Agresivní dítě? Lepší než ho pacifikovat je přijít na to, co ho trápí

Ta cesta se jmenuje systemická pedagogika, jejímiž základními zákonitostmi jsou pravidlo rovnováhy dávání a braní, princip hierarchie a sounáležitost. Na agresivní chování je třeba dívat se s nadhledem, ze širšího kontextu. Hledat, co dítě k rychlému řešení pomocí hrubého slova nebo fyzického násilí vedlo, ale ne otázkou: „Proč jsi to udělal?“ K systemické pedagogice nepatří ani vynucování závazku, že už dítě nikdy nic takového neudělá.

Anton Hergenhan vybízí, aby k agresivnímu dítěti, za nímž je ostatně v názvu knihy - Agresivní dítě? - otazník, přistupovali oklikou a do debaty o tom, co se stalo, zapojili i ostatní zúčastněné osoby, tedy například děti, které byly svědky toho, co se stalo. Agresivní chování totiž může být symptomem hlubšího problému, k němuž se lze pomocí promyšleného dotazování dostat. Klíčovou část knihy ostatně tvoří přepisy dvou skupinových terapeutických setkání, která vedla pedagožka, jež v rozhovoru reflektovala dětské pocity a postupně se snažila dobrat toho, co se skutečně stalo. Podobné dotazování zabírá čas, nebere ale dětem jejich důstojnost, nesráží je. Autor pracoval i s dětmi s vážnými poruchami učení a v knize naleznete jeho cenné postřehy i pro takové situace.

Je možná těžké přistupovat k „zlobivým“ dětem bez předsudků a odsudků. Mějme na paměti, že děti, které se chovají „nevhodně“, často samy sebe vnímají předsudečně a s odsudky. Nálepku „zlobivce“ si dokážou přidělit samy. Na dospělých je, aby jim ukázali, že v sobě mají i dobré věci, povzbudili je v tom, aby statečně čelily tomu, co se jim nedaří a co je pro ně těžké.

Z předmluvy Marie Těthalové

Mohlo by vás zajímat: Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku

Ukázka:

Kapitola 5

Systemicky speciálně pedagogický model symptomů

Tento model lze ze symptotematického hlediska používat variabilně.

Příklad enkoprézy: Podíl zdrojů obsahoval „fungující trávení“, podíl zvládání „nekontrolované vyprazdňování střev“.

Ještě jednou se vší zřetelností: Systemická práce nesmete s ohledem na zdroje problematické prožitky plné utrpení jednoduše ze stolu!

Rád bych připomněl Hargense, neboť se cvičí v respektu k utrpení tím, že ho jako takové bere na vědomí: „Podle mého zkrátka nejde o to, dát problémům, potížím a subjektivnímu utrpení jednoduše jiný význam, téměř je odsunout dozadu. Pro mě jde o to, doplnit něco pozitivního, kompetentního, možného – s respektem a bez toho, aby se ignorovalo nebo bagatelizovalo utrpení (2003). Stejně jako Hargens nechci ignorovat a bagatelizovat utrpení. Děti chtějí, jak vím ze své praxe, aby se jejich potíže staly tématem jako potíže. Pokud jsou tyto potíže autenticky projednány jako takové, děti se často osvědčí jako zběhlí analytici symptomů a precizně uvažují, co je na jejich chování v pořádku a co lze ještě zlepšit.

Pozitivní vnímání integruje, je ve spojení s podílem zdrojů a podílem zvládání, patří k intervenci, je jejím motorem, zahajuje ji a připravuje jí cestu. Umožňuje systemicky speciálně pedagogické intervenci přístup k podílu zvládání. Pozitivní vnímání je kompasem systemické práce. Upírat na jeho střelku znovu a znovu pohled je užitečné zejména tehdy, když je nám ve speciálně pedagogickém nastavení horko, konflikty začnou být hlasité a nastává terapeutická dezorientace.

Tento náčrt symptomů a šest základních kritérií jsou základní surovinou, dřevem, z něhož v našem zařízení vyřezáváme nejrůznější postavy systemické speciální pedagogiky, plastelínou, z níž děti a pedagogičtí pracovníci modelují tvary systemické speciální pedagogiky.

Krátce k pojmu „systemický“

V odborné literatuře je tento pojem často podrobně vysvětlován. Nechci zde uvádět detailní údaje vztahující se k jeho mnohovrstevnému významu, rád bych pouze stručně popsal, do jaké míry chápeme použití našich metod systemicky.

Když se v praxi raduji z terapeutické účinnosti systemické metody, někdy ve mně ožívají obsažné vzpomínky: Jako dítě jsem býval do násilných agresivních konfliktů se spolužáky zapletený častěji, než mohlo být mým rodičům milé. Když jsem pak doma v reakci na stížnosti ze školy zdůrazňoval svou nevinu, téměř pokaždé jsem od otce nebo matky uslyšel tutéž větu: „K hádce je vždycky zapotřebí dvou!“

Tímto konstatováním, s nímž jsem si tehdy nevěděl příliš rady, bych na tomto místě rád naznačil pojem „systemický“: K hádce patří vždycky dva. Rozhodně! A dodávám: K mírumilovnému vycházení, k řešení konfliktů a k duševnímu zdraví patří také vždycky dva! Přinejmenším dva, musím dodat.

To, zda se nacházíme v dobrém psychickém stavu, nebo zda trpíme, záleží podle pojetí systemiků především na tom, jak se k sobě chováme, v jaké vztahové síti se nacházíme, jak na sebe navzájem působíme, jak hodnotíme sami sebe a ostatní.

Systemici spolu se svými klienty tuto síť vztahů a působení důkladně zkoumají. Neboť v ní, v systému, se podle nich nalézají možnosti řešení a vývoje. Jejich otázky cílí přesně na tyto možnosti řešení, které klienti sami identifikují během dialogu vedeného s respektem.

Systemická terapie může probíhat ve skupině, resp. v rodině, a v individuálním vztahu terapeut–klient. Rovněž v individuálním terapeutickém kontaktu jsou vždy tématem vztahová skutečnost a okolí člověka hledajícího radu. „Vztah a kontext“, tak by se dal nazvat hlavní obsah systemického zájmu.

Rád bych ještě jednou připomněl naše základní kritéria systemické speciální pedagogiky:

1. osobní účast;
2. vedení, které nechává dítě být svéprávným a respektuje ho;
3. výslovná identifikace zdrojů, schopnosti;
4. pozitivní vnímání symptomu;
5. návrh řešení ze strany dítěte;
6. zabudování vztahové soustavy dítěte.

Knihu Agresivní dítě? koupíte na našem e-shopu.