Sny a podsvětí

V novém vydání a tentokrát v edici Klasici vychází kniha amerického psychologa Jamese Hillmana Sny a podsvětí poutavě propojující psychologii s mytologií a filozofií.

null Koupit na e‑shopu

James Hillman v přichází v knize Sny a podsvětí (poprvé vyšlo 1999) s originálním pohledem na sny a práci s nimi. Vychází sice z klasiků - Freuda a Junga, ale přináší nový a radikální přístup nejen ke snům, ale k psychologii vůbec: přístup skrze mytologii (především řeckou, ale i římskou, mezopotámskou či indickou) a filozofii (především Hérakleita, Platóna či Plótína, ale i Cicerona nebo Danta). Hillman v podstatě provádí mytologizaci psychologie, resp. psychologizaci mytologie: pojmy a koncepty, které do psychologie zavedli Freud a Jung, podle něj v podstatě odpovídají různým mytologickým konceptům či postavám: nevědomí je jako podsvětí, Hádés, prostor smrti prostý jakékoliv časovosti, nekonečně hluboký prostor (srov. hlubinnou psychologii), vlastní domov lidské psýché. Různé způsoby sestupu do podsvětí, ať už jej podnikají hrdinové, nebo jde o násilný Hádův únos Persefonny, mají své paralely v psychologických snahách o proniknutí do nevědomí, resp. náhlém pádu do deprese, a podobně.

Pokud jde o sen samotný, Hillman kritzuje snahy vykládat sny ve vztahu k bdělému životu, rozkrývat je, hledat v nich motivy z denního světa. Sny tu podle něj nejsou proto, aby nám poskytovaly nějaké návody nebo proroctví: sny je potřeba vnímat z jejich vlastní perspektivy jako „sestup“ duše do oblastí, které jí jsou vlastně jejím domovem, do podsvětí zbaveného všeho materiálního, všech etických měřítek, do blízkosti smrti, do světa pouhých obrazů, které jsou její pravou výživou. Zdá se dokonce, jako by nikoliv sny sloužily bdělému životu, ale naopak bdělý život má sloužit snu.

Kromě teoretických kapitol obsahuje kniha i kapitolu věnovanou „praxi“, tedy výklad různých motivů objevujících se ve snech.

Hillmanova kniha není rozhodně snadné čtení, obzvláště ne pro ty, kdo nejsou opravdu důkladně obeznámeni s (především) řeckou mytologií a náboženskými představami, filozofií a s základními myšlenkami Freudovými či Jungovými. Pokud však čtenář dokáže proniknout pod na první pohled zmatenou a nesrozumitelnou „fasádu“ Hillmanovy knihy, nalezne nesmírně poutavý a působivý svět plný fascinujících myšlenek.

James Hillman (1926–2011) byl americký psycholog. Studoval )mimo jiné) na Institutu C. G. Junga v Curychu. Je považován za nejvýznamnějšího a nejvyhraněnějšího představitele archetypové školy jungovské psychologie.

Ukázka:

Hádes

Hádes byl zajisté bůh hlubin, bůh neviditelného. On sám je neviditelný, což by mohlo vést k závěru, že neviditelné spojení věcí je Hádes a že to základní „co“, které drží věci pohromadě, je tajemství jejich smrti. A pokud, jak řekl Hérakleitos, se příroda ráda skrývá, potom má ráda Háda.

O Hádovi se říká, že neměl ve viditelném světě žádné chrámy nebo oltáře, a jeho konfrontace s tímto světem je vnímána jako násilí a znásilňování (násilný únos Persefony; útoky na prosté vegetativní nymfy Leuku a Minthu; Ilias 5, 395 nebo Pindaros Ol. 9, 33). Je tak neviditelný, že v celé sbírce řeckého antického umění neexistuje ani jeden ideální portrét Háda, jak je známe u ostatních bohů. Neměl také žádné symbolické atributy, kromě orla, který ukazuje na skryté spojení s jeho bratrem Diem. Nezanechává na zemi žádné stopy, nepochází od něho žádný rod, žádná generace.

Přečtěte si také
C. G. Jung a kol.: Člověk a jeho symboly

Jména Hádes se užívalo zřídka. Býval nazýván „Neviděný“, častěji Pluton (bohatství, hojnost) nebo Trofonios (vyživující). Tyto Hádovy přezdívky si někteří vykladači vysvětlovali jako eufemismy zakrývající strach ze smrti, ale proč se užívaly právě tyto, a ne nějaké jiné? Postava Plutona zřejmě znázorňuje Háda tak, jak tohoto boha chápal Platón. Pak tedy Pluton odkazuje ke skrytému bohatství a hojnosti neviditelného. To objasňuje, proč neexistoval kult Háda a nebyly mu předkládány oběti – Hádes byl bohatý, ten, který dává potravu duši. Někdy byl spojován s Th anatem (bohem smrti), o němž Aischylos napsal: „Smrt je jediný bůh, který nemá rád dary a nestará se o oběti a úlitby, který nemá žádné oltáře a nestojí o chvalozpěvy…“ (zl. Niobé). Když je Hádes zpodobován na vázách, mívá odvrácenou tvář, jako by ani neměl přesnou fyziognomii. Všechny tyto „negativní“ důkazy dohromady vytvářejí určitý obraz prázdnoty, něčeho, co je uvnitř, hlubiny, jež je neznámá, ale pojmenovatelná, kterou cítíme, i když ji nevidíme. Hádes není nepřítomnost, ale skrytá přítomnost – dokonce bychom mohli říct neviditelná plnost.

Etymologické zkoumání kořene jména démona smrti Háda ukazuje, že znamená „hider“ (ten, kdo se skrývá). Abychom lépe porozuměli tomu, jak se Hádes neviditelně skrývá ve věcech, rozeberme si tento pojem, naslouchejme skrytým souvislostem – metaforám v samotném slově skrytý: 1. ukrytý, zahalený, nepostižitelný zrakem, ať už jde o mrtvého, nebo o nějaké mysterium; 2. okultní, ezoterický, nepostižitelný ve smyslu něčeho tajemného; 3. to, co nemůže být vidět samo o sobě: neviditelné jako neprostorové, bezrozměrné; 4. to, co není osvětleno: něco tmavého, černého; 5. to, co nemůžeme vidět, chceme-li si to prohlédnout: například něco uzavřeného, cenzurovaného, zakázaného nebo utajovaného; 6. něco skrytého jako obsaženého uvnitř (interior) nebo pod povrchem (inferior), kdy latinské cella (podzemní komora) je příbuzné se staroirským cuile („sklep“) a cel („smrt“), což je zase příbuzné s anglickým hell (peklo); 7. to, co je vnímáno se strachem a hrůzou, prázdnota, nic; 8. to, co je vnímáno jako skrývání, například stahování se do sebe, utíkání od života; 9. lstivost, pletichaření, podvod, jako jsou skryté motivy a neviděná spojení Herma. Souhrnně řečeno, Hádes, skrytý „ten, kdo se skrývá“ (hidden hider), vládne nad kryptami a věcmi skrytými, což dává Hérakleitovu výroku (zl. 123) „příroda se ráda skrývá“ (fysis kryptesthai filei) skutečně hluboké a mnohočetné důsledky.

Mohlo by vás zajímat
Sigmund Freud: Psychopatologie všedního života

Někteří znalci říkají, že čapka nebo přilba, kterou nosí Hádes, patří primárně Hermovi a má s Hádem málo společného, pokud vůbec něco. Tato pokrývka hlavy je zajímavý fenomén: nosí ji Hermés i Hádes; Pallas Athéna si ji bere, aby porazila Arése, a Perseus, aby zvítězil nad Gorgonou. Činí toho, kdo ji nosí, neviditelným. Obrazem (ohlášeným v homérském „Hymnu na Herma“), který spojuje Herma s Hádem, je zjevně pokrývka hlavy. Hermés a Hádes mají společný způsob pokrývání hlavy, jenž skrývá jejich vlastní myšlenky a odhaluje skryté myšlenky druhých. Jejich záměry mají být neviditelné. Nevíme, kde „jim hlava stojí“, ale můžeme mít pocit, že někdo skrytě pozoruje naše nejvnitřnější myšlenky. Protože nemůžeme nikdy odhalit, co jejich ukrytá mysl chystá, pokládáme je za zrádné, nevyzpytatelné, děsivé – nebo moudré.

Když uvažujeme o Hádově domě, musíme si připomenout, že mýty – a také Freud – nám říkají, že v podsvětí neexistuje čas. Není tam rozpad ani růst, prostě žádná změna. Protože čas nemá s podsvětím nic společného, nemůžeme si podsvětí představovat jako něco „po“ životě, ale snad jen jako myšlenky na dobu přicházející po životě. Hádův dům je psychologická říše existující nyní, nikoliv eschatologická říše, která má přijít později. Není to nějaké vzdálené místo soudu nad našimi skutky, je to místo soudu, jenž probíhá nyní, v našem nitru, na vnitřní zrcadlové ploše našich skutků.

Prolínání podsvětí a viditelného světa symbolizuje nerozeznatelné splynutí Háda s Diem, Hádes je totéž co Zeus chthonios. Bratrství Háda a Dia vypovídá o tom, že svět a podsvětí jsou identické; jiný je jenom úhel pohledu. Náš vesmír je jen jeden a tentýž, koexistentní a synchronní, ale jeden z bratrů ho vidí shora a skrze světlo, ten druhý zespodu z jeho temné stránky. Hádova říše se stýká se životem, dotýká se ho ve všech bodech, je těsně pod ním jako jeho stínový bratr (Doppelgänger), který dává životu jeho hloubku a jeho psýché.

Přečtěte si také
Sigmund Freud: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy

Protože byla jeho říše chápána jako konečný cíl duše, je Hádes konečná příčina, smysl, skutečný telos každé duše a každého duševního procesu. Pokud je tomu tak, mají všechny psychické události něco z Háda, nejen ty sadistické nebo destruktivní, které Freud připisoval Th anatovi. Všechny duševní procesy, všechno v psýché, směřuje k Hádovi. Protože je Hádes finis, je i telos. Všechno se prohlubuje, posouvá od viditelných spojení k neviditelným, odumírá životu. Když hledáme v nějakém prožitku jeho nejskrytější význam, dostaneme se k němu nejblíže, když ho necháme projít hádem, když se zeptáme, jaký to má vztah k „mé“ smrti. Potom vystoupí podstata.

I zde Hádes ovlivňuje psychologickou teorii. Psychologie, která zdůrazňuje finální úhel pohledu – například Jungova nebo Adlerova –, nově formuluje Hádovu perspektivu, i když tyto psychologické systémy nejdou přímo až na konec svých konců. Tím myslím to, že fi - nalismus v psychologii jako by se vyhýbal konečným důsledkům mytologie, v níž fi nalismus není jen teorie, ale prožitek volání duše po Hádovi.

Teď se na chvíli zastavíme. Musíme si dát pozor, abychom toto volání nebrali doslova jako skutečnou smrt, o níž se dnes mluví a píše natolik, že si začínáme myslet, že víme všechno o něčem, o čem nevíme nic. Skutečná smrt se stává záhadou opředenou spoustou frází – jsme zahlceni populárními důkazy nepoznatelného.

Voláním po Hádovi spíše myslím tušení smyslu, které se objevuje, kdykoli mluvíme o duši. Co chce? Co se nám snaží sdělit (tímto snem, symptomem, zážitkem, problémem)? Kam směřuje můj osud nebo můj proces individuace? Odpovíme-li si na tyto otázky otevřeně, samozřejmě víme, kam směřuje náš proces individuace – k smrti. Tento nepoznatelný cíl je jediná absolutně jistá událost lidského života. Hádes je ten neviděný a zároveň absolutně přítomný.

Mohlo by vás také zaujmout
R. A. Johnson: Sny jako řeč nevědomí

Volání po Hádovi naznačuje, že všechny aspekty směřování duše musí být vykládány finálně, nejen jako součást obecně lidského směřování k smrti, ale jako jednotlivé události této smrti a v této smrti. Každý aspekt je tedy ukončený obraz sám o sobě, naplňující svůj smysl, který zároveň nekončí, nikoli doslova v čase, ale je nekonečný do hloubky. Jinými slovy nemůžeme se zastavit nikde – a můžeme se zastavit kdekoli – protože konec není v čase, ale ve smrti, přičemž smrt znamená telos neboli naplnění všeho; můžeme se zastavit kdekoli, protože z konečného úhlu pohledu je všechno konec sám o sobě. Cíl je vždycky nyní.

Skutečná finalistická psychologie ukáže své konce ve svých prostředcích. Její konečný cíl – smrt – uvidíme v metodách, které používá, aby se k němu dopracovala. Proto žít plně do důsledků finalistického hlediska znamená vnášet do každé psychické události perspektivu Háda a podsvětí. Ptáme se: Jaký smysl má tato událost pro mou duši, pro mou smrt? Takové otázky rozšiřují dimenzi hlubiny do nekonečna a psychologie je opět zatlačována Hádem do vševlády duše, odrážející vševládu jeho království a nekompromisního panství smrti.

Knihu Sny a podsvětí koupíte na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru