Rozhovor s Arnoštem Vítem, autorem knihy Proč asi chrti ocasem vrtí?

ROZHOVOR s ARNOŠTEM VÍTEM, 

autorem knihy pro děti Proč asi chrti ocasem vrtí? 

Vaše nová kniha je plná vtipných i poučných básniček o zvířátkách. Zvířata se často objevovala i ve Vašich předchozích knihách. Je to záměr? 

Říkejme tomu raději „říkanky,“ na básně si netroufám. Ta zvířátka – to je spíše výběr vydavatelů a redaktorů, daný zájmem dětí a jejich oblibou všeho živého. S pomocí klávesnice se říkanky rodí ve všech koutech, kam dětské oči dohlédnou – u nich doma, ve městě, na venkově, na dvorku či u rybníka, a třeba i v kalendáři; mám v počítači říkanky na každé jméno, které v něm najdete. Říkanka se mi narodí vždycky, když najdu šikovný a neobvyklý rým na klíčové slovo. Pak už jen postačí zabalit to do vhodné situace, dát tomu rytmus a pointu – a máte říkanku. S oblibou do ní zapletu i více rýmů klíčového slova.

Máte nějaké vysloveně oblíbené zvíře, které se často vyskytuje ve Vašich pohádkách a říkankách? 

Miluju psy za jejich oddanost a věrnost, a obdivuju moudrost a pracovitost koní. S pejsky z celého svého okolí si tykám, koně obdivuju jenom z dálky, na hřbetě žádného jsem dosud neseděl. Mnohému jsem však podal na dlani sousto – už v mládí, jednu kobylku jsme měli i doma.

Že i mne psi milují, mohu doložit několika příhodami. Bydlím teď u Kunratického lesa, prošel jsem ho křížem krážem, a při odpočinku na odlehlé lavičce se u mne zastavil pán se psem. Asi ho bolely nohy, požádal o souhlas a přisedl. Pejsek chvíli pobíhal okolo a pak si lehl k našim nohám. A světe, div se, hlavu si položil na moje, nikoli na páníčkova chodidla! Považoval jsem to za projev důvěry k úplně neznámému člověku a velké vyznamenání; pravdou však asi bude, že mu moje nohy „zavoněly“ líp.

Jste ve své tvorbě ovlivněn Vaší četbou z dětství? Kterou knihu nebo (pohádkovou) postavu jste měl jako dítě nejraději? 

Jako děcku se mi dostala do rukou Ladova Kalamajka, patrně po starších sourozencích; mnohé říkanky z ní umím dodnes a obrázky vidím v duchu taky. Nedávno jsem v metru sledoval, jak si mladá maminka prohlí-žela nové, bůhvíkolikáté vydání Kalamajky a zálibně se usmívala. Měl jsem z toho radost, je to v mém oboru skoro bible a nedostižný pravzor.

Ke klasickým pohádkám jsem se dostal až později. Miloval jsem a mnohokrát opakovaně hltal Bassovu Klapzubovu jedenáctku, to byla pro brankáře klukovského S. K. téměř povinná četba. Žákovu a Radovu Vzpouru na lodi Primátor Dittrich i jejich pozdější Nové pověsti české mám stále na dosah. To byly nejmilejší knížky mého dětství, snad proto, že jsou nejen poutavé, ale i veselé.

A co autorský vzor? Byl někdo z kolegů – autorů Vaším vzorem? 

Snad každý autor má svůj vzor, i když to třeba nepřiznává. V mém případě je to ovšem vzor naprosto nedostižný. Přirozenosti, barevnosti, nenucené prostoty, moudrosti a prozíravosti Karla Čapka dosáhnouti nelze. Zůstanou snad napořád o pár světelných let před kýmkoli. Pan František Nepil, vynikající vyprávěč, mi jednou napsal. „Když se mnou začne cloumat pýcha a vznáším se v oblacích, že se mi podařilo něco krásně napsat, přečtu si pár vět z Karla Čapka a jsem rázem zpátky na zemi.“ To se v mém případě týká pohádek, o jinou prózu se vůbec nepokouším.

Inspirovaly Vás při tvorbě někdy přímo děti? Ať už námětem, reakcí na Vaše knihy či jinak? 

Jistě. Především jsem vnímal bezprostřední reakce dětských diváků na mluvené slovo, na situace, jejich spád a vtip při představeních našeho Maňáskového divadélka teplických zdravotníků. To bylo v době, kdy naše dcery dorůstaly do věku návštěvníků loutkového divadla. Ten soubor jsem pomáhal založit a dokonce v něm principáloval, někdy režíroval a vždycky po dobu šesti let jsem představení zahajoval a moderoval, jak se dnes říká. Zkušenosti z tohoto období i z pozdějšího loutkaření v Litvínově jsou pro mne dosud pramenem znalostí o tom, co děti baví a při čem se nudí. Odezva mých dětských knížek přichází jen náhodně od rodičů a známých a občas se o ohlasu dovídám od vydavatelů a redaktorů. S odbornou zasvěcenou kritikou nějakého současného pana Šaldy se moje knížky ještě nesetkaly. Nevím, zda mám říci „bohužel“ nebo „bohudík“.

Loutkaření je činnost, která se musí dělat naplno, žádné halabala tu neexistuje. Byl jsem v kontaktu s dětmi nejen jako herec za oponou, ale i jinak. Před začátkem představení jsem děti uvítal, uklidnil je, povídal si s nimi o něčem užitečném. Organizoval jsem v této souvislosti spoustu soutěží pro děti, kde šlo o slovní vyjadřování. Když to bylo nutné, když se třeba z nějakého důvodu představení nemohlo konat, nahradil jsem je kouzelnickým pořadem. Měl jsem tedy dost příležitostí vnímat reakce dětí na mluvené slovo i různé situace, pozorovat, co se zájmem pozorně sledují a kdy se nezájem projevuje neklidem. Domnívám se, že mi to v mé pozdější činnosti aspoň trochu pomohlo, hlavně v tom, že se snažím, aby moje texty pro děti byly mluvné, bez zbytečných jazykových krkolomností, aby se dobře četly a vyslovovaly. Snad právě tohle, a jenom to, je mou devizou při psaní pro děti, protože jinak jsem jen literární amatér, samouk, diletant bez jakéhokoli odborného oprávnění k této činnosti.

Vaše knihy mají vždy hezké a působivé ilustrace, které doplňují děj, spolupracoval jste s řadou významných ilustrátorů. Knihu Proč asi chrti ocasem vrtí? doprovodila kresbami Eva Rémišová. Mají podle Vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti knihy? 

Obrovský. U neznámého autora, jako jsem já, dokonce rozhodující. Obrázky paní Rémišové k této knížce jsou už na první pohled dominující, zabírají daleko větší plochu než čtyři řádky říkanky – jako tomu bylo a je u Ladovy Kalamajky, a svou barevností a kreslířskými nápady rázem upoutávají. Dokonce si myslím – a to bez legrace a s veškerou úctou – že na obálce a na titulním listě mělo být nahoře uvedeno výrazněji jméno Eva Rémišová, a dole nenápadně: Text Arnošt Vít

S výtvarníky jsem spolupracoval pouze u prvních dvou svých publikací. Ilustrátory ostatních mých knížek, čtyř leporel, dvou knížek na první čtení, Tří tuctů bajek a jedné navrch (MF 2008), Pohádek z Kunratického lesa (GASSET 2010) a jedné pohádky ve slavnostní publikaci To nejlepší z Hajaji (ALBATROS 2006) vybírali vydavatelé. A domnívám se, že dobře.

Knížky pro děti píšete už desítky let, dětského čtenáře dobře znáte a máte možnost srovnávat v čase. Vidíte za ty roky rozdíl v přístupu dětí k literatuře? 

S těmi desítkami let je to trochu omyl, optický klam, způsobený mým věkem. Letopočet mého narození a letošní dvaadevadesátka svádějí k domněnce, že jsem „starý dlouholetý“ autor. Starý ano, dlouholetý nikoli. Publikovat jsem se odvážil až koncem roku 1993, kdy mi bylo už 73 a byl jsem už 13 let v důchodu, kdy jiní autoři už jen pořádají své sebrané spisy. Do té doby jsem o ničem takovém neuvažoval, a byla to vlastně náhoda a drzost, že jsem se o to pokusil.

Začátkem 70. let jsem našel v šupleti koncepty nějakých pohádek z mládí, které jsem vyprávěl svým dce-rám. Tak jsem je oprášil, přepsal a bez jakýchkoli znalostí o tom, jak by měly vypadat, jsem je s notnou dávkou drzosti a zvědavosti poslal do Českého rozhlasu pro Hajaju. Paní dramaturgyně Dr. Ledvinková na mě byla hodná, jednu pohádku vzala rovnou, ostatní jsem musel natáhnout nebo zkrátit, aby se vešly do předepsaných devíti minut, které má Hajaja každý den k dispozici. Tak jsem se stal hajajáckým autorem, téměř „kmenovým,“ protože mi ČR už odvysílal devět týdenních cyklů a mnohokrát je reprízoval.

K vydání mé první knížky pro děti došlo až v roce 2000 (Balík a Brundibára, SiD a NERo), v mých 80 letech. Od té doby do dneška mi vyšlo dalších šest knížek pro děti, což sice není tak moc, ale na důchodce-amatéra to zas tak málo není. Beztak to všecko dělám jenom jako koníčka, hobby (abych šel s dobou), na honoráře nečekám a vlastně jedinou opravdovou radostí je vědomí, že to možná, snad některému dětskému čtenáři udělá radost. Kvůli tomu jsem přece dělal dost dlouho loutkové divadlo a čaroval, a teď, kdy to už nejde, píšu pro děti aspoň knížky.

Asi nejsem ten pravý na nějaké srovnávání v čase. Vztah dětí ke knize je zcela určitě ovlivněn tím, že dnes mají děti možnost setkat se s příběhem, obrázkem, hádankou, soutěží či hrou i jinde než jenom v knížce. O to důkladněji se musí vydavatelé starat, aby knížka v té konkurenci uspěla, o to větší musí být nároky na autory. Že mi i přesto pár knížek vyšlo, tomu se nepřestávám divit. Ale knížky přetrvají a současné opojení digitální technikou přežijí, o tom nepochybuju. Mají totiž nesporné výhody. Když si člověk najde tu svou, může se do ní zamilovat, mazlit se s ní a kdykoli se k ní vracet, knížka ho nezklame ani tam, kde není elektrika, signál ani přípojka k internetu. Na žárovky pana Edisona se patrně brzy zapomene, a možná i na pana Gutenberga, vždyť jeho ruční sazbu už dávno nahradily stroje a teď dokonce počítače. Ale světlo v našich domovech a knihy v našich knihovnách, doufám pevně, zůstanou.

Je možné, že v budoucnu se literatura bude vydávat ve velké míře i na digitálních nebo ještě výkonnějších modernějších nosičích, ale doufám, že ta nejlepší literární díla zůstanou i ve formě klasické knihy – právě proto, že kniha má i proti všemu nejmodernějšímu nesporné výhody. A v literatuře pro děti rozkládání leporel a listování v obrázkové knížce počítač asi nenahradí.

Dnes se hodně hovoří o tom, že děti přestávají číst a dávají spíše přednost filmovému zpracování příběhu nebo interaktivní hře. Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy? 

Mám dojem, že jsem to už trochu nakousl v předchozí odpovědi. Nic proti dobře udělanému filmovému příběhu ať pro dospělé, nebo pro děti, může se s dobrou knihou bez problémů snášet a existovat s ní společně. Máme přece spoustu báječně zfilmovaných literárních předloh, které přivádějí ke knize i ty, kteří ji dosud nečetli. Horší je, když film nebo jiné zpracování strhává zájem čtenářů a láká je od knihy lacinými efekty, zbytečným vulgarismem, oplzlostí a necudností, a to i v dílech určených mládeži. Autoři knih pro děti se takových trestuhodných hříchů na dětské duši nedopouštějí, nebo alespoň ne tak bezuzdně. Tvůrčí svoboda by, soudím, měla mít jisté meze, dané výchovou a sebekontrolou. Jestliže si to autoři dětské literatury uvědomí a nepodlehnou, má dětská knížka alespoň u moudrých rodičů šanci. Jestliže se – třeba z komerčních důvodů – přizpůsobí, nebyl by to možná zánik, ale jenom zhouba literatury pro děti.

Věnujete se výhradně tvorbě pro děti. Psaní pro dospělé čtenáře Vás nikdy nelákalo? 

Lákalo, ale už dávno neláká. Znám své možnosti a nehodlám se pouštět do ničeho, na co prostě nemám.

To lákání přišlo v době mých asi osmnácti let, kdy jsem už neměl rodiče a musel si na sebe vydělávat. Tehdy Melantrich vydával časopis Ahoj. Byl určen pro chvíle oddechu, přinášel napínavé romány a vždy sedm povídek. Napadlo mne, že se o nějakou povídku pokusím taky, to přece dokážu! Tak jsem zůstal po práci v kanceláři u psacího stroje a opravdu jsem za pár dnů měl na papíře tři povídky. Drze jsem je do Ahoje poslal a čekal. Trvalo to skoro měsíc, než jsem zažil ten šimravý pocit okolo žaludku a nával krve do tváří. V tramvaji jsem totiž ráno uviděl spolucestujícího s novým Ahojem číst v něm moji povídku! Honem jsem se rozhlížel, jestli si někdo všiml, že její autor jede v téhle tramvaji – tak jsem zpitoměl. Těch povídek mi uveřejnili asi osm nebo deset, než Němci český časopis, prý pro nedostatek papíru, zastavili. Já už jsem se ovšem viděl nejmíň laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Věnoval jste se loutkářství. Jak jste k tomuto specifickému žánru dostal? 

Jako jedenáctiletý kluk jsem objevil na půdě našeho domu rozbité loutkové divadélko, jeviště, pár kulis a loutek. Asi po starších sourozencích, tenkrát taková hračka pro dospělé i děti byla v mnohých rodinách. Pozval jsem k tomu tři kamarády, tatínek jednoho z nich měl v baráčku už nepoužívanou dílnu, tam jsme to s jeho pomocí opravili. Maminka nám půjčila stará prostěradla na oddělení zákulisí od hlediště, jednoduché divadelní hry se tehdy daly koupit za dvacet haléřů v každém papírnictví – a pustili jsme se do hraní pro ještě mladší děti, než jsme byly samy. Bez jakéhokoli vedení někým dospělým. A vida – po pětasedmdesáti letech jsem se sešel s tehdejší divačkou, tenkrát asi sedmiletou, která na to dosud vzpomínala jako na nejhlubší zážitky ze svého dětství. Když naše vlastní dcery dosáhly příslušného věku, doutnající loutkářská jiskérka se rozhořela a plamínek, vlastně pořádný plamen, vydržel hořet třicet let.

A na závěr nám to nedá se nezeptat: Pane Víte, zjistil jste při psaní knihy, proč chrti vrtí ocasem? 

To víte, že zjistil. Dokonce jsem to naznačil v druhé půlce čtyřřádkové říkanky: „Asi proto, že jim narost / a že z něho mají radost.“ To se ovšem týká chrtů. O chrticích si myslím, že: „Protože tuší, / že jim to sluší.“ Mám jenom obavu, „aby se nám jednou chrti / neuvrtěli až k smrti.“

Praha, březen 2012