Historie psychosomatického myšlení

Stručný přehled o vývoji psychosomatického myšlení začíná Honzák (1997) odkazem na sociologickou teorii nemoci. „Ve všech společenstvích, historických i současných, hlavní kritéria pro určení nemoci byla a jsou ve své podstatě vždy behaviorální, sociální a psychologická. … Medicína jako obor, ale především jako sociální instituce, jejímiž profesionálními představiteli jsou lékaři a ostatní zdravotníci, se vyvíjí jako jedna z odpovědí na uvedené sociální požadavky.“

Ukázka je z knihy Klinická psychologie v praxi (Bohumila Baštecká a kol., 2003).

Sociálními požadavky myslí Honzák primární a sekundární zhodnocení: 1. potřebu zhodnotit, zda jedinec je či není nemocen, a 2. nutnost stav jedince odborně vyložit a provést potřebná opatření.

Odborný výklad (interpretace) nemoci a přijatá opatření se v různých dobách a různých kulturách liší.

Při svém výletu do historie psychosomatického myšlení uvádí autor jednotlivé osobnosti a s nimi spojené mezníky (přehled je doplněn a rozšířen údaji z Hanzlíčka, 1977–1984, a dalších uvedených autorů):

  • Řecký lékař Hippokrates (460–377 př. n. l.) je pokládán za zakladatele evropské lékařské školy. Jeho učení o šťávách zlidovělo. Rozeznával čtyři tělesné šťávy: krev, sliz, žluč, černou žluč. Příčinou poruch je žluč. V Hippokratově přístupu existovali pouze jednotliví nemocní. Na nemoc jako takovou důraz nekladl. „Každá porucha je specifická podle specifického rozkolísání tělesných šťáv konkrétního pacienta.“ Honzák (1997) upozorňuje, že tento přístup se blíží názorům tradiční čínské medicíny a přístupu homeopatické léčby. Kliničtí psychologové by mohli rozpoznat přístup kazuistický.
  • Řecký filozof Platon (427–347 př. n. l.), žák Sokratův a učitel Aristotelův, považuje duševní (hysterické) poruchy žen za tělesně podmíněné špatnou funkcí hystery (dělohy, řec. hystera z hysteros zadnější, dolejší).

„Děloha je zvíře, které touží po rození dětí. Je-li ponechána příliš dlouho ladem, je-li neobdělávána, znepokojí se a začne v těle putovat.“ (in Honzák, 1997)

  • Římský lékař Galenos (131–211 nebo 201, 210 n. l.), syn lékaře, sám dvorní lékař Marka Aurelia a jeho syna, byl pod vlivem Platonovy koncepce dualismu duše a těla natolik, že v jejím zájmu zfalšoval vlastní zjištění z pitev zvířat a drobných chirurgických zákroků u lidí: prohlásil, že nervy jsou trubičky, kterými se po těle šíří v plynné podobě duch. „Tato nepravda byla obestřena takovou autoritou, že se ji neodvážil zpochybnit ještě ani Vesalius, jehož pitevní materiál ukazoval zcela jinou skutečnost.“ (Honzák, 1997) Od Galenovy smrti až k vystoupení Vesalia v 16. století nedošlo v lékařství prakticky k žádnému vědeckému pokroku (Hanzlíček, 1977–1984).

Galenos však „ještě nabádal své žáky, aby skutečnosti z psychické oblasti brali zcela vážně v úvahu při posuzování zdravotního stavu svých pacientů“ (Honzák, 2000).

  • Arabský (íránský) lékař a filozof Abú Alí al-Husejn ibn Síná (Avicenna, 980–1037) byl vedle Galena a Hippokrata pokládán za největší lékařskou autoritu středověku. „Propojuje Aristotelovu filozofii, Hippokratovo pozorování a Galenovy spekulace.“ (Hanzlíček, 1977–1984) V jeho Kánonu lékařství najdeme „legendární psychosomatickou kazuistiku o mladém muži, který upadl do bezvědomí a jehož život byl ohrožen“ (Honzák, 1997).

K tématu psychosomatiky by vás také mohlo zajímat: Caspar Rüegg - Mozek, duše a tělo.

Avicenna, který do města přicestoval, si přizval k lůžku pacienta jednoho místního občana a požádal ho, aby jmenoval všechny ulice ve městě. Při jméně jedné ulice se mladíkovi zrychlil tep. Totéž se stalo při vyslovení jména jednoho z majitelů domů v této ulici a při vyslovení jména jeho dcery „začalo srdce bít jako na poplach“. Avicennova diagnóza „šílený láskou“ vedla též k rychlému nalezení léčebného prostředku: když dotyčná dívka vstoupila do místnosti, mladík se uzdravil.

  • Francouzský filozof, matematik a přírodovědec René Descartes (lat. Cartesius, 1596–1650) „umožnil novou filosofii svou novou methodou, mající základ v tehdejší matematice. …Větou ,myslím, tedy jsem‘ objevil existenci ducha, který je tvůrcem svobody, volby, kdežto hmota jest ve všem determinována.“ (Tvrdý, 1935) Descartes spolustvořil dnešní vědu, spočívající na víře v racionalitu – rozum a myšlení. Země v jeho době pomalu opouštěla střed vesmíru; do rodících se pochybností o podstatě dosavadního světa nabídl karteziánský dualismus „začínající medicínské vědě cestu, jak obejít psychosomatické dilema: ponechal duši v zájmové sféře teologie a filozofie a vědeckému přístupu doporučil studovat člověka jako ,rozumný stroj‘“. (Honzák, 1997)
  • Anglický lékař Thomas Sydenham (1624–1689) bývá považován za otce současné nozologie. Chtěl vytvořit stejně pečlivou klasifikaci, jako se vytvářela v jiných vědách (např. v botanice). Sledoval různé příznaky, které se objevovaly u různých pacientů v průběhu jejich onemocnění.

Příznaky (symptomy) shlukoval do syndromů, které rozděloval na:

patognomické – společné pro celou skupinu nemocných, charakteristické pro určitou chorobu (z řec. pathos cit, utrpení, nemoc a gnosis poznání);
idiosynkratické – významné pouze u jednotlivých pacientů, charakteristické pro ně (z řec. idios vlastní a synkrasis směs tekutin).

„Stěžuje si, že polovina jeho nemocných, kteří nemají horečku, je hysterická.“ (Hanzlíček, 1977–1984) Od Sydenhamovy doby se „lékaři začali více zaměřovat na to, co je pro jejich pacienty společné a v čem jsou si podobní, než na to, v čem se odlišují“ (Honzák, 1997).

  • Německý psychiatr Johann Christian August Heinroth (1773–1843) použil v roce 1818 poprvé výrazu „psychosomatika“, když hovořil o faktorech nespavosti (Hanzlíček, 1977–1984). V roce 1811 se stal přednostou nově založené katedry psychické léčby, první v Německu. Základními principy osoby jsou podle něj její individualita a jednota. Tělo a duše jsou absolutní jednotkou. „Člověk, který se řídí hlasem svého svědomí a své touhy, je zdravým ve vlastním a opravdovém lidském smyslu. Podstatou nemoci je nesvoboda a onemocnět může jen člověk, poněvadž jen jemu je možno vymanit se z harmonie stvoření. … Duševně nemocný je hříšník, kterého Bůh ztrestal ztrátou svobodné vůle. Duševně nemocný je vlastně za svou nemoc zodpovědný.“ (ibidem)

V základu psychosomatiky stojí vina za nemoc. Nedivme se, že mít v základu vlastní odborné výbavy mrtvolu (viz dále) může být pro někoho úlevou.

  • Pruský patologický anatom Rudolf Virchow (1821–1902) podpořil Sydenhamovu klasifikaci svými histopatologickými nálezy.

Histopatologie se týká nemoci tkání, z řec. histos tkanina, původně svislý tkalcovský stav, od histemi stát; patologie je nauka o nemocích, z řec. pathos cit, utrpení, nemoc a logos nauka.

„Nemoc v jeho pojetí je zjistitelná a definovatelná porucha tkání, orgánů nebo buněk, která má za příčinný (kauzální) následek určitou specifickou klinickou symptomatologii.“ (Honzák, 1997)
Virchow byl podle Hanzlíčka (1977–1984) „bojovný, kousavý, obávaný svými kolegy pro svou útočnost a autoritářství, světově uznávaný patolog, vytrvalý, s obrovskou schopností soustředění, jdoucí za svými záměry bez ohledu na jiné autority (např. vyzván Bismarckem na souboj)“.
Od Virchowových průkazných a hmatatelných zjištění nastoupil biomedicínský přístup své vítězné tažení, které pokračuje dodnes.
V základu lékařství, které umí při životě udržovat život, stojí patologický anatom. Studenti medicíny si občas povzdechnou, že první pacient, se kterým se na studiích setkali, byla mrtvola.

  • Rakouský neurolog Sigmund Freud (1856–1939) obnovuje podle Foucaulta (1994) „pro lékařské myšlení možnost dialogu s ne-rozumem“.

Předchází ho sugestivní působení Mesmerovo, které předběhlo dobu a které doceňuje Zweig (1988). Rakouský lékař švýcarského původu Franz Anton Mesmer (1734–1815) objevil léčbu „animálním magnetismem“; zmiňuji se o ní v kapitolce Placebo efekt.

Freud se učí u Jeana Martina Charcota (1825–1893), francouzského neurologa a psychiatra, který používá hypnózu a snad poprvé zcela vědomě a v rámci vědeckého paradigmatu považuje tělesné a psychické nemoci člověka za stejnohodnotné projevy jeho vývojových narušení. Poprvé na půdě, kterou Descartes připravil, Descarta překonává.

  • Historie psychosomatiky pokračuje ve třicátých letech 20. století Freudovými dědici a žáky. Díky nim se začal termín „psychosomatický“ běžně používat. Flanders Dunbarová uveřejňuje práci Emotions and Bodily Changes: A Survey of Literature on Psychosomatic Interrelationship (Emoce a tělesné změny: Přehled literatury o psychosomatických souvislostech), která měla v roce 1946 za sebou již třetí vydání.

V roce 1939 vychází první číslo časopisu Psychosomatic Medicine (pod stejným názvem vychází dodnes) a přináší programové prohlášení psychosomatiky (in Mohapl, 1990):

Psychosomatika:
– se zabývá psychologickým přístupem k medicíně a jejím jednotlivým odvětvím;
– se zajímá o vztahy mezi emočním životem a tělesnými pochody;
– tvrdí, že není „logického rozlišení“ mezi tělem a duší;
– se zaměřuje na zjišťování korelací psychologických a fyziologických procesů;
– představuje jak nový obor, tak součást každé lékařské specializace.

  • Do historie patří „chicagská sedma“ nemocí, rozpracovávaná ve třicátých až padesátých letech 20. století a vycházející podle Franze Alexandera a jeho spolupracovníků z intrapsychických konfliktů.
  • Svými představami o vzniku nemocí přispěli psychosomatice teoretici stresu a teoretici učení; zkoumali chování typu A, hodně času strávili zkoumáním alexitymie; zabývali se tělesnými příznaky vznikajícími v rámci působení rodinných sil.

Blíže k jednotlivým pojmům viz kapitolu Jak si představujeme nemoc a zdraví s jejich příčinami a důsledky v prvním díle.
Na historii lékařství můžeme pohlížet jako na cestu od nemocného člověka k nemoci. Psychosomatika se snaží k dokonale prozkoumané nemoci dodat znovu člověka s jeho duší a v jeho životní situaci.

„Jeden z hlavních průkopníků psychosomatického přístupu G. L. Engel“ (uvádí Hanzlíček, 1977–1984) podal v roce 1967 tuto definici: „Psychosomatický přístup se týká způsobů, jimiž vzájemně působí psychické a somatické faktory na řadu sledů událostí, které tvoří onemocnění.“

Deset let poté (1977) vymezuje tentýž Engel podobnými slovy biopsychosociální přístup, na který se od té doby odvoláváme a jehož široká formulace – všechny tělesné a psychické nemoci v sobě zahrnují biologické, psychologické a sociální prvky, kterým musíme věnovat pozornost, chceme-li, aby náš zásah byl účinný – nabízí lékařům (dědicům Platonovým) a psychologům (dědicům Aristotelovým) věčný smír.

V roce 1977 mohla „psychosomatika“ zmizet. V roce 1992 jí k tomu pomáhalo stanovisko Světové zdravotnické organizace: „Termín ,psychosomatický‘ není užíván … také proto, že by mohl naznačovat, že psychické faktory nehrají důležitou roli při vzniku a průběhu chorob, které jako psychosomatické označeny nejsou.“ (Mezinárodní klasifikace nemocí, 1992)
V roce 1993 vyšla učebnice Psychosomatická medicína. Vedoucí tehdejšího autorského kolektivu vkládá o devět let později do učebnice Psychiatrie (Höschl, Libiger, Švestka, eds., 2002) kapitolu nazvanou Od psychosomatické k behaviorální medicíně (Baštecký, 2002).
Posun od psychosomatické k behaviorální medicíně znamená opustit otázku Proč (to vzniklo)? a ptát se Jak (se tomu dá předcházet; se s tím dá vyrovnat)?  

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru