Jak připravit děti na první svaté přijímání? Poradí naše nová kniha.

Kniha vysvětlí i to, jak se na nás jejich přijímání projevuje, a co tedy mají znamenat v našem každodenním životě. Dovíme se, co to je vlastně hřích a co všechno způsobuje, co to je lítost, jak nám Bůh chce hříchy odpouštět a odpouští a jak nám dává sílu k větší víře a lásce. V knížce najdeme, proč jít nejdřív ke zpovědi a pak teprve k přijímání, jak často máme tyto svátosti přijímat, jak s nimi žít a snad i řadu dalších dobrých rad.

Ukázky:

Opravdu šťastný může být člověk jen ze dvou důvodů: když ho má někdo skutečně rád a když je sám dobrý. Jinak bude vždycky nějak nešťastný. Být dobrý znamená dělat dobro za všech okolností. Stejně tak platí, že když nás má někdo rád, znamená to, že nás má rád vždycky, dokonce i tehdy, když my sami hodní moc nejsme. Na to, abychom byli dobří, ale nestačíme sami. O tom zase svědčí celé dějiny lidstva a ukazuje to i naše vlastní zkušenost. Vždyť někdy víme, co je dobré, a přesto to neuděláme. Například víme, že je dobré poslechnout rodiče anebo se pilně učit do školy, a přesto někdy děláme přesný opak. Jindy zase víme, že něco je zlé a dělat bychom to neměli, a přesto to provedeme. Třeba víme, že lhát se nemá, a jak snadno se nám občas lže. Často si prostě nedokážeme poručit.

A podobně jako my to mají i naši kamarádi a vlastně všichni lidé, malí i velcí, děti i dospělí. Všichni proto potřebujeme pomoc a tuto pomoc nám může dát jedině Bůh.

Potřebujeme, aby nás Bůh vedl, aby nám ukazoval, co je dobré a co špatné, a aby nám také pomáhal to dobré poznat a hlavně vykonat. Aby nám pomáhal přemáhat naši slabou

vůli a dal nám sílu ke konání dobrých skutků a k přemáhání pokušení ke zlému.

Kromě toho potřebujeme Boha jako někoho, kdo nad námi nezlomí hůl ani tehdy, když se nám polepšení nebude dařit hned, když budeme stále znovu a znovu podléhat různým zlým nápadům.

Nevíte, co říkat, když se děti ptají na Boha? Naše kniha Vám poradí

Svaté přijímání podává zpravidla kněz, který slouží mši. Když je ale v kostele hodně lidí, že by rozdávání trvalo moc dlouho, mohou knězi s podáváním pomoci i další podávající. Jimi mohou být jiní kněží nebo jáhni, pokud jsou přítomni. Když však žádný z nich na bohoslužbě není, může knězi s rozdáváním svatého přijímání pomoci i někdo, kdo žádné svěcení nemá. Říká se mu „mimořádný služebník eucharistie“ nebo někdy také „akolyta“ – zpravidla to pak bývá nějaký starší ministrant, který k tomu má zvláštní pověření od biskupa (slovo „akolyta“ je z řečtiny a znamená něco jako „následovník“, protože akolyté už v rané církvi následovali biskupa a pomáhali mu).

Uvažujeme-li o „technice“ svatého přijímání, záleží hodně na tom, zda se rozdává jen Tělo Kristovo nebo i Krev Kristova. Pokud se podává Tělo i Krev (tomu se říká trochu starobyle „pod obojí způsobou“ a takové podávání svatého přijímání se děje zpravidla jen při mši svaté), záleží na tom, zda se proměněná hostie namáčejí do kalicha, anebo zda se nejprve podá Tělo a pak napitím přímo z kalicha také Krev Kristova. Ať už je to tak či onak, kněz (anebo jiný podávající) nejprve ukáže proměněnou hostii a řekne „Tělo Kristovo“ anebo „Tělo Kristovo a Krev Kristova“, když ji namočil do kalicha. Když podává Krev Kristovu napitím přímo z kalicha, nejprve pozdvihne před oči přijímajícího celý kalich a řekne „Krev Kristova“. My v každém případě odpovíme „amen“. To slovo je z

hebrejštiny a znamená něco jako „staň se“. Je důležité to říct, protože tímto slovem vyznáváme, že skutečně věříme v přítomnost Pána Ježíše v eucharistii. Podle toho mimo jiné také podávající pozná, že už ke svatému přijímání chodíme. Naopak ruka nebo prst před ústy naznačují, že ještě ne (anebo že tentokrát zrovna ne) a že si jdeme jen pro požehnání, tedy „pro křížek“.

Autor Jan Houkal je farářem v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech. Vystudoval teologii na římské papežské univerzitě Gregoriana a vyučuje na KTF UK.

V Portále loni vydal úspěšnou knihu Co se děje v kostele.

Knihu koupíte na našem e-shopu.