Inkluzivní pedagogika: zásadně aktualizovaná a modernizovaná monografie o inkluzi

Inkluze je téma, které v posledních letech víří nejen českou, ale i evropskou debatu o školství. Nakladatelství Portál vydalo již v roce 2010 monografii Základy inkluzivní pedagogiky, čímž získalo primát ve středoevropském prostoru, pokud jde o monografie s tímto zaměřením. Nově vycházející publikace Inkluzivní pedagogika reaguje na nové poznatky v oboru inkluzivní pedagogiky, které byly mezitím učiněny, a na stále se vyvíjejí situaci na tomto poli.


Viktor Lechta Inkluzivní pedagogika

Monografie Inkluzivní pedagogika vychází z původních Základů inkluzivní pedagogiky, obměněný kolektiv autorů ze sedmi zemí Evropy však přináší mnoho zcela nových poznatků a prohlubuje, modifikuje, inovuje a někdy i koriguje ty starší. Zásadně byly modifikovány kapitoly týkající se vymezení inkluzivní pedagogiky, jejího paradigmatu, kapitoly o inkluzivní didaktice a realizaci inkluze mimo vyučování. Přidány jsou kapitoly o specifikách inkluze dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Zohledněny jsou nové výsledky výzkumů a pozitivní i negativní zkušenosti v daných oblastech, reflexe legislativních změn za poslední roky a doplněna je i recentní literatura.

Kniha je členěna na všeobecnou část (východiska a podstata inkluzivní pedagogiky, podmínky její úspěšné realizace, koncepty inkluzivní edukace v různých zemích a další) a na část speciální (jednotlivá postižení, narušení a ohrožení v kontextu inkluzivní edukace) a má transdisciplinární charakter: prezentuje přínos mnoha oborů pedagogiky, medicíny, filozofie, jazykovědy, logopedie a psychologie k rozvoji této disciplíny.

Kniha je určena učitelům, inkluzivním pedagogům, speciálním, léčebným či sociálním pedagogům, logopedům, lékařům, psychologům, vychovatelům, ale také představitelům školské politiky, sociálním pracovníkům, rodičům či studentům ve sféře pomáhajících profesí.

Prof. PhDr. Viktor Lechta, Ph.D.Inkluzivní pedagogikaProf. PhDr. Viktor Lechta, Ph.D., je přední slovenský logoped, bývalý vedoucí katedry logopedie Pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. V Portále vyšla řada jeho odborných knihy, např. Symptomatické poruchy řeči u dětí, Koktavost či Diagnostika narušené komunikační schopnosti u dospělých.

Ukázka:

3.2.2 Inkluze jako kulturní norma

Andrej Rajský

Pokusy o vydělení výchovy a vzdělávání z duchovního rámce definovaného kulturou, ať už z důvodů politických, ideologických, ekonomických, nebo technologických, vedou k degradování vzdělávání do instrumentální či až „průmyslové“ polohy. Platí to i ve specifické oblasti edukace, kterou je „inkluzivní edukace“. V případě, že se inkluzivní edukace bude vnímat jako metodicko-didaktické médium, které má funkčně vyplnit prostor po nezdaru integračních snah ve výchově, čeká ji osud podobný akcím, jež skončily na „hřbitově mrtvých kultur“ (srov. Spengler, 2010).

Inkluzivní edukace má koncepční i praktický význam pouze tehdy, pokud je nedílnou součástí „inkluzivní kultury“, v celé šíři a hloubce tohoto výrazu. Za inkluzivní kulturu budeme považovat takovou kulturu, kde se „kultivování“ člověka realizuje ve vztazích (srov. Pedersen – Crethar – Carlson, 2008), s respektem k jinakosti, jedinečnosti a hodnotě každého lidského jedince, bez ohledu na jeho zdravotní stav, ekonomický a sociální status, světonázorovou orientaci, národní, etnickou a rasovou příslušnost atd. „Inkluzivní nastavení“ člověka tedy vyžaduje určité axiologické a kulturně-etické zakotvení. Motivem společenské inkluze je proto především etický postulát personality každého jedince, tak jak to vyjádřil ve své druhé formulaci mravního zákona I. Kant (2004, s. 56): „Jednej tak, aby byl druhý vždy účelem sám o sobě, nikdy ne prostředkem pro tvé cíle!“ Důstojnost lidské osoby, bez ohledu na atributy její „kvality života“, je prvořadým důvodem pro vytváření podmínek pro začleňování každého – i „jiného“ – jedince do kulturního společenství. Všechny ostatní důvody se odvíjejí od tohoto základního axiologického imperativu.

Jistě, projekt inkluze naráží na vertikální a horizontální omezení: vertikálně není dostatečně explicitně zakořeněna do myšlenkového dědictví evropské kulturní tradice, horizontálně naráží na řadu politických, ekonomických a sociálních překážek, které omezují možnosti jejího důsledného uplatňování. Inkluze je výzvou, která vychází ze sociální praxe, ale v jejím pozadí stojí antropologické a axiologické kulturní schéma.


3.2.3 Paradigmata inkluzivní kultury

V evropské historii se vytvořilo a uplatnilo několik vzájemně souvisejících modelů soužití a kultury, jejichž cílem bylo alespoň částečně uskutečnit ideál inkluze. Pokusíme se o explicitní zdůvodnění některých filozofických východisek inkluzivní kultury, která se promítá i do inkluzivní edukace (srov. Rajský, 2011a).

Klasické univerzalistické paradigma

Západní (euro-atlantická) kultura se od počátků formovala s vědomím určité exkluzivity uprostřed jiných kultur a civilizací. Celostnost a univerzální platnost vědění se staly důvodem a cílem intelektuálního úsilí vyjádřeného v pojmu philo-sophia. Epistemologický a axiologický univerzalismus vychází z axiomu, že bytí předchází myšlení a je objektivním zdrojem poznání hodnot. Omyl (vědecký či etický) může nastat jedině na straně subjektu, a to z důvodu nedostatečné shody jeho intelektu s věcí. Inkluze (i když není označena právě tímto pojmem) je žádoucím morálním a sociálním důsledkem filozofického a náboženského přesvědčení o substanciální rovnosti a hodnosti všech lidí bez ohledu na jejich akcidentální charakteristiky (zdraví, movitost, moc, sociální postavení, morální status, původ, příslušnost atd.). V řeckém a římském starověku mělo pojímání lidské podstaty ještě omezený rozsah (plnohodnotným člověkem byl pouze občan, tj. barbarům, otrokům a „méněcenným“ se lidskost v plnosti nepřisuzovala).

Až epocha Christianitas aplikuje lidskou přirozenost plně univerzalisticky, tedy principiálně inkluzivně (srov. Kudláčová in: Lechta, 2010, 56–61). Podstatu člověka v antice označovanou jako jeho physis, ve středověku jako natura, v první éře novověku vystihuje pojem humanitas, poskytující dostatečný důvod pro univerzální hodnotu individuální lidské důstojnosti. V historii Západu se však nejednou objevují politováníhodné paradoxy, kdy ve jménu „univerzální pravdy“ dochází k faktickému a nelidskému vyloučení některých jedinců a skupin z obce těch, kteří si „zaslouží“ dignitas humana (kolonialismus, novověké otroctví, vykořisťování, dobyvačné války, genocidy, pogromy apod.). Původní idea antropologického univerzalismu (člověk má natura humana díky tomu, že je imago Dei) byla mnohokrát v degradované podobě mocensky/ideologicky zneužita jako prostředek kulturní hegemonizace.


* * *

Knihu Inkluzivní pedagogika můžete koupit na našem e-shopu.


Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru