Rozhovor s Evou Horákovou, autorkou knihy prvního čtení Zvířátka

ROZHOVOR S EVOU HORÁKOVOU, 

autorkou knižní novinky ZVÍŘÁTKA – První čtení, to nic není

Zvířátka jsou knihou pohádek pro první čtení. Texty jsou uzpůsobeny tzv. genetické metodě výuky čtení. Prosím popište čtenářům, v čem tato metoda spočívá a jaké jsou její přednosti.
Jedná se o metodu, která se objevila už v roce 1913 v čítance Poupata od Josefa Kožíška. Metoda je založena na nácviku sluchové analýzy a syntézy (rozkládání a skládání slov), tzn. klade velký důraz na rozvoj sluchového vnímání. Jde o to, že od samého začátku děti čtou celá slova, která nejprve hláskují: B – U – M a potom spojují ve slova: BUM. Od slov jednoduchých se přechází ke slovům složitějším a k větám. Naučená písmena, slova a věty děti čtou a rovnou i píší. Je nutné říct, že čtou a píší zpočátku pouze velkými tiskacími písmeny. Odborníci tvrdí, že žáci dokáží lépe vnímat obsah vět, že jde tedy o čtení s porozuměním.
Já jsem začala psát pohádky pro svého syna. Coby prvňáček byl ve třídě, kde se touto metodou čtení vyučovalo, ale měl s tímto čtením velké problémy. Sám začal slabikovat a používání genetické metody ho pouze mátlo a brzdilo. V tomto případě, domnívám se, je vhodnější analyticko – syntetická metoda čtení, tedy slabikování. Tato metoda vychází z mluveného slova – slovo je analyzováno na slabiky a hlásky.
Obě metody mají své klady a zápory. Každá metoda vyhovuje jinému typu žáků. Navíc velmi záleží na metodách a způsobu aplikace různými učiteli na žáky.

Povoláním jste pedagožka, využila jste při psaní knihy některé zkušenosti ze své praxe?
V této oblasti pro mě byla největší praxí první třída mého syna.

Vyzkoušela jste si některé texty z knihy přímo s dětmi ve škole?
Všechny texty jsem zkoušela na svém synovi, prvňáčkovi, protože byly psány pro něj. Chtěla jsem, aby se pro něj stala metoda přístupnější a čtení zajímavější, lákavější.

Jak by měli k výuce čtení přistupovat rodiče? Nechat vše na škole a raději nezasahovat, nebo naopak procvičovat s dětmi čtení i doma?
Čtení a psaní rozhodně nelze nechat jen na škole. Ve třídě, kde je běžně 25 dětí, se nelze věnovat každému dítěti až tak, jak by potřebovalo. Paní učitelka naučí, ale procvičovat by měli s dětmi i rodiče. Rodič nejlépe zná tempo a potřeby svého dítěte. Každý rodič by si měl na svého prvňáčka najít čas a dostatečně se mu věnovat. Nejde tady jenom o „plnění úkolů“, ale především o pomoc, oporu a pochopení. Vždyť první třída – to je událost!

Dejte prosím rodičům několik rad, jak vést děti doma ke čtení tak, aby je to bavilo a číst pro ně byla zábava.
Děti by měly číst nejen texty v čítankách, ale i knížky, které je zajímají a baví – mají děj, napětí a překvapení, jsou plné krásných ilustrací (i proto je tady moje knížka).
Je nutné zvolit vhodný čas ke čtení, kdy malý čtenář není nikým a ničím rušen. Zpočátku se může rodič s dítětem ve čtení střídat. Jednak se rodič zapojí do „akce“ a navíc spolu přečtou větší část příběhu. Důležité je číst pravidelně a často. Samozřejmě nutnou součástí čtení je také pochvala!

Jak pedagog nebo rodič pozná, že s výukou čtení u dítěte není něco v pořádku a situace si žádá pomoc odborníka, např. speciálního pedagoga?
U dítěte se projevuje velmi často nechuť číst nahlas, má problémy s rozlišováním hlásek, je často roztěkané, nesoustředěné a nepozorné. Dítě písmena zrcadlově zaměňuje. Špatně spojuje hlásky s písmeny, domýšlí koncovky i celá slova. Často nápadně pomalu slabikuje, nevnímá obsah čteného textu, není schopno provést sluchovou analýzu a syntézu slov (skládání a rozkládání slov).

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěchů a knize hodně spokojených čtenářů.

Více o knize včetně ukázek najdete zde.