Filemonovi aneb O křesťanské svobodě

Koupit na e‑shopu

Pavlův list Filemonovi je krátký text, nejkratší ze všech biblických knih. A na první pohled ani nemusí působit příliš důležitým dojmem, takže by si mohl někdo klást otázku, proč se zrovna tento kraťoučký dopis dostal do kánonu Písma svatého. Ovšem francouzský dominikán Adrien Candiard ve své knížečce odhaluje skryté poselství, které Pavel Filemonovi předává: poselství o tom, že křesťanský život znamená růst ve svobodě, nikoliv úzkostlivě následovat příkazy a dělat, co nám kdo přikáže. 

Kniha Filemonovi získala ve Francii v roce 2019 Cenu vnitřní svobody.

Adrien Candiard je francouzský dominikán žijící v Káhiře, autor několika knih, za něž získal ocenění.

Ukázka:

2.

Ještě než jsem se rozhodl pro zasvěcený život, studoval jsem historii a měl možnost strávit rok v Římě. Studium mi nezabralo moc času. Mohl jsem se po libosti potulovat po krásách, které toto město nabízí. Měl jsem čas potkávat nové tváře a navazovat přátelství. Někdy jsem tím strávil i celý den: prohlížel jsem si krásné věci, zašel na kávu. Tohle nekonečné volno vypadá jako ráj, pokud trvá jen několik dní. Ovšem jsou-li to měsíce, začne působit tíživě. Samozřejmě jsem toho mohl dělat víc, ale nějak se mi to nedařilo. Stejně jako žaludek, který nedostával najíst a ztratil schopnost trávit větší množství potravy, jsem toho neměl příliš na práci, ale přitom jsem neměl na nic čas.

Takový život, ohrožený děsivou prázdnotou, mě znepokojoval, a tak jsem si vymyslel lék. Objevil jsem jeden kostelík, prakticky neviditelný, pár metrů od svého bydliště. Každé ráno, myslím asi v 7 hodin, tam probíhala mše. Říkal jsem si, že by stačilo každý den vstát a na tu mši zajít: můj den by pak začínal energicky, návratem k podstatě; nepochybně by se obnovil ten správný životní rytmus, vrátilo by se mi nadšení. To řešení mi připadalo vynikající. Jenže abych je mohl realizovat, bylo třeba brzy vstávat. Zdálo se mi, že to představuje nadlidský výkon, a tak jsem vymyslel machiavelistický plán, jak se k tomu přimět. Až pojedu na prázdniny domů – cožpak jsem vůbec potřeboval odpočívat?! –, vyhledám nějakého kněze, který bude ochoten mi poskytnout pomoc, a vylíčím mu, co jsem si vymyslel: on by mi pak měl nařídit, abych na tu mši chodil, říkal jsem si. Pak bych byl vázán jakousi poslušností, což by mělo stačit, abych vylezl z postele.

Mohlo by vás také zajímat
Ole Martin Holte: Bůh na ulici

Nezapomenu, jak konsternovaně se po mé žádosti ten kněz tvářil. „Nebudu ti nic nařizovat! Křesťanský život znamená růst ve svobodě, ne dělat, co ti kdo řekne. Jestli na tu mši chceš jít, tak jdi; jestli tam jít nechceš, nechoď.“ Tehdy jsem dostal svou první lekci křesťanské morálky. První a v jistém smyslu i jedinou: obsahovala v sobě všechny ostatní. Tenhle apel na mou zodpovědnost, na mé vlastní rozhodnutí pro dobrou věc, nikoli na mou dětinskou poslušnost, mě povzbudil a od toho dne jsem už neměl žádný problém každé ráno vstát – přiznávám, že někdy jsem byl sotva vzhůru a oblečený jen tak halabala – a dojít na tu slavnou mši, která mě čekala dole v přízemí. Brzy jsem se pak vrátil k aktivnímu a radostnému životu, který předtím pozvolna vyhasínal.

Vždycky si vzpomenu na tento nenápadný, ale pro mě rozhodující okamžik, když si čtu o tom, s jakou delikátností se Pavel snažil nevstupovat svému příteli Filemonovi do svědomí. Píšu „delikátností“, mnozí to ale budou vnímat jako slabost, a to slabost až trestuhodnou. Jistě, je správné neudělovat lidem morální lekce a nerozhodovat za ně, jenže Pavel měl před sebou něco mnohem závažnějšího než jen lenošného studenta nebo ukradené bonbony: jednalo se tu o otroctví, o totální zotročení jednoho člověka druhým. Nemohl prostě napsat černé na bílém to, co nám připadá zcela evidentní: že jako křesťan Filemon nemůže vlastnit otroky? Vzhledem k významnému dopadu Pavlových listů by si lidstvo přece mohlo ušetřit spousty utrpení a hrůz, kdyby se trochu namáhal a těch pár slov tam přidal!

Místo toho Pavel tuto záležitost uzavírá: „Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím“; a o kus dál píše: „bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná.“ Známe ho jako přímočařejšího člověka, projevujícího více temperamentu. Jednu věc ale Pavel udělat nemůže: ovládat něčí svědomí.

Mohlo by vás také zajímat
Jean Druel: Na boží cestu

Je jasné, že podobná úvaha Pavlovi také proběhla hlavou. On moc dobře ví, jak snadné by bylo Filemonovi nařídit, aby Onezima propustil. Vnímá ten hlásek, který mu šeptá: „No tak, bude to pro dobrou věc!“ Moc dobře – jistě lépe než my – zná utrpení otroků, ví, jak je nesnesitelné. A Filemon by si ani nestěžoval: tolik Pavla obdivuje. Je připraven udělat, cokoli mu Pavel řekne. Přimět ho konat v této záležitosti, to by nebylo velké zlo a výsledkem by bylo velké dobro… Přesto Pavel tomuto vnitřnímu hlasu, který jej vyzývá, aby příliš nehleděl na prostředky, když potřebuje dosáhnout cíle, nepodlehl. Jistě si moc dobře pamatoval, z jakého farizejství jej vysvobodil jeho vlastní prožitek na cestě do Damašku, a to ho motivovalo k tomu, aby drsně odmítl všechny formy podřízení se Zákonu, kterým se tak rádi zaštiťujeme. Ve svých dopisech se rozčiluje (a jak! výrazný příklad můžeme najít třeba v listu Galatským) pokaždé, když rozebírá pokušení křesťanů prožívat vztah s Bohem ve formě otročení. Nebo když se vymýšlejí nová pravidla, jimiž se podmiňuje spása: je třeba být obřezaný, je třeba nejíst to či ono… Moc dobře ví, jak se židovskému lidu, sotva vysvobozenému z egyptského otroctví, po těch drsných podmínkách stýskalo: tváří v tvář nejistotě pouště Izraelité vzpomínali, jak u faraóna možná nebyl moc veselý život, ale aspoň byla jistota, že bude každý den co jíst. Otročení – a především vnitřní otroctví – je přece tak pohodlné. Naproti tomu svoboda je křehká. Proto je důležité ji za každou cenu hájit. Je snadné zapomenout, že křesťanská morálka po nás chce jen jedno: abychom dělali to, co chceme.

Knihu Filemonovi koupíte na našem e-shopu.