Z dětí, které vůbec nečtou, mohou snadno vyrůst dost nudní dospělí

Rozhovor Marie Těthalové, Informatorium 3-8, 2/2016:

Co pro vás znamená knížka, příběh?

Pro mou rodinu znamenala dřív určitě každá napínavá kniha, kterou jsem si přinesla domů, hlavně nevyžehlené šaty, zašlapané schody a prázdnou lednici. Teď už se opravdu dobře znám, vím, že knihám nedokážu dlouho vzdorovat, a tak s nimi zacházím opatrně, jako s nebezpečnými předměty. Nový příběh zasunu do zadní police v knihovně a vracím se pro něj až v sobotu odpoledne, když všichni členové rodiny někam odejdou. Na cestování, třeba do vlaku, mám ráda povídky. Rozečtený román mě na konečné nechce pustit ze spárů.

Potřebují malé dě příběhy? Někteří dospělí si myslí, že stačí dětem pustit příběh v televizi. Jaký je váš názor na tento problém?

Před sedmi lety jsme kvůli manželově práci pobývali několik měsíců v Indii. Děti ze slumu pod naším oknem se každý den scházely v plátěném příbytku s televizní anténou. V prostředí, ve kterém žily, by jen těžko mohly mít nějaké knížky, ale filmy pravidelně sledovaly, protože příběhy asi potřebuje každý. Netroufám si odhadnout, jaký na ně bollywoodské filmy měly vliv, ale uvědomila jsem si, že je to jeden z viditelných rozdílů mezi nimi a synem našich domácích – bohatých indických rodičů. Ten totiž posedával navečer na ploché střeše tělocvičny s knihou z britského knihkupectví.

 Věřím studiím, ze kterých vyplývá, že četba pohádek a románů zvyšuje empatii. Děti vstoupí do prostředí sestaveného autorem a k tomu, aby v něm chtěly zůstat, určitou empatii po celou dobu čtení nutně potřebují, musí porozumět novým názorům a emocím. Proto taky knihu, která se jim nelíbí, odloží, zatímco nepovedený film klidně „zkouknou“ až do konce, ten běží nezávisle na nich a neklade na ně takové nároky. Sama jsem celkem náruživý filmový divák, ale bojím se, že z dětí, které vůbec nečtou, mohou snadno vyrůst dost nudní a úzkoprsí dospělí.

Co by podle vás měl obsahovat správný příběh pro děti? Jaké „ingredience“ by v něm neměly chybět?

Měl by vzbuzovat velkou zvědavost a nejspíš být trochu logický, mít hlavu a patu, protože hodně dětí by nelogické rozuzlení zklamalo, v tomhle ohledu bývají přísné. A řekla bych, že musí mít švih, správné tempo pro daný věk.

Mluví se o tom, že české děti málo čtou. Máte nějaké tipy, jak malé děti přivést k zájmu o knížky, příběhy?

Doufám, že to s českými dětmi není tak zlé, ale jestli ano, troufám si tvrdit, že klíč k podpoře čtení je hlavně v pečlivém výběru knížek, protože každého kluka nebo holku přece jen zajímá něco trochu jiného, a v tom, aby pro ně ze čtení nikdo zbytečně nedělal velký úkol. Jedna příjemná paní učitelka, která si mě pozvala do třídy, abych tam četla pohádku Nanukova dobrodružství, mě poprosila, abych dětem za nedostatečné čtení vyhubovala. Zaskočila mě. Asi nečetla Toma Sawyera, nebo jí z hlavy nadobro vypadla pasáž, kde se vysvětluje rozdíl mezi natíráním plotu za trest a za odměnu.

Proč jsou hlavními hrdiny vaší nové knihy právě kočky?

Protože jsou to zajímavá zvířata a k dětem se výborně hodí jako parťáci. Nevyžadují tolik péče ani zkušenosti jako psi a úplně samy si dokážou zařídit naprosto svobodný a spokojený život, zvlášť mohou-li volně pobíhat venku po zahradě a u sousedů. Každého malého opatrovatele navíc spolehlivě naučí respektu ke zvířatům, při své důstojnos se nenechají nikým dlouho trápit ani omezovat.

Sama máte kočku?

Ano, kocoura, bude mu dvanáct let. Právě teď se nejspíš povaluje na našem nejpohodlnějším křesle, protože v zimě prak cky nevychází z domu. Od jara do podzimu ho už tolik nevídáme, přichází se jen najíst nebo nechat ošetřit, když v kočičích bitvách utrží nějaké rány. Má jeden pozoruhodný rys. Na rozdíl od všech ostatních koček, které jsem zatím poznala – kočky, jedna nebo víc, u nás žily vždycky – je to skutečně trpělivý pacient, chápe, když se mu snažíte ulevit od bolesti.

Jakou knížku jste měla nejraději, když jste byla malá?

Každou chvíli jinou, byla jsem „hltač“. Namátkou si vzpomínám, že jsem po babičce vyžadovala pravidelné předčítání Pohádek tisíce a jedné noci a Erbenovy Kytice, hlavně Pokladu a Polednice. O pár let později jsem mívala na čestném místě na poličce u postele třeba Davida Copperfielda, Bibi od Karin Michaelisové nebo Mluvící balík Geralda Durrella, a když už jsme dneska u těch knih o kočkách, stály tam i Dveře do léta, román, ve kterém je jedním z hlavních hrdinů kocour, a Kiplingovy Povídky jen tak, kde děti najdou uhrančivou bajku O kočce, která chodila sama.

Myslíte si, že pro malé děti je důležité i to, jak kniha vypadá?

Jsem přesvědčená, že ano, vlastně stejně jako text. Napadá mě, že koneckonců všechny knihy, které jsem před chvílí jmenovala, byly i velmi pěkně udělané. Bibi ilustrovala Helena Chvojková, Pohádky tisíce a jedné noci Jiří Trnka, Mluvící balík Adolf Born...

Nedávno vám v Portálu vyšla kniha Herkules a strašidla. Je opravdu trochu strašidelná. Jak bychom ji dětem měli číst?

Aby se při ní bály, ale ty úplně malé ne příliš. Můj starší syn mi, když ještě nechodil do školy, zakázal předčítat Moc hodného obra, protože se rozhodl, že mu žádné dobrodružství za tak velký strach nestojí. Později patřila tahle knížka k jeho nejmilejším. Ale žádné obavy, Herkules je proti Moc hodnému obrovi úplný „čajíček“.

Jak se vám líbí ilustrace, které ke knize vytvořila výtvarnice Eva Chupíková?

Moc. I ve svém věku na nich mám chuť přejíždět prstem některé povrchy, třeba rohožku pod lavicí nebo kocourův kožich. Tráva, seno, déšť a dřevo z papíru skoro voní, rejstřík kočičích výrazů je nepřeberný a tlumené barvy navodily nejistou atmosféru mnohem líp než kbelíky černě. Obrázky navíc výborně doplňuje i nápaditá sazba a obálka.

Knihu Herkules a strašidla můžete koupit v našem  e-shopu.