Rozhovor s Petrem Štípkem, autorem knihy Dítě na zabití

ROZHOVOR s PhDr. Mgr. Petrem ŠTÍPKEM,

autorem knihy Dítě na zabití

Pane doktore, kniha Dítě na zabití je Vaší autorskou prvotinou. Co Vás přimělo k jejímu zpracování?
Každodenně se setkávám s dětmi, dospívajícími a rodiči, kteří přichází v obtížných životních situacích a hledají pomoc. Ačkoli jsou rodiny různé a každý člověk je jedinečný, všiml jsem si, že témata, s nimiž přicházejí, jsou si často velmi podobná. Vzal jsem proto nejčastější problémy a snažil se v nich najít určitou strukturu a vytvořit systém. Dále jsem se zamyslel nad tím, na co se rodiče obvykle ptají, a pokusil se odpovědět. Z toho pak vznikl materiál na knihu, která byla od počátku koncipována jako pomoc rodičům, případně dalším osobám, kteří se výchovou dětí zabývají.

Profesí jste psycholog a psychoterapeut, ve své knize vycházíte hodně z praxe. Mění se postupem času témata problémů, s nimiž se na Vás rodiče obracejí, nebo je určitý stálý „ústřední okruh“ problémů?
Řekl bych, že základní témata zůstávají podobná. I když se někdy může jevit následné chování dítěte nebo dospívajícího jako „novinka“ (např. stále více se objevující téma sociálních sítí apod.), obvykle jsou příčiny stejné. Právě na ně se snažím zaměřit více než na „problémové“ chování samotné. Předpokládám, že toto chování vychází z něčeho, co daný člen rodiny potřebuje, případně na co poukazuje. Ve finále se často vracím k základním tématům, jako jsou komunikace v rodině, otázka přijetí (resp. toho, zda dítě přijetí a lásku cítí), potřeb, hranic a rolí v rodině, nároků a představ rodičů o tom, jaké by mělo dítě být nebo jakou rodinu vždy chtěli mít. Tato témata nás vedou hlouběji do fungování rodiny a s jejich vyřešením – nebo alespoň posunem – se vyřeší či mění původní problém, s nímž rodina přišla.

Co často trápí rodiče v současné době?
Rodiče podle mých zkušeností nejčastěji tíží jejich bezmoc a bezradnost a samozřejmě i v koutku duše schované pocity viny. Kladou si otázku, zda měli něco dělat jinak. Všechny tyto myšlenky a pocity jsou přirozené. To, co většina rodičů potřebuje, je podpora ve své rodičovské roli a posilování jejich kompetencí.

Co se konkrétních témat týče, nejvíce rodiče trápí, že se jim jejich děti odcizují, že neví, jak se k nim přiblížit, jak s nimi komunikovat, nastavit hranice a pravidla, předat jim hodnoty a to, co je podle jejich názoru do budoucna pro děti důležité.

Z konkrétních problémů se nejvíce setkávám se záškoláctvím, nerespektováním autorit (ať již rodičů, nebo učitelů), touláním se, experimenty s drogami, připojením se k rizikové partě nebo s rizikovým chováním, potížemi ve školním prostředí, agresí apod. To jsou hlavně výchovné problémy. Kromě toho i s osobnostními problémy, jako jsou úzkosti a strachy, sebepoškozování, deprese a další.

Pokud jsou rodiče znepokojeni chováním svého dítěte, lze poradit, kdy už by měli vyhledat odbornou pomoc? Pokud ano, co by pro ně mělo být varovnými signály?
Napadají mě dvě důležité roviny, které je potřeba sledovat. První rovinou je to, zda mají rodiče pocit, že chování svého potomka zvládají. Pokud se jedná o běžné zlobení, které je v souladu s věkem, je nejtěžším úkolem rodičů toto chování vydržet a přes jasně stanovené hranice dávat stále najevo svou lásku. V tomto případě bych varoval před přílišnou „patologizací“ dítěte a chozením od jednoho odborníka k druhému. Jakmile se ale opakovaně stává, že jsou hranice výrazně porušovány a nefunguje nic z toho, co rodiče zkoušejí, jinými slovy jakmile rodiče mají pocit, že své dítě nezvládají, mohou se přijít poradit.

Druhou rovinou je okolí. Někdy nevidíme to, co se děje v naší rodině, právě proto, že je to naše rodina a že jsme příliš zaangažovaní. Prostě nemůžeme mít nadhled. To je přirozené. Pokud rodič dostává informace od okolí, že se s dítětem něco děje, neměl by to brát na lehkou váhu. Okolím je míněna nejčastěji škola, ale mohou to být i příbuzní, trenéři či vedoucí volnočasových aktivit apod. V takovém případě je nejprve na místě promluva s dítětem, která leckdy daný problém vyřeší. Cítíme-li ovšem, že se děje i něco víc, můžeme jít naše obavy zkonzultovat.

Obecně lze říci, že varovnými signály jsou jakékoli náhlé změny v chování dítěte či dospívajícího, které nesouvisejí s běžným vývojem (běžný vývoj je např. celková negace v období puberty).

V knize věnujete jednu kapitolu tomu, jak důležité je dávat dítěti najevo, že něco umí, jde mu to, umět ho pochválit. Myslím, že se to týká i chování mezi dospělými, většinu z nás pochvala potěší a motivuje, ale ne vždycky si to umíme dát najevo (mezi partnery, kolegy, přáteli…). Prosím dejte nám všem pár rad, jak na to.
Ano, oceňování a pochvaly jsou obecný problém většiny lidí. Máme se všichni v tomto ohledu mnoho co učit. Tuto otázku je potřeba uchopit ze dvou konců. Za prvé naučit se chválit a za druhé umět pochvalu přijímat.

Naučit se chválit není tak jednoduché, jak se může zdát. Většina z nás si totiž myslí, že musíme chválit pouze za věci, které za to stojí. Bráno čistě selským rozumem to nezní špatně. Problém však spatřuji v tom, kde je hranice toho, za co chvála už ano a za co ještě ne. Máme na sebe a tím i na ostatní přílišné nároky. Moje doporučení proto zní: chvalme druhé i za maličkosti. Vždyť i když si myslíme, že je to samozřejmost, pochvala potěší.

Druhý problém je umět pochvalu přijímat. To je jednou z nejdůležitějších dovedností. Ruku na srdce, kdo z nás nemá při pochválení tendenci své zásluhy bagatelizovat, říkat, že to mohlo být lepší, že měl štěstí nebo že to nebylo nic tak světoborného. Možná si myslíme, že je to skromnost. Pravdou však je, že nejsme zvyklí pochvalu přijmout. Zkusme v sobě tyto tendence potlačit, a když nás někdo pochválí, pouze s úsměvem poděkovat. Umíme-li pochvaly přijímat, je pro nás rovněž snazší a přirozenější je dávat.

Ve Vaší knize je spousta konkrétních případů, v nichž se mohou rodiče „najít“ a mohou jim pomoci už jen vědomím, že v tom nejsou sami. Kazuistiky jste čerpal z Vaší terapeutické praxe. Jak často u svých klientů zažíváte „pocit úspěchu“, vidíte, že se Vám podařilo rodinu posunout k účinnému řešení?
Domnívám se, že záleží na tom, jaké cíle si stanovuji. Někdy je velkým úspěchem již to, že s rodinou navážeme vztah a že rodina dochází. Změny pak mohou v pravý čas postupně přicházet. Jindy mám pocit, že vztahy uvnitř rodiny jsou již tak narušené, že nebude možné je opět dát dohromady, a přesto to rodina dokáže. Vzpomínám si na jednu šestnáctiletou dívku, kterou doslova přitáhla babička. Dívka v čekárně křičela, že už s babičkou nebude ani chvilku, a byla skutečně připravena jít raději do výchovného ústavu. V jejím případě to nebyly plané řeči či vyhrožování. Během několika sezení se nám ale podařilo, že k sobě obě našly cestu a potíže byly vyřešeny zcela.

Zažil jsem jak pocity štěstí a radosti, tak i bezmoci a zmaru. To vše však patří k jakékoli práci s lidmi a věřím, že i malá pomoc je lepší než žádná.

Občas slýcháme, že děti se v současné době „chovají hůře“ než předchozí generace. Prarodiče, učitelé i rodiče si stěžují, že děti nemají respekt k dospělým, jsou drzejší atd. Sdílíte tento názor?
Myslím, že nejsem zcela kompetentní k odpovědi na tuto otázku. Mohu posuzovat vývoj či změny pouze v rámci své osmileté praxe v rodinné terapii. Nejsem tedy schopen vyvodit závěry z tak krátké doby. Osobně se domnívám, že je to názor příliš zjednodušující, avšak z

psychologického hlediska je pravdou, že se posouváme a vyvíjíme stále rychleji. Dnešní děti jsou nuceny zvládnout ve stejném časovém období mnohem více věcí a informací, než tomu bylo dříve. S tím přichází i jejich přirozená změna. Žijí v jiném světě, než žili jejich rodiče jako děti. To znamená, že i jejich chování musí být jiné a hranice se posouvají. Jestli je chování horší, si však netroufám tvrdit.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů v práci s klienty.

Praha, září 2011

PhDr. Mgr. Petr Štípek je psycholog a psychoterapeut s praxí v individuální, párové, rodinné a skupinové psychoterapii. Kromě soukromé praxe pracuje také jako zástupce vedoucí na ambulantním oddělení Střediska výchovné péče.

Více o knize Dítě na zabití