Proč jsem si nekoupil jinou knížku? Jak se zbavit neustálého zpochybňování.

Koupit na e‑shopu

Skutečná jistota se nedá zaručit nikdy a v ničem. Většina z nás tedy dělá, co může, a žije ve vědomé iluzi, že aspoň ty nejdůležitější věci jisté má. Kromě toho ale existují lidé, kteří jistotu k životu potřebují natolik, že se změní v obsesi. Potřeba jistoty je u těchto lidí tak silná, že si vytvářejí ujišťovací rituály. Stále něco kontrolují, ptají se ostatních na jejich mínění a ujišťují se o dané věci pořád dokola. Na chvíli to pomůže, ale opravdu jen na chvíli. Takový člověk je neustále jak na trní – stačí, aby mu hlavou proběhla nežádoucí myšlenka, a v tu ránu se potřebuje ujistit, že nejde o nějaké naléhavé varování.

Kniha autorů Martina N. Seifa a Sally M. Winston PROČ JSEM SI NEKOUPIL JINOU KNÍŽKU? navazuje na jejich úspěšný titul Brouci v hlavě a týká se neustálého zpochybňování minulých rozhodnutí a ujišťování o tom, že jsme vše udělali správně. Jsou to pasti, do kterých se často dostáváme. Kniha vysvětluje, jak se závislosti na neustálém nutkavém kontrolování a ujišťování zbavit. Vychází z technik kognitivně-behaviorální terapie a nabízí tipy a techniky, které autoři prověřili ve své praxi. Pomůže vám vybudovat si odolnost vůči nejistotám, s nimiž se můžete setkat, a osvojíte si díky němu i základy kritického myšlení.

Autoři v knize představují tři postavy: Hlas plný obav, Falešnou útěchu a Moudrou mysl, a s jejich pomocí nám ukazují, jak zpochybňovací a ujišťovací pasti vznikají, jak do nich můžeme zapadnout a jak se z nich můžeme dostat ven. Vysvětlují také, jak funguje negativní posilování, kdy se ujišťujeme o tom, co jsme podle svého názoru udělali špatně – vršíme další a další argumenty, které nás přesvědčují, že jsme udělali chybu. 

Přečtěte si také: Straší ve vaší hlavě vtíravé myšlenky, které vás ničí? Poradíme, jak na ně! 

Pasti se mohou týkat mnoha oblastí: zdraví, bezpečí, štěstí, mohou nás trápit rušivé myšlenky, setrváváme v neustálé ostražitosti a zdá se, že jsme až paranoidní, případně se trápíme náboženskou nebo sekulární úzkostí. Lidi trápí i pasti týkající se jejich sexuální orientace, zkoumají, zda mají vždy čisté motivy, trápí se pochybnostmi o svém duševním zdraví nebo se zabývají existenciálními jistotami. Mnohé z nás také zajímá, jestli jsme někdy nepodali jiný než bezchybný výkon, zda jsme se pokaždé rozhodli správně nebo zda jsme dokonalí rodiče či partneři.

Autoři nabízejí řadu příkladů z praxe a doporučují techniku, které říkají terapeutická kapitulace a která je v podstatě rezignací na neustálé zpochybňování a ujišťování. Vysvětlují, že život s sebou nese jistou dávku nejistoty. Kdybychom si vždy chtěli být vším jisti, možná by se z našeho života ztratila spontaneita a mohla by to být nuda. Říkají také, že někdy stojí za to zkusit se prostě poddat osudu, hodit některé věci za hlavu a počkat, jak to dopadne. Asi to nemusí být zrovna daňové přiznání nebo preventivní prohlídky, ale když jednou půjdeme do restaurace, aniž bychom si ověřili, kolik hvězdiček má na google, s největší pravděpodobností na to nezahyneme. 

Z anglického originálu Needing to know for sure do češtiny přeložil Rani Tolimat.

Ukázka:

Jak zabránit ujišťování od ostatních

V určité fázi procesu je nesmírně cenné zapojit do dění lidi, kteří vám obvykle slouží jako zdroje ujišťování. Ideálním řešením je postup, kterému se říká „Odysseova smlouva“.

Odysseova smlouva: Aby vás okolí neujišťovalo

Řecká pověst vypráví o mořských bytostech Sirénách, které lákaly námořníky k nebezpečným útesům zpěvem. Když kolem jejich ostrova plul Odysseus, chtěl si jejich píseň poslechnout. Uzavřel se svou posádkou dohodu: přivážou ho ke stěžni a sami si zalijí uši voskem. Pak posádce přikázal, aby za žádnou cenu neuposlechla žádného jeho rozkazu, který posádce vydá, dokud budou Sirény v doslechu. Ať se děje cokoli, ať Odysseus křičí a prosí jak chce, posádka musí udržovat rovný kurs. Vypluli. Jakmile Odysseus uslyšel zpěv Sirén, nařídil posádce, aby nabrala směr k ostrovu, ale námořníci splnili původní rozkaz, pluli stále rovně a nechali ostrov bezpečně za sebou. Řečeno dnešním jazykem spoléhal Odysseus na to, že posádka zvládne terapeutickou kapitulaci a odolá pokušení.

Podobnou dohodu můžete uzavřít se svými blízkými – konkrétně s těmi, u nichž ujištění hledáte nejčastěji. Dohoda může vypadat zhruba následovně:

Řeším problém s nutkavou potřebou ujišťování. Nejspíš jste si toho všimli (může následovat typický příklad, jak se taková potřeba konkrétně projevuje). Byla bych ráda, kdybyste mi s tím pomohli. Když si všimnete, že chci o něčem akutně ujistit, nedělejte to. Místo toho řekněte něco jako „tohle je případ Odysseus“ nebo „o tomhle byla tehdy řeč, ne?“, nebo „Moudrá mysli, kde jsi, máš práci!“. Možná se naštvu, možná budu prosit nebo se i rozbrečím, budu vás přesvědčovat, že tohle rozhodně není ten případ. Můžu se snažit změnit formulaci, aby vypadala nevinně, a třeba vás i citově vydírat. Máte můj slib, že se budu snažit nebýt vzteklá a nevyhrožovat. Bylo by skvělé, kdybyste mě v takovou chvíli nějak rozesmáli, nebo mě objali, nebo nějak vyjádřili pochopení pro mou úzkost, jen mi prosím nedávejte tu iluzi jistoty, o kterou vás budu prosit. Dost možná budu vypadat naštvaně nebo zničeně, ale to je přesně ta fáze, kterou musím projít. Třeba to úplně pokazíme, ale chci, abyste o tom věděli.

A takhle může vypadat rozhovor podle Odysseových pravidel.

Martin N. Seif, Ph.D., je spoluzakladatel Americké asociace pro úzkosti a deprese a řadu let se podílel na jejím řízení. Je uznávaným odborníkem na léčbu úzkostí a fobií. Působí taktéž jako psychoterapeut.  Sally M. Winston, PsyD, je zakladatelkou Institutu pro úzkost a stres v Marylandu a podílí se na jeho vedení. Desítky let se věnuje školení pro psychoterapeuty.

Hlas plný obav: Musím hned teď najisto vědět, jestli mi Jane opravdu prominula, co jsem jí před čtyřmi lety řekla. Už jsem se jí omluvila několikrát a ona mi vždycky odpověděla, že mi odpustila dávno, ale já pořád myslím na to, že jsem u ní tehdy ztratila respekt a celé se to mezi námi pokazilo. Můžeme si o tom promluvit? Musím si to promyslet.

Hodná kamarádka: Ty už to zase řešíš? Opravdu? Moudrá mysli, kde jsi, máš práci!

Moudrá mysl: Super, kamarádko, že sis na mě vzpomněla. Takže: Hlase plný obav, jestlipak si vzpomínáš, žes tady kamarádce řekl, že máš problém s potřebou jistoty, že ti ve skutečnosti nepomáhá a snažíš se jí zbavit?

Hlas plný obav: Ano, ale teď by mně jedno malé ujištění udělalo vážně dobře, ty pochyby mě ničí. Tuhle jsem u Jane byla a měla jsem pocit, že se na mě dívá trochu kysele.

Moudrá mysl: Vzpomínáš si, jak jste se s kamarádkou bavily o tom, že jsi v ujišťovací pasti? A že nemá reagovat, i když budeš brečet, prosit a zapřísahat ji, že je to opravdu naposledy?

Hlas plný obav: Ano, ale nenapadlo mě, že to bude takhle těžké, a přece to zabere jenom chviličku, ona to dobře ví. Naposledy mi řekla, že na to všechno Jane nejspíš už dávno zapomněla. A že to vlastně ode mě tehdy nebyla taková hrůza. Ale já se zkrátka nemůžu zbavit pocitu, že už se to nedá napravit a je to moje vina. Prosím tě, jestli mě máš ráda, zapomeň na to, co jsme si řekly, a pomoz mi, ano?

Hodná kamarádka: Spíš se budu řídit tím, co jsi po mně chtěla tehdy – pojď ke mně do náruče, ale nechtěj po mně, abych s tebou zase rozebírala, co se stalo před čtyřmi lety. Doslova jsi tehdy chtěla, abych ti řekla: „Možná to bude bolet, ale vím, že jsi dost silná na to, abys tu nejistotu zvládla.“ Tak to tady máš. Hele, neobjednáme si pizzu?

***

Knihu PROČ JSEM SI NEKOUPIL JINOU KNÍŽKU? zakoupíte na našem e-shopu.