Psychická zátěž při výslechu

Ukázka je z knihy Psychologie výslechu (J. Spurný, 2003).

Problematika psychické zátěže (stresu) je zevrubně rozebrána v odborné literatuře, a to jak v obecné rovině, tak specifických podmínkách policejní praxe.

Psychickou zátěží (stresem) rozumíme vnitřní stav člověka, který je buď něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná (Křivohlavý, 1994). Subjektivní hladinu prožívané psychické zátěže hodnotíme ve smyslu aktualizovaných disproporcí mezi předpoklady daného jedince a nároky prostředí (profese) na jeho psychiku a aktivity (Mikšík, 2001).

Za základní zdroje stresu v policejní profesi považuje Raiskup (in Erneker et al., 2000) společenský význam a důležitost práce policisty, vědomí odpovědnosti, existenci rizika, konflikty a konfliktní situace a s nimi související zvýšené nároky na sebekontrolu a sebeovládání policistů.

Zdrojem stresu při výslechu může být vše, co v účastnících výslechové interakce vyvolává pocity nepřipravenosti, nekompetentnosti, bezmoci, ohrožení pro ně významných hodnot či potřeb.

Zvýšené nároky na psychiku účastníků výslechové situace vyvolává (Spurný, 1998; Spurný, Čírtková, 2001):

• Charakter šetřeného skutku. Jedná se o případy, kdy líčení průběhu šetřeného skutku svědkem-obětí trestného činu je pro něho znovu traumatizujícím zážitkem; kdy pachatel trestného činu si uvědomuje trestněprávní následky svého jednání; kdy složitost objasňování některých trestných činů (např. daňové úniky) vyvolává u vyslýchajícího pocity nekompetentnosti; kdy způsob spáchání trestného činu, pohnutka (zavrženíhodná) či oběť (dítě) vyvolávají u vyslýchajícího výrazně negativní emoce.

• Konkrétní podmínky (fyzikální, časové, prostředí), v nichž výslech probíhá. Patří sem zejména neutěšené výslechové prostředí, délka výslechu, doba, kdy výslech probíhá, opakovaně prováděný výslech, doba, která uplynula mezi šetřeným skutkem a výslechem, nedostatečné materiální vybavení apod. Významným stresogenním faktorem je množství a kvalita informací (důkazů), které při provádění výslechu vyslýchající má. Jejich nedostatek spolu s výraznou potřebou získat je při výslechu jsou nejčastějšími zdroji stresu pro vyslýchajícího. Nedostatek informací (o tom, co se od něj očekává, o průběhu výslechu, eventuálně možných následcích) může být zdrojem psychické zátěže u vyslýchaného svědka. Naopak zdrojem psychické tenze vyslýchaného – obviněného či podezřelého – může být představa (i nereálná) o množství informací, které vyslýchající k šetřenému činu má.

• Především však jednání účastníků výslechové interakce, jejich osobnostní zvláštnosti či aktuální projevy. Jedincem vnímaná problémovost ostatních účastníků výslechové interakce, spatřovaná v jejich trvalejších osobnostních charakteristikách (osobnostní zvláštnosti, příslušnost k určité skupině či vrstvě, fyzický zjev aj.) či v jejich aktuálním chování a reakcích (známky psychopatologie, nezvládnuté emoce aj.), má za následek vznik interpersonálních konfliktů jako dalšího zdroje psychické zátěže.

Při zkoumání otázek psychické zátěže při výslechu je nutné mít na zřeteli, že psychickou zátěž nevyvolává existence stresogenních faktorů bezprostředně. To, zda se určitý faktor z prostředí (ale i organismu jedince) stane stresujícím, závisí na subjektivním významu, který jedinec působícímu faktoru přisoudí, a na obsahu a intenzitě prožitku (zkušenosti), jež v něm toto posouzení vyvolá.
Individuální prožitek psychické zátěže získává v podmínkách výslechové interakce sociální rozměr. Vnitřně prožívaná psychická tenze ovlivňuje chování, reakce jedince, promítá se do interakce, zvyšuje polaritu postojů, které účastníci zaujímají k výslechu i k sobě navzájem, indukuje vznik dalších stresogenních faktorů, zesiluje jejich účinek.
Pochopení subjektivního významu, který jedinec určitému jevu přisuzuje, umožňuje porozumět jeho prožívání a chování¹⁰. Porozumět tomu, co (a proč) se odehrává v psychice druhého účastníka výslechové interakce (a promítá se do jeho chování a reakcí), a porozumět odezvě – vlastnímu prožitku, který ve mně toto chování vyvolalo, považujeme za rozhodující podmínku pro předcházení vzniku psychické zátěže při výslechu.
Proces vzniku a řešení psychické zátěže v podmínkách výslechové interakce představuje schéma 3.

Pro ilustraci uvedeného schématu využijeme „klasický“ příklad vzniku psychické zátěže, jakou představuje pro vyslýchajícího „neodůvodněné“ odmítnutí svědka vypovídat.

Schéma 3 Psychická zátěž ve výslechové interakci (viz. kniha)

Po seznámení s předmětem výslechu a poučení vyslýchaný odmítne vypovídat (aniž by měl právo odepřít výpověď podle §100 TrŘ).
S jistým zjednodušením lze vyslovit předpoklad, že pokud je vyslýchající na tuto eventualitu připraven, očekává ji, psychická tenze nevznikne v takové intenzitě, jako když připraven není.
V případě, že takovou reakci neočekává, není na ni připraven, není mu srozumitelná, např. proto, že neporozuměl motivům svědka nevypovídat (strach z pomsty, nechce mít „oplétačky“ s policií, chce krýt pachatele, vyslýchající v něm vyvolal svým chováním nepříznivý dojem apod.) – a navíc pocit vlastní neschopnosti přesvědčit svědka vypovídat se dotýká sebepojetí vyslýchajícího (jeho osobnosti a role kompetentního profesionála) – vzniká v něm potřeba „ošetřit“ takový zážitek, zachovat si pozitivní sebeobraz. Pokud vyslýchající svůj zážitek nezpracuje, odmítne ho přijmout, vytváří prostor pro spuštění obranných mechanismů (nezřídka neuvědomovaných). Jejich přítomnost se následně projeví behaviorálně – jako tendence ke zvýšené verbální agresivitě, snaha o manipulaci (vypadne z role), případně jako ovládání svého chování navenek při existenci vnitřní tenze. V důsledku snahy vyslýchajícího „nevypadnout z role“ vzniká inkongruence mezi jeho prožíváním a self, vzroste jeho vnitřní napětí odrážející se v chování, projevech. Tímto jednáním posílené přesvědčení vyslýchaného nevypovídat, případně tendence k protiagresi (čímž interakce nabývá patový až konfliktní ráz) – to jsou možné projevy zpětné vazby poskytované vyslýchaným vyslýchajícímu. Vyslýchajícím „vyvolaná“ patová situace či interpersonální konflikt se stávají živnou půdou pro vznik dalších stresogenních faktorů (např. v podobě pocitů bezmocnosti, nekompetence na straně vyslýchajícího či posílení negativních postojů k policii jako celku na straně vyslýchaného).

Mezi psychickou zátěží a interpersonálními konflikty existuje vztah vzájemnosti (vzájemné podmíněnosti). Jedinec ve stresu je potenciální příčinou vzniku interpersonálních konfliktů, a naopak interpersonální konflikty jsou jedním z nejčastějších zdrojů psychické zátěže při výslechu (Spurný, 1998; Spurný, Čírtková, 2001).

Jejich přítomnost při výslechu vyvolává jednak aktuální psychickou zátěž (způsobenou existujícím konfliktem a potřebou řešit ho), jednak může vyvolat – zejména při opakovaném výskytu – psychickou zátěž déledobějšího rázu, se všemi důsledky na psychiku účastníků (tak např. nešetrně vedený výslech oběti se může stát nejen zdrojem její druhotné traumatizace, ale i dlouhodobě působící psychické zátěže, vyžadující odbornou psychologickou pomoc).

Interpersonální konflikt chápeme jako střet dvou nebo více zcela – anebo do určité míry – se navzájem vylučujících – či protichůdných – snah, sil a tendencí, v podobě představ, názorů, postojů, zájmů (Křivohlavý, 1973).

Ve výslechové interakci je konfliktnost implicitně obsažena, což pramení:

• z protichůdnosti představ, názorů, postojů, zájmů, účastníků výslechové interakce (vyslýchající–obviněný, obviněný–ostatní obvinění-spolupachatelé, obviněný–svědek, svědek–advokát obviněného apod.);

• z intencionality (zaměřenosti), cílovosti a účelovosti jednání účastníků výslechové interakce a neochoty partnerů v interakci těmto jevům porozumět;

• z rolového uspořádání výslechové interakce (tzv. konflikt pojetí role, kdy si např. vyslýchající vytvoří představu o vyslýchaném jako kompetentním svědkovi, ten však jeho představu z různých příčin nenaplňuje; konflikt může paradoxně vyvolat i slušné jednání vyslýchajícího – tím, že vyslýchající nenaplní předsudky ovlivněnou představu vyslýchaného o „komisním“ přístupu, může být jeho jednání interpretováno vyslýchaným jako nekompetentní, případně manipulativní, a tudíž vyvolávající averzi a konflikt);

• z nezřídka epizodického charakteru kontaktu – v epizodických kontaktech se zpravidla nevytváří osobní vztah; určujícím pro navázání a udržení psychologického kontaktu se pak stává bezprostřední vzájemné působení (epizodický charakter kontaktu, bez perspektivy spolupráce, v sobě implicitně obsahuje vyšší pravděpodobnost vzniku konfliktů).

Nepochopení či podcenění vlivu latentně přítomných konfliktogenních faktorů značně komplikuje reálné pochopení příčin vzniku konfliktu a psychické zátěže. Přecenění jejich vlivu na výslechovou interakci – v podobě fatálního vnímání a přijímání vlivu konfliktogenních faktorů na jednání jedince – zafunguje jako efekt naplňující se předpovědi a stává se mnohdy příčinou vzniku konfliktní situace.

Nejčastěji uváděnými sociálněpsychologickými zdroji interpersonálních konfliktů ve výslechové interakci jsou (Spurný, 1998): odmítavý postoj vyslýchaného k výslechu či vyslýchajícímu jako výraz nedůvěry k policii či vyslýchanému nebo jako důsledek rozladěnosti vyslýchaného z opakování výpovědi, jeho arogantní vystupování pramenící z pocitů křivdy nebo jako záměr vyslýchaného vyvolat konflikt, neochota vyslýchaného vypovídat, tendence vyslýchaného zapírat, lhát, vymýšlet si, aktuální psychický stav vyslýchaného (pod vlivem alkoholu, psychofarmak), momentální, emočně negativní reakce vyslýchaného na sdělení vyslýchajícího (reakce na sdělení vazby), vystupování a jednání vyslýchaného neodpovídající jeho aktuální roli při výslechu („přebírá iniciativu“). Příčinou vyvolání konfliktu vyslýchajícím pak může být: nerespektování osobnosti vyslýchaného, chybný přístup, taktika vedení výslechu vyslýchajícím, nepřipravenost vyslýchajícího na výslech, psychická nevyrovnanost vyslýchajícího (déledobá, situační, vyvolaná únavou), netrpělivost vyslýchajícího, nešetrný přístup vyslýchajícího k oběti, projevy nedůvěry vyslýchajícího vůči vyslýchanému, jeho ponižování apod. Ze situačních faktorů jsou pak nejčastěji uváděny: zasahování obhájců a dalších osob do výslechu a nevhodné, stresující podmínky, za kterých výslech probíhá.

Uvědomění si zdrojů a psychické zpracování stresogenních faktorů působících v konkrétní výslechové interakci jsou základními předpoklady účinného zvládání, případně vyrovnávání se s následky psychické zátěže při výslechu.
Způsoby vyrovnávání se s psychickou zátěží jsou záležitostí individuální. Jejich volba závisí na osobnostních dispozicích jedince (zejména na zkušenostech, které se zvládáním psychické zátěže získal) a dovednostech, které pro zvládnutí psychické zátěže využívá.
Při zvládání psychické zátěže a vyrovnávání se s jejími následky lze vypozorovat dvě tendence, které se od sebe liší rozdílným vztahem jedince ke stresujícímu podnětu:

• pomocí obranných mechanismů – vytěsňování, popírání, regrese, racionalizace, intrapunitivní, extrapunitivní tendence, projekce, kompenzace aj.;

• pomocí individuálních obranných strategií zvládání – spočívajících v záměrné změně způsobu a obsahu myšlení, cítění a chtění.

Obranné mechanismy lze definovat jako:
„jakýkoli druh činnosti včetně myšlení a cítění, jehož účelem je odvést pozornost a povědomí o nepříjemném či zahanbujícím faktu nebo skutečnosti, která vzbuzuje úzkost. Ohrožena přitom může být sebeúcta, sebevědomí, sebehodnocení, vlastní jádro našeho já.“ (Křivohlavý, 1994)
Jedná se o nevědomé procesy, které nastupují automaticky. Účelem obranných mechanismů je dosáhnout iluzivního zvládnutí situace jedincem tam, kde se reálné řešení nebo přizpůsobení si podmínek jeví jako nemožné (Ihilevich, Gleser, 1986, in Křivohlavý, 1994).
Oproti tomu individuální obranné strategie jsou vědomými tendencemi jedince řešit psychickou zátěž dosahováním změn v kognitivním zpracování a emočním prožívání psychické zátěže jedincem (což souvisí s jeho sebepojetím, jeho schopností sebereflexe). Účelem individuálních obranných strategií je dosáhnout reálného zvládnutí stresující situace korekcí dosavadních zkušeností a změnou dosavadních způsobů řešení psychicky náročných situací jedincem.
Přehlednou klasifikaci obranných mechanismů v pojetí různých autorů uvádí Nakonečný (1993, 1995).

Výslechová interakce se liší od jiných typů interakcí především specifickým předmětem, obsahem a průběhem interakce, výrazně cílově zaměřenou komunikací účastníků, normativně upraveným průběhem interakce a z ní vyplývajícím polaritně rolovým charakterem vztahů, jakož i psychickým zatížením, které výslechová situace v účastnících vyvolává.

Existence specifik příznačných pro výslechovou interakci, jejich subjektivní prožívání účastníky výslechové interakce se promítá do postojů, které účastníci zaujímají k výslechu (jeho předmětu, obsahu, cíli) i k sobě navzájem.

Uvědomění si specifik výslechové interakce umožňuje vyslýchajícímu pochopit psychologickou podstatu výslechu a identifikovat faktory, které průběh výslechu, prožívání, chování a postoje účastníků ovlivňují.