Poznat poznání. Vychází slavná kniha chilských biologů

„...Při čtení této knihy bude čtenář co chvíli narážet na nové, nezvyklé pojmy. Snad ale pozná, že tu nejde jen o nová slova, ale že jde o koncepce, které zrcadlí explicitně definovaný způsob myšlení. Otevírají nám hojnost nových dimenzí myšlení, neboť nás osvobozují od přílišné jistoty oněch nutkavostí „objektivního“, na nás nezávislého světa. Mezi jinými koncepcemi zde narazíme na autopoiézi (sebetvorbu) jako základní mechanismus všeho živého; na metabuněčné organismy, což je rozšíření pojmu mnohobuněčných; na přirozený drift místo přirozeného výběru; na funkční uzavřenost jako charakteristický znak živých systémů a nervové soustavy. Navíc autoři chápou jazyk, řeč, jako podmínku lidství a předpoklad existence pozorovatele. Lásku pak chápou jako podmínku socializace.

(...)

Předloženým svazkem sledují autoři dva hlavní cíle. Chtěli by svést čtenáře k tomu, aby konečně pochopil sebe sama jako výtvor týchž mechanismů, jako jsou ty, které mu dovolují klást otázku, jak může poznávat sebe a svůj svět. Mimoto chtějí čtenáře přivést k poznání, že máme jen ten svět, který – v lásce – společně s druhými lidmi vytváříme a za nějž odpovídáme. A přece to není žádné vyzvání k solipsismu, což snad čtenář pozná. (...)

“

Z doslovu německého překladatele Kurta Ludewiga

Ukázka

O žábách a vlčích dětech

Všechny druhy žab se živí malými živočichy, jako například červy, můrami, mravenci a mouchami, a jejich chování při obstarávání potravy je vždy podobné – žába se zaměří na kořist, rychle vystřelí svůj dlouhý a lepkavý jazyk, s přilepenou kořistí jej stáhne zpět a v mžiku polkne. Toto chování žáby je obdivuhodně přesné a efektivní. Pozorujeme, že směr, kterým žába jazyk vystřeluje, vždy míří ke kořisti.

Se žábou však můžeme provést velmi ilustrativní experiment.21 Vezměme pulce, s chirurgickou přesností nařízněme okraj oka, aniž bychom narušili optický nerv, a otočme oko o 180 stupňů. Ponechme takto operovaného živočicha, aby dokončil svůj larvální vývoj a metamorfózou dosáhl dospělosti. Pak naši pokusnou žábu vezmeme a ukážeme jí červa, přičemž se ujistíme, že má pootočené oko zakryté. Jazyk žáby vystřelí a neomylně zasáhne cíl. Pokus zopakujeme, avšak tentokrát zakryjeme normální oko. V tomto případě zjistíme, že naše žába jazyk vystřelí sice stejně hbitě, ale ve směru pootočeném o 180 stupňů. Pokud je tedy kořist na místě, které se nachází dole před žábou, žába se nejdříve otočí a pak vystřelí jazyk do prostoru vzadu a nahoře. Pokaždé když experiment zopakujeme, žába se dopustí téhož omylu – otočí se o 180 stupňů. Nemá smysl v experimentu pokračovat. Žába s pootočeným okem nikdy svůj způsob vystřelování jazyka nezmění. Ve vztahu k pozici kořisti bude jazyk vystřelovat s odchylkou rovnající se hodnotě rotace oka, kterou experimentátor provedl (obr. 31). Živočich vystřelí jazyk, jako by se sítnice, na níž se vytváří obraz kořisti, nacházela ve své normální pozici.

Tento pokus dramaticky odhaluje, že pro živočicha – na rozdíl od pozorovatele, který jej zkoumá – neexistuje ve vztahu k vnějšímu světu nic jako „nahoře“ a „dole“ nebo „vepředu“ a „vzadu“. Jediné, co tu je přítomno, je interní korelace mezi místem, kde sítnice přijímá danou perturbaci, a svalovými stahy, které zajišťují pohyb jazyka, úst, krku a koneckonců celého těla žáby.

Jestliže u živočicha s pootočeným okem umístíme kořist dolů a dopředu, způsobíme vizuální perturbaci dopadající nahoru a dozadu v oblasti sítnice, která je obvykle umístěna vepředu a dole. V nervovém systému žáby to spustí senzomotorickou korelaci mezi postavením sítnice a pohybem jazyka, a nikoli nějaký výpočet na mapě světa tak, jak by se to z pohledu pozorovatele mohlo jevit rozumné.

Tento pokus stejně jako celá řada dalších, které byly uskutečňovány od padesátých let minulého století, můžeme považovat za přímý důkaz toho, že působení nervového systému je výrazem jeho konektivity či struktury spojení a že určité chování nastává podle toho, jak se v nervovém systému navazují vnitřní dynamické vztahy. U toho se však zdržíme později. Nyní chceme přivést čtenářovu pozornost k rozsahu strukturální plasticity, jenž do organismu vnáší přítomnost nervového systému. Chceme ukázat, do jaké míry je u každého organismu historie jeho interakcí historií strukturálních změn, která utváří individuální historii transformací počáteční struktury, na níž se nervový systém podílí tím, že rozšiřuje doménu možných stavů.

Knihu můžete koupit na našem e-shopu.