Děti a senioři v mateřské škole se mohou vzájemně obohatit

Koupit na e‑shopu

Existuje mnoho stereotypů, které se s problematikou stárnutí pojí. Kniha Děti a senioři v mateřské škole nahlíží na stárnutí a jeho projevy s laskavostí a snahou ukázat, že tzv. mezigenerační solidarita a neformální mezigenerační učení  obohatí především děti. Těm by měl být pozitivní postoj ke stáří vštěpován již od raného věku. A protože mateřská škola hraje důležitou a v mnoha případech až klíčovou roli v doplňování a podporování rodinné výchovy, má tedy i toto téma své místo právě v preprimárním vzdělávání. Autoři knihy Eva Koželuhová, Ondřej Koželuh a Michaela Šujancová probírají zásadní témata, resp. dávají zcela konkrétní návody na spolupráci mateřské školy s institucí zaměřenou na pomoc seniorům. Dále ukazují možnosti zapojení do projektů podporujících rozvoj mezigeneračních vztahů. Nabízejí způsoby zařazování tématu stáří a stárnutí do vzdělávacího programu mateřské školy a v neposlední řadě demonstrují na dětské literatuře rozvoj mezigeneračních vztahů. Na konci každé kapitoly autoři uvádí otázky k zamyšlení, nad kterými je možné s dětmi diskutovat.

Autoři knížku věnovali s láskou našim babičkám a dědečkům.

Učitelská profese pohledem muže, to je kniha Ondřeje Koželuha Učitelem ve školce.

Ukázka z knihy

Pohled dětí na stáří aneb vnímání seniorů

Problematika toho, jak děti vnímají seniory i proces stárnutí, je ve skutečnosti složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Dětské chápání stáří a to, jak se k němu děti staví, totiž úzce souvisí s jejich věkem a vývojem a je ovlivněno mnoha faktory, například rodinným prostředím, obecným vnímáním seniorů ve společnosti nebo osobními interakcemi a zkušenostmi se seniory. Z tohoto důvodu se ti, kteří se se starými lidmi nestýkají ani nesetkávají, případně jen omezeně, drží spíše stereotypů a mají mylné a negativní představy o seniorech i stárnutí jako procesu. Někdy se dokonce hovoří i o takzvané gerontofobii (Tallová, 2020). Je však zajímavé, že na staré lidi jako skupinu děti pohlížejí obecně negativně, ale seniory jako jedince vnímají spíše pozitivně (Gilbert a Ricketts, 2008). Klíčový je tedy osobní kontakt se starým člověkem a vztah, který si k němu dítě vytvoří. Čím více času spolu stráví, tím se porozumění dítěte prohloubí a jeho postoje budou obecně pozitivnější. Skrze společné aktivity, jako jsou vaření, zahradničení nebo ruční práce, dítě vidí, jak jsou staří lidé zkušení, empatičtí a znalí světa (Robinson a Howatson-Jones, 2014).

Na stáří se připravujeme celý život.

Názory dětí také velkou měrou ovlivňují genderové role. Z výzkumu, kdy měly děti za úkol nakreslit postavu starého člověka, vyplynulo, že dívky staré lidi ve větší míře ztvárňovaly jako veselé a spokojené, zatímco chlapci spíše jako mrzuté a naštvané. Pokud však děti daly svému seniorovi nějakou roli, šlo nejčastěji o babičku, s větším procentuálním rozestupem poté o dědečka, tetu nebo souseda (Robinson et al., 2015), pojily se kresby s celkově pozitivnějším hodnocením. Fakt, že děti kreslily nejvíce babičku, může vypovídat o tom, že ty se nejvíce zapojují do výchovy a života dítěte. Dědečkové jen vzácně poskytují intenzivnější péči o vnoučata bez přítomnosti babičky nebo rodičů (Glaser et al., 2013).

Příklad ze života

Zeptali jsme se dětí v mateřské škole, co si myslí o starých lidech. Jak poznají, že je někdo starý? Jaké to asi je? Ukázalo se, že s daným tématem děti předškolního věku nemají problém a berou ho jako přirozené. Je pro ně však snazší odpovídat na otázky týkající se stáří, pokud si je mohou nějakým způsobem spojit s konkrétní osobou, prarodičem, známým seniorem či knižní postavou odpovídajícího věku. Z toho lze usuzovat, že stáří je pro předškolní děti spíše abstraktním pojmem. Děti ale dokázaly popsat některé znaky stárnutí i potíže s ním spojené. Seniory si asociují s chůzí o holi, s brýlemi, odpočinkem a s aktivitami, jako je vaření a sledování televize. Děti stáří nepovažovaly za příjemné období lidského života, ale ve valné většině případů charakterizovaly staré lidi jako hodné, milé a veselé. Stáří vidí spíše jako smutné a často si ho spojují se smrtí, ale konkrétně na seniory takto nepohlíží. Všechny děti ale řekly, že by staré být nechtěly.

Jak naučit děti číst poradí Eva Koželuhová ve své knize Čtenářské strategie.

Děti vnímají různé aspekty stárnutí, které pozorujeme pouhým okem, např. šediny a vrásky, ale nemají tendence samy hodnotit, zda jsou dobré, či špatné. Na otázku výzkumníků: „Jaké to asi je být starý?“, děti odpovídaly, že to může být dobré, příjemné, zábavné, ale i strašidelné, zvláštní či osamělé. Děti nemusí pohlížet negativně na stárnutí obecně, ale vnímají, že některé okolnosti spojované se stárnutím nejsou zrovna příjemné. Zdá se tedy, že děti dokážou rozlišit pozitivní a negativní stránky stárnutí. Někteří se tohoto procesu mohou bát kvůli tomu, že o něm mají mylnou představu, že je stárnutí špatné a nepříjemné. Tyto představy a postoje se vytváří brzy, mají tendence dlouho přetrvávat a výrazně ovlivňují chování ke starým lidem (Newman a Faux, 1997). Přístup dětí k vlastnímu stárnutí může být negativní také kvůli asociaci s pocity jako smutek nebo sklíčenost. Podle svých stereotypních představ mohou být přesvědčené, že staří lidé tráví čas jen díváním se na televizi nebo z okna a dalšími pasivními aktivitami. Myslí si, že senioři jsou odkázáni na pomoc druhých a celý den musí ležet kvůli nahnutému zdraví, jelikož jejich tělo přestává fungovat a blíží se čas, kdy zemřou (Mendonca et al., 2018). I když toto mínění může být částečně pravdivé, ani v nejmenším neukazuje všechny podoby stáří, které může být také radostné a naplněné. Děti by se měly seznámit s oběma podobami, aby se neomezovaly jen na jeden či druhý pohled. Měly by vědět, že i když se u některých starých lidí vyskytuje více negativních aspektů stárnutí, které je jejich poslední fází života doprovázejí, tyto nemoci a nepříjemnosti je nedefinují, a že i tito lidé stále mohou mít chuť do života. Stejně tak by se měly seznámit i se seniory, kteří tolik známek stárnutí nenesou a jsou i v pokročilém věku stále velice aktivní.

Existuje mnoho stereotypů, které se s problematikou stárnutí pojí. Jako nejčastější fyzické charakteristiky stáří děti uváděly například vrásky, šediny, zubní protézy, zhoršení zraku, sluchu či pohybu, chvění hlasu, brýle, naslouchátka, pantofle atd. Co se týče psychosociálních aspektů, výsledky se liší dle použitých výzkumných metod. Pokud byl výzkum výrazně strukturovaný, byly známky stárnutí brány negativně. Staří lidé byli popisováni jako senilní, zapomnětliví, nepřátelští, náladoví, netrpěliví nebo i strašidelní, osamělí či smutní. Naopak při použití otevřených a různorodých metod přinesly výzkumy opačné, pozitivnější výsledky. Se seniory se pojily charakteristiky jako moudrost, sebevědomí, trpělivost, přátelskost. V případě, že se dětí zeptáme na konkrétní osobu, také volí pozitivní přístup a odpovídají například, že prarodiče jsou hodní, hrají s nimi hry, smějí se spolu a navzájem si věří (Robinson a Howatson-Jones, 2014). Podobně i dospělý může mít rád své prarodiče, ale jiné staré lidi vnímat negativně. Pozitivní postoj ke stáří by měl být dětem vštěpován již od raného věku. Je nutno jim vysvětlit, jaké změny se s procesem stárnutí pojí, a prozradit jim, že některé věci ke stárnutí zkrátka patří a nelze se jim vyhnout. Nejlépe se pozitivní úsudek vytváří v případě, pokud dítě má kladný vztah k nějakému seniorovi, ať je to příbuzný, nebo někdo z blízkého okolí, s kým se setkává. Rodiče, učitelé a ostatní dospělí jim mohou stáří představit například prostřednictvím příběhů v knihách pro děti.

O emočních, vztahových a komunikačních úskalích se dočtete v knize Prarodiče, rodiče a vnoučata francouzské psycholožky Vitorie Cesari Lusso.

Jak je již patrné, mezigenerační problematika je velmi důležitá, ale také dosti komplexní. Nejde ji generalizovat, jelikož rodinné vztahy jsou výrazně individuální. Co platí u jedné rodiny, nemusí platit u druhé, a pokud se prarodiče se svými vnoučaty nestýkají nebo si vzájemně příliš nerozumí, je to vždy velice těžké a situace ani nemusí mít vhodné řešení. Naopak pevné a upřímné vztahy přinášejí oběma generacím mnoho benefitů a ty se mohou toho od sebe navzájem spoustu naučit. Mezigenerační vztahy se samozřejmě netýkají jen těch v rodině, pro dítě budou ale pravděpodobně těmi prvními, s nimiž se setkají.

Pokud dítě nemá ve svém životě ani jednoho prarodiče či jiného seniora, se kterým by trávilo čas, pravděpodobně nebude mít dostatek příležitostí vytvořit si ke stáří pozitivní postoj. Mateřské školy mají ale různé možnosti, jak se tomuto tématu věnovat. Avšak možná ještě důležitější, než jaké praktické kroky činíme, jsou postoje, které my sami vůči seniorům zaujímáme, neboť děti tyto postoje přebírají a začleňují do svého systému hodnot. Náš vlastní příklad, jak se ke starým lidem chováme (v autobuse, v obchodě, na poště) či jak o nich mluvíme, je nejlepší vzdělávací strategií.

Otázky k zamyšlení

 Jak vnímáte stáří? Kdo už je ve vašich očích starý? Změnil se tento pohled v průběhu života?

 Jak byste chtěli své stáří prožít? Dá se na to připravit, případně jak?

 Jak můžete pomoci seniorům ve svém okolí, aby neztratili životní zápal?

Hlavní autorka Eva Koželuhová působí jako odborná asistentka na katedře preprimární a primární pedagogiky PedF Univerzity Karlovy a na katedře pedagogiky Pedf Západočeské univerzity v Plzni. Řadu let působila jako učitelka mateřské školy.

Knihu Děti a senioři v MŠ: rozvoj mezigeneračních vztahů zakoupíte na našem e-shopu.