Dokážete vyvažovat pracovní a osobní život?

Zčistajasna v tom klidu a míru John prohlásil: „Lituji, že jsem pracoval tak tvrdě, Bronnie. Byl jsem hlupák, úplný pitomec.“ Seděla jsem v druhém křesílku na balkoně a jen se na něj podívala. Nepotřeboval pobízet, aby pokračoval. „Pracoval jsem příliš tvrdě a teď jsem osamělý, umírající muž. Nejhorší je, že jsem byl osamělý celou penzi, a nemusel jsem být.“ Poslouchala jsem a on mi vyprávěl celý příběh.

John a Margaret vychovali pět dětí, z nichž čtyři už mají vlastní děti. Poslední syn zemřel, když mu bylo něco přes třicet. Když všechny děti dospěly a osamostatnily se, Margaret Johna požádala, aby odešel do penze. Byli oba zdraví a v dobré kondici a měli dostatek peněz, aby si důchod mohli užít. Jenže on pořád říkal, že možná budou potřebovat víc peněz. Margaret pokaždé odpověděla, že by v případě nutnosti mohli prodat svůj obrovský, teď skoro prázdný dům, tím získat potřebné peníze a koupit si něco vhodnějšího. Tahle bitva mezi nimi trvala patnáct let a on celou tu dobu pracoval.

Margaret byla osamělá a toužila oživit jejich soužití bez dětí i práce. Celé roky se kochala katalogy cestovních kanceláří a navrhovala, kam všude by se mohli spolu podívat. John také toužil více cestovat a souhlasil s každou cestou, kterou Margaret navrhla. Bohužel mu však lichotilo postavení, které mu poskytovala jeho práce. Pověděl mi, že samotnou práci nijak rád neměl, jen tu roli, kterou díky ní zastával ve společnosti a mezi přáteli. Stal se tak trochu závislým na shonu při uzavírání obchodů.

Jednou večer, když ho Margaret v slzách prosila, aby konečně odešel do penze, se podíval na tu krásnou ženu a uvědomil si, že ona je nejenom zoufale osamělá a touží po jeho společnosti, ale že už jsou oba staří. Ta báječná žena velmi trpělivě čekala, až z práce odejde. Když se na ni podíval, viděl ji stejně krásnou jako v den, kdy se seznámili. Ale poprvé v životě Johna napadlo, že nebudou žít věčně.

Sice se tomu vzpíral z důvodů, které dnes nedokázal obhájit, ale nakonec s penzí souhlasil. Margaret vyskočila, objala ho a smutné slzy se proměnily v radostné. Ale úsměv jí nevydržel dlouho, zmizel v okamžiku, kdy John dodal „za rok“. Ve firmě měl rozjednaný nový obchod a chtěl ho dotáhnout do konce. Čekala na jeho důchod patnáct let, určitě dokáže počkat ještě jeden rok. Byl to kompromis, ale souhlasila jenom neochotně. Když slunce zmizelo za obzorem, John mi řekl, že se ještě dnes cítí jako hrozný sobec, když se tehdy tak rozhodl a nedokázal do důchodu odejít kvůli tomu jedinému, poslednímu obchodu.

Milovaná manželka snila o téhle chvíli celé roky a teď se sny začaly zhmotňovat. Začala skutečně plánovat a pravidelně si telefonovala s cestovní kanceláří. Každý večer, když přišel John domů, na něj čekala s přichystanou večeří. Když jedli u stolu, u něhož kdysi sedávala celá jejich rodina, nadšeně mu vyprávěla, o čem přemýšlela a co ji napadlo. John se už pomalu začínal na penzi také těšit, i když stále trval na tom, že těch dvanáct měsíců dokončí, pokud Margaret občas navrhla něco jiného.

Čtyři měsíce poté, co s odchodem do důchodu souhlasil, se Margaret začala cítit zle. Nejdřív to byly jen nevolnosti, ale trvaly skoro týden a nepolevovaly. „Na zítřek jsem se objednala k doktorovi,“ řekla mu, když přišel z práce. Na město se už snesla tma. V dálce jezdila auta, v nichž seděli lidé, kteří se vraceli z práce domů. „Určitě to nebude nic vážného,“ řekla.

John měl o ni sice starost, ale že to může být horší, ho napadlo až druhý den večer, kdy mu Margaret řekla, že doktor navrhl další testy. Výsledky měly přijít až za týden, ale její potíže a nakonec bolest byly stále horší a to jim prozradilo, že je něco opravdu špatně. Ale nečekal jak moc špatně. Margaret umírala.

Tolik času trávíme spřádáním plánů do budoucna, často spoléháme na věci, které se mají stát někdy později, ale určitě zajistí naše štěstí, nebo předpokládáme, že máme nekonečně mnoho času, a přitom jediné, co v životě máme, je dnešek. Nebylo těžké pochopit, jak hluboce toho John dodnes lituje. Chápu, že lidé dokážou milovat svoji práci a že není nutné se kvůli tomu cítit provinile. Já teď taky milovala svou práci, přestože ji často provázel smutek.

Ale když jsem se ho zeptala, jestli by si svou práci tolik užíval, kdyby neměl takovou podporu v rodině, John zavrtěl hlavou. „Práci jsem měl samozřejmě celkem rád. A určitě se mi líbilo postavení, které jsem měl, i když k čemu to teď je? Méně času jsem věnoval tomu, co mě skutečně udržovalo v životě na nohou: Margaretě a rodině, mé drahé Margaretě. Vždycky mě milovala a podporovala. Ale já jí to neoplácel. Byla také velice zábavná. Společně bychom si užili krásné časy, kdybychom začali cestovat.“

Margaret zemřela tři měsíce před Johnovým plánovaným odchodem do důchodu, i když už v té penzi vlastně byl kvůli jejímu zdravotnímu stavu. John se mi svěřil, jak se po celý důchod trápil výčitkami. I když se nakonec dokázal do jisté míry smířit se svou „chybou“, jak tomu říkal, teď toužil po tom, aby ty roky procestoval a prosmál s Margaret.

„Myslím, že jsem se bál. Ano, bál jsem se. Úplně jsem zkostnatěl. Moje postavení mě svým způsobem omezilo. Samozřejmě když tu teď sedím a smrt mi klepe na dveře, chápu, že v životě bohatě stačí být dobrým člověkem. Proč tolik visíme na materiálním světě, abychom si potvrdili vlastní hodnotu?“ John přemýšlel nahlas a věty, které chvílemi pronášel, byly plné smutku nad minulými i budoucími generacemi, které chtějí všechno, a svoji důležitost opírají o to, co vlastní a co udělali, místo aby se soustředili na to, jaké mají srdce.

„Chtít lepší život, na tom není nic špatného. Aby nebylo mýlky,“ pokračoval. „Jenomže jak se pořád ženeme za něčím víc a potřebujeme se zviditelnit svými úspěchy a majetkem, může nám to bránit dělat ty opravdu důležité věci, jako trávit čas se svými milovanými, dělat věci, které máme rádi, a udržovat rovnováhu. Nejspíš jde v podstatě o správné vyvažování, že?“

„Jestli vám můžu říct něco o životě, Bronnie, pak je to tohle. Nezařizujte si život tak, abyste pak litovala, že příliš mnoho pracujete. Teď už můžu říct, že jsem nevěděl, že toho budu litovat, to se stalo až teď úplně na konci. Ale v hloubi duše jsem věděl, že pracuji příliš. Nejen kvůli tomu, že to vadilo Margaretě, ale vadilo to i mně. Byl bych moc rád, kdyby mi nezáleželo na tom, co si o mně myslí ostatní, jako mi na tom nezáleží dnes. Je zvláštní, proč musíme čekat až na umírání, aby se nám to vyjasnilo.“ Zavrtěl hlavou a mluvil dál. „Není nic špatného na tom, když člověk miluje svoji práci a chce se jí naplno věnovat. Ale v životě je toho mnohem víc. Důležitá je vyváženost, udržování rovnováhy.“

Knihu Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme můžete koupit v tištěné verzi i jako e-knihu