Při četbě nahlas dětem se pravidelně sama dojmu. Rozhovor s Hanou Zobačovou

Hana Zobačová se od práce s dětmi s handicapem dostala k psaní dětských knih a spojila v nich porozumění pro dětský svět a schopnost vyprávět příběhy. Ten poslední se jmenuje Zázrak o Vánocích.

 Hana Zobačová

Jsi vystudovaná speciální pedagožka, takže zaměření na děti už máš vepsané do životopisu dlouho. Kde se v tobě vzala láska k práci s textem?

Před 15 lety mě oslovilo nakladatelství Pasparta, jestli bych s nimi neudělala knížku pro děti s poruchou autistického spektra. A za sérii těchto knih jsme v roce 2017 dostali ocenění Zlatá stuha. Pak mi došlo, že bych chtěla psát i pro širší skupinu malých čtenářů. Po knížkách pohádek s genetickou metodou čtení, které už mi vyšly v Portále, jsem zkusila i složitější texty pro starší čtenáře.

Když píšeš, představuješ si děti, jak budou reagovat, nebo máš doma své malé „betačtenáře“, na kterých zkoušíš, co funguje?

Sobecky musím říct, že píšu hlavně to, co baví mě. Pak si to vyzkouším na vlastních dětech a ve chvíli, kdy musím dovysvětlovat, tak vím, že něco budu muset předělat.

Užíváš si čtení nahlas?

Pravidelně se při četbě sama dojmu, měním hlasy, přidávám vykřičníky, což je zábavné, hlavně když se trochu předběhnu a text mě vzápětí pošle jinou cestou než výraznou emocí, do které jsem se předtím položila. Četbou nahlas pro své děti si taky ospravedlňuju to, že čtu knihu, která už mému věku vlastně nepřísluší.

Když jsi byla malá, četli ti rodiče? Nebo jsi byla už odmala samostatná čtenářka?

Maminka nám četla. Když jsme měla v pěti letech zápal plic, nutila jsem ji číst pořád dokola Dobré ráno na zahrádce. A táta si tak dvakrát třikrát do týdne našel večer čas a vyprávěl nám polepené pohádky. Milovala jsem Trosečníky z Vlaštovky a Záhadu hlavolamu, ale taky si pamatuju, že mě děsně rozčilovaly knížky jako Alenka v říši divů, kde se věci děly nesmyslně, a mátlo mě to. Tehdy jsem nonsens nedokázala ocenit.

Když už jsme u toho vzpomínání, co si pamatuješ z Vánoc?

Těšení na Vánoce bylo vždycky hrozně dlouhé, prosinec vydal za dva měsíce. Součástí svátků bylo zdobení stromku na Štědrý den, to byla práce nás dětí. Z pohledu mě jako rodiče je mi dnes úplně jasné, že nás tím naši zabavili aspoň na kus dne. A taky u nás, převálcován komunistickou propagandou, dárky nenosil Ježíšek – což ale nevadilo a stejně jsme mu se sestrou každý rok napsaly dopis. Vůbec mi to nepřišlo divné.

A co si budou pamatovat z Vánoc tvoje děti?

Že se u nás Ježíšek stěhuje a píše se mu podle toho, k jaké části rodiny ten rok cestujeme. A že si o adventu upečeme perníky, ozdobíme je, ale polevu pak stejně odloubeme, protože nám nechutná.

Ideálně by mohla být tvoje knížka jednou z těch, které hezky zapadnou do vánočního času. Je to pohádka, nebo reálný příběh?

Od obojího kousek. Je to Zázrak o Vánocích, takže tam obyčejné děti zažijí na Vánoce něco neobyčejného. Betlém, který stojí snad na každém náměstí a v každém kostele, obživne. Proto si myslím, že se s partou dětí ze Zázraku o Vánocích může ztotožnit každé dítě. Snažila jsem se v příběhu nerozbourat představu, že dárky nosí Ježíšek. To nechám na každém zvlášť a na každé rodině, kde kdo a co nosí. Ale snažila jsem se dětem předat informaci, že dát někomu dárek může být stejně hezké jako dárek dostat.

Magda Veverková-Hrnčířová knize určitě přidala v ilustracích další úroveň příběhu. Může si autor vybírat ilustrátora?

Jsem v tomto ohledu hodně pokorný autor, jsme tu od písmenek a ilustrátor od obrázků. Nakladatelství zase dobře rozumí tomu, jakého autora s jakým ilustrátorem spojit. Kdybych s vymyšleným spojením hodně nesouhlasila, tak bych se ozvala, ale zatím jsem k tomu ale neměla důvod.

Překvapí tě někdy, jaké scény si ilustrátor vybere a jak je ztvární? Nebo jsi typ autorky, která má velmi přesnou představu, jak by měla výtvarná část knihy vypadat?

Knihy často vnímám a vidím jako film. Takže ilustrace mě vždycky překvapí. Jsou úplně jiné, než jaké jsou moje představy, ale nevadí mi to. Je to, jako když stejný příběh zpracuje víc autorů. Vlastně je vnímám paralelně a moje hlava si z každého vezme to pro mě hezčí.

Co ti leží doma za knížku na nočním stolku, na kterou knížku se chystáš?

Čtu knihu Daniela Prokopa Slepé skvrny. Je to čtení nesmírně poučné a obohacující, ale ne úplně radostné. Tak si jej musím dávkovat po menších lžičkách a s každou kapitolou vlastně začínám znovu.

Ptala se Kateřina Kokešová

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru