající terapii podceňují svou schopnost zvládnout nepřízeň osudu, může být nejlepším příspěvkem terapeutů podpora klientovy víry ve vlastní vnitřní síly, zdroje a nezdolnost.

Z anglického originálu How to Fail as a Therapist: 50+ Ways to Lose or Damage Your Patients přeložila Silvie Struková a Dan Liška

Ukázka:

Chyba 15

Nevyjadřovat v dostatečné míře empatii a další projevy podpory

Pacienti, kteří cítili, že jejich terapie byla úspěšná, popisovali své terapeuty jako „vřelé, pozorné, zaujaté, chápající a respektující“.

H. STRUPP, R. FOX A K. LESSLER (1969)

Který vysokoškolský student se neučil a neprocvičoval tři imperativy Carla Rogerse: bezpodmínečné pozitivní přijetí, terapeutovu kongruenci a empatické porozumění? A přesto mnoho klientů ukončuje terapii, protože mají pocit, že jejich terapeutovi některé z těchto kvalit chybějí. Ve skutečnosti ve studii terapeutů, kteří sami vyhledali osobní terapii, přes třicet procent popisovalo, že se o ně jejich terapeut nezajímal a že mu chyběla empatie (Curtis, Field, Knaan -Kostman & Mannis, 2004).

Jak se stát dobrým psychoterapeutem

Z Rogersovy terapeutické triády byla nejlépe prozkoumaná empatie. Řada studií zjistila, že terapeutova empatie přináší mnoho dobrého: klientovu větší spokojenost, silnější pocit bezpečí a vyšší míru setrvání v terapii. A to je teprve začátek. Zjistilo se, že empatie pomáhá klientům produktivněji myslet (Sachse, 1990), podporuje emoční znovuzpracování (Greenberg & Paivio, 1997) a konečně pomáhá terapeutovi volit intervence kompatibilní s klientovým referenčním rámcem. Empatii zdůrazňovali jako zásadní složku terapie zastánci velkého množství terapeutických orientací včetně adlerovské, behaviorální, kognitivní a racionálně -emoční. Přesto tato základní kvalita často chybí i u nejzkušenějších terapeutů.

Pacientka si svému slavnému terapeutovi stěžovala, že se cítila uražena jeho značně formálním a chladným postojem, když hovořila o manželově smrtelném onemocnění. Otevřeně terapeutovi sdělila, že se jí zdál necitlivý a „že do sezení nepřinesl sám sebe“. Terapeut se „nad tím zamyslel… a došel k závěru, že měla pravdu“. Pak tuto chybu přiznal na příštím sezení a požádal o pomoc v budoucnu – aby ho klientka upozornila, když bude „mimo“. Toto přiznání pomohlo napravit narušený vztah, takže mohla následovat efektivní terapie (Yalom, 1997).

Irvin D. Yalom psychoterapie psychologické povídky beletrieYalomovy povídky Hovory k sobě ukazují autentičnost vztahu mezi klientem a jeho terapeutem

Je zřejmé, že většina terapeutů má k většině svých klientů vřelý vztah. Není to však většina, o niž bychom se měli obávat, nýbrž právě ona významná menšina, která předčasně ukončuje terapii – ti, kdo se cítí méně oblíbení, méně pochopení. Jak to, že nezakoušejí lásku? Existuje celá řada překážek, které mohou terapeutům bránit v tom, aby vyjadřovali empatii, o níž vědí, že je základem uzdravujícího vztahu. Stejně jako v Yalomově případě může prostě jít o únavu ze soucitu – jednoduše už nezbývá dost sil poté, co člověk celý den poslouchal obavy, strachy a nářky svých klientů. A představte si kumulativní účinky léčby klientů nejen po jednom dni, ale hned po několika letech nebo desetiletích.

Terapeuti jsou nevyhnutelně náchylní k tomu, aby se stali trochu otrlými, aby si tak trochu vypěstovali „hroší kůži“, když dojde na „dotýkání bolesti“ druhých. Jak jinak máme přežít? Tento jev byl nedávno zkoumán u skupiny lékařů, kterým bylo promítnuto video s příběhem pacientů podstupujících bolestivý lékařský zákrok. V porovnání s laiky vykazovali lékaři v reakci na projevy pacientova nepohodlí jen minimální nervovou reakci. Uměli vypnout nebo modulovat svůj emoční systém, aby se vyhnuli vyhoření. Podobně i my terapeuti můžeme dospět k odstupu od nepohodlí našich pacientů, což nám umožňuje zůstat emocionálně soustředění, ale možná způsobuje, že nás naši pacienti vnímají jako netečné.

Naši schopnost vcítit se do bolesti klientů může tlumit nejen příliš mnoho, ale také příliš málo zkušeností. Řada studií ukázala, že u terapeutů, kteří mají jen málo nebo žádné zkušenosti s tím typem trápení, kterým procházejí jejich klienti, je mnohem méně pravděpodobné, že vyjádří přiměřenou míru empatie. Jeden takový případ se týkal terapeuta, který v intervizní skupině uvedl, že jeho klientka utekla ze sezení, na němž vyjádřila svůj smutek nad smrtí milovaného psa. Ukázalo se, že terapeut nikdy nevlastnil domácí zvíře a jednoduše nebyl schopen reagovat na hlubokou míru klientčina zármutku. Stejně tak se zdá, že lépe se vcítit do svých klientů jsou schopni terapeuti, kteří sami prošli nějakou formou poradenství.

Ačkoli tedy nemůžeme prožít všechny myslitelné potíže, s nimiž se naši klienti setkávají, musíme se pokusit vnímat jejich – a ne svýma vlastníma – očima.

Jak se chybě vyhnout?

1. Každé setkání zahajte očním kontaktem při pozdravu s pacientem. Zvláště důležité je to v závěru dne, kdy vám mohou docházet síly. Potřesení rukou a pozdrav mohou klientovi sdělit více než obvyklé: „Tak jak jste se celý týden měl?“

2. Od začátku terapie se ke klientovi vztahujte jako k respektovanému rovnocennému člověku, kterému se snažíte porozumět. Jak to vyjádřil jeden mistr terapeut: „Protože jsem slyšel řadu klientů říkat, že se cítili zranění či nerespektovaní, pokud se k nim lidé chovali příliš odměřeně – jako by se o ně nezajímali… vždy se jich poměrně záhy ptám: ‚Cítíte se pochopen a respektován?‘“ (Jennings, Sovereign & Bottorff , 2005).

3. Všímejte si vlastních pocitů ke klientovi. Ptejte se sami sebe: „Jsem vůči svému klientovi a jeho problému empatický?“ Nezačínejte otázkou: „Vyjadřuji empatii?“, ptejte se, zda ji cítíte. Pokud odpověď zní: „Skutečně ji dostatečně necítím“, obvykle pomůže jedna z následujících otázek.

a) Potřebuji slyšet více o tom, jak se v dané situaci cítí klient, abych se mohl napojit?

b) Potřebuji si představit, jak bych se v dané situaci cítil já, abych se mohl napojit?

Knihu Jak selhat jako terapeut koupáte na našem e-shopu

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru