Psychoanalytická psychoterapie

Koupit na e‑shopu

Autorka se knihou Psychoanalytická psychoterapie snaží pomoci proniknout do tohoto oboru především lidem, kteří studují a jsou ve výcviku, ať už jde o psychologii, psychiatrii, poradenství, všeobecnou medicínu, sociální práci či ošetřovatelství. Zároveň je ale její ambicí otevřít debatu o psychoterapii, která překračuje jednotlivá teoretická zaměření a jednotlivé odbornosti.

Kniha s velkým vcítěním popisuje základní principy praxe, rozebírá hodnoty, předpoklady a klinické i vědecké poznatky, které vedou psychoanalytický proces, a ukazuje, jak do něj lze začlenit prvky jiných teoretických přístupů. Věnuje se otázkám terapeutického spojenectví, efektivnímu naslouchání a rozhovoru, přenosu a protipřenosu, emočnímu bezpečí a empatickému postoji ke klientovi nebo udržování hranic. Probírá i zcela praktické fáze léčby i různá opomíjená témata, jako je poučení klienta o terapeutickém procesu, otázka placení terapie, řešení komplexních problémů ohledně mezí i péče terapeuta o sebe samého. Kniha přináší hluboký vhled do tématu terapie jako takové založený na špičkové erudici a dlouholeté praxi a je psána osobním, nekomplikovaným jazykem. Jde o základní psychoanalytickou práci, kterou ocení každý terapeut.

Nancy McWilliams, Ph.D., vyučuje psychoanalytickou teorii a psychoterapii na Postgraduální škole aplikované a odborné psychologie v Rutgers, na Státní univerzitě v New Jersey a řadě dalších míst. V roce 1978 ukončila výcvik v Národní psychologické asociaci pro psychoanalýzu. Přednášela po celých Spojených státech a v Kanadě, Mexiku, Švédsku, Řecku, Turecku, Austrálii a na Novém Zélandu. Má soukromou praxi ve Flemingtonu v New Jersey, kde provádí psychoanalýzu, psychodynamickou psychoterapii a supervizi. Je autorkou řady knih, česky vyšla její kniha Psychoanalytická diagnóza.

Ukázka:

5. KAPITOLA

HRANICE I. RÁMEC

Navrhuji, abychom psychoanalytickou situací nazývali všechny jevy obsažené v psychoterapeutickém vztahu mezi analytikem a klientem. Tato situace zahrnuje jevy, které vytvářejí proces a jsou zkoumány, analyzovány a interpretovány, ale obsahuje i rámec, tedy „ne-proces“ v tom smyslu, že rámec představuje neměnné skutečnosti, v jejichž mezích proces probíhá.

José Bleger (1967, s. 518)

Všichni z nás, kteří provozují psychoterapii, se musejí rozhodovat o podmínkách, za jakých se jim nejlépe pracuje, a o opatřeních a dohodách, jež pro to potřebují provést. Některé stránky psychoterapie jsou základní a nezbytné (např. psychoterapeut naslouchá, zachovává mlčenlivost) a jiné si psychoterapeut volí – ty jsou velmi rozmanité a odrážejí jedinečné potřeby konkrétního psychoterapeuta nebo psychoterapeutické dvojice (např. terapeut pracuje jen v pracovních dnech, účtuje si zrušená setkání, klient může psát terapeutovi e-maily). Když Freud nakonec (a poněkud zdráhavě) psal o technice, popsal a zdůvodnil mnoho spíše volitelných postupů, které přijal v průběhu dlouhého období pokusů a omylů. O svých způsobech práce a doporučeních týkajících se techniky a optimálních podmínek léčby psali i další psychoterapeuti po Freudovi, zejména ti, kteří pracovali s klienty velmi odlišnými od skupiny neurotiků, jimž přizpůsobil svůj přístup Freud. Například Fromm-Reichmannová (1950) rozvinula a rozšířila psychoanalytickou psychoterapii pro psychotické klienty; Kohut (1971) byl průkopníkem způsobu léčby lidí s výraznou narcistickou dynamikou; Daviesová a Frawleyová (1994) rozebraly způsoby práce s dospělými, kteří byli v dětství sexuálně zneužíváni.

Chcete se o psychoterapii poučit odlehčenější formou? Zkuste komiks Philippy Perry Příběhy z pohovky!

Jak jsem popsala v 1. kapitole, obzvláště v období nedávné americké historie, kdy byly věhlas a prestiž psychoanalýzy na vrcholu, nemohli mnozí odborníci z oblasti duševního zdraví odolat tomu, aby z některých Freudových osobních kritérií nevytvořili neměnná „pravidla“. Tento sklon je pochopitelný nejen proto, že psychoanalytici si Freuda snadno idealizovali, ale také kvůli tomu, že většina jeho postupů je rozumná a docela dobře fungovala jako obecná pravidla, zejména u klientů na neurotické úrovni. Freud však většinu postupů nepředkládal jako pravidla, ale jako doporučení. Lohserová a Newton (1996) si navíc všimli, že nejlepším překladem německého slova, které anglický překladatel Freuda převádí jako „doporučení“, jsou „různé drobnosti“ – jinými slovy nesystematické úvahy. Freudova nejistota, pokud jde o techniku a podmínky provádění terapie, měla svou moudrost: psychoanalytická psychoterapie byla nová a stále ještě se vyvíjela. Freud si uvědomoval, že pracuje v určitém společenském, kulturním a historickém prostředí, a uznával, že jeho způsob práce odráží jeho osobní zvláštnosti. V dopisu Ferenczimu píše:

Za nejdůležitější jsem považoval zdůraznění toho, co by psychoterapeut neměl dělat… Téměř všechno pozitivní, co by měl dělat, jsem ponechal na „taktnosti“. … Výsledkem bylo, že poslušní analytici nevnímali pružnost pravidel, která jsem stanovil, a podřídili se jim, jako by to byla tabu. Někdy se to všechno musí přepracovat…, aniž by se odstranily závazky, o nichž jsem se zmínil. (citováno v Lohser a Newton, 1996, s. 15)

Ve svých článcích o technice se Freud věnoval z velké části stránkám, které se později začaly nazývat terapeutickým rámcem (Bleger, 1967; Chasseguet-Smirgel, 1992). Jde o základní pravidla – spolehlivé podmínky, za nichž probíhá psychoterapie. Freud s klienty vytvořil taková opatření, která fungovala jemu jako konkrétnímu terapeutovi. Na rozdíl od mnoha současných psychoterapeutů by například Freuda nikdy nenapadlo zakazovat při sezení kouření, protože si nedovedl představit, že by pracoval bez svých milovaných doutníků. V této kapitole zdůrazňuji ty stránky rámce, které vyjadřují osobní potřebné podmínky jednotlivého psychoterapeuta, spíše než požadavky, jež by byly časem a zkušeností prokázané jako nezbytné pro všechny klienty. Rozumné úvahy o obecnějších normách se dají najít ve velké části učebnic a získat od většiny supervizorů.

Mohlo by vás také zajímat: Freudovy Přednášky k úvodu do psychoanalýzy

I když někteří psychoanalytičtí autoři tvrdí, že existuje jen jeden základní rámec, a mohou přesně vymezit jeho vlastnosti (např. Langs, 1975, 1979), u praktikujících psychoterapeutů jsem viděla příliš mnoho obměn na to, abych si tím byla tak jistá. Vím, jaké mám své vlastní hranice, ale znám mnoho velmi schopných psychoterapeutů, jejichž pravidla a postupy se od mých liší (viz S. Pizer, 1996; Shane, 2003). Takové rozdíly mohou plynout z jejich pracovní situace, druhu klientů, osobních okolností, temperamentu, identifi kace nebo protiidentifi kace s vlastním psychoterapeutem nebo supervizorem či z nějakého spojení těchto činitelů. Během času se také mění oblasti, na něž se zaměřuje vnímavost odborníků. Několik psychoanalytiček v britské skupině během sezení často pletlo, což je zvyk, který by dnes většina lidí považovala za neuctivý vůči klientům. Gabbard (1998; Gabbard a Lester, 1995; Gutheil a Gabbard, 1993, 1998) užitečně rozlišil „překročení hranic“ (crossing), která mohou napomoci rozvoji psychoterapie, zejména když jsou opakovaně prozkoumávána, a „porušení hranic“ (violation), jež mohou klientovi značně ublížit a většinou nejsou pečlivě zpracována. Běžným překročením hranic může být půjčení knihy, ale porušením hranic je, když psychoterapeut klientovi vylije své srdce, nabídne sklenku whisky nebo se s ním pokusí o sexuální sblížení. Většina lidí rozdíl intuitivně docela dobře cítí.

Kniha Nancy McWilliamsové PSYCHOANALYTICKÁ DIAGNÓZA zpřístupňuje psychoanalytické teorie osobnosti i začínajícím praktikům na poli dynamické psychoterapie.

Začínající psychoterapeuti mají obvykle pro vymezení vlastní volby ohledně hranic jen velmi málo prostoru. Většinou pracují v uspořádáních, kde pravidla určuje klinika, agentura, poradenské centrum, škola nebo nemocnice. Když klinický pracovník nastoupí do zaměstnání nebo na školicí místo v organizaci, zároveň nepřímo souhlasí s tím, že přijme zavedené postupy určování a účtování poplatků, rozhodování, kdy bude ordinace otevřená, zacházení s naléhavými stavy, s telefonními hovory psychoterapeutovi a s podobnými záležitostmi. Ovšem vzhledem k tomu, že v souvislosti s těmito praktickými opatřeními vyvstává tak velké množství podstatných psychodynamických otázek, které se zkoumají a odehrávají, má význam o opatřeních pečlivě uvažovat a chápat důvody, které je vytvořily.

Důležité je také přemýšlet o tom, kde jsou vlastní osobní hranice psychoterapeuta; a platí to i pro začátečníky, kteří ještě neuvažují o samostatné praxi. Klinický pracovník, který je mnoho let zaměstnaný v instituci, může být příkladným psychoterapeutem. Když si však začne budovat soukromou praxi, setká se s důležitými novými otázkami. Podle mého názoru je důležitější mít spolehlivé hranice než to, jak tyto hranice konkrétně vypadají. Klient i psychoterapeut potřebují mít bezpečí, které poskytuje práce v podmínkách, jež jim dávají smysl, a oba si zaslouží ochranu před úzkostí, kterou dává předvídatelný rámec. Edgar Levenson (1992), jenž zasvětil svou profesní dráhu formulování morálně rovnostářské představy psychoanalýzy, tvrdí, že rámec potřebuje psychoterapeut i klient. Souhlasím s ním. A stejně jako Levenson nepředpokládám, že psychoterapeut je nebo musí být emočně zdravější než klient nebo že při vyjednávání účastníků o terapeutickém vztahu je potřeba snížit úzkost jen u klienta. Hranice, jež stanovujeme, odrážejí opodstatněnou snahu zajistit si dostatečné vlastní pohodlí na to, abychom mohli provádět náročnou psychoterapeutickou práci.

Knihu Psychoanalytická psychoterapie koupíte na našem e-shopu.