Deprese v pozdním věku

Ukázka z knihy Deprese a jak ji zvládat (Ján Praško, Hana Prašková, Jana Prašková)

Knihu Deprese a jak ji zvládat můžete koupit na našem e-shopu.

Deprese a jak ji zvládat Praško

Přestože se deprese v pozdním věku objevuje často, bývá zpravidla přehlédnuta, protože je maskovaná tělesnými příznaky nebo navazuje na zjevnou tělesnou nemoc. Průběh i příznaky deprese pozdního věku bývají podobné jako u mladších nemocných. Deprese však zvyšuje úmrtnost na tělesná onemocnění. Ohroženy jsou zvláště ženy, především ovdovělé, a lidé, kteří žijí v pečovatelských zařízeních. Nejčastějšími stresujícími faktory, na které deprese navazuje, jsou ztráty (partnera, přátel, stálého kontaktu s potomky, tělesného zdraví, kariéry, někdy soběstačnosti), konflikty ve vztazích (s nemocným partnerem, s potomky, s okolím), učení se nové roli v životě (odchod do důchodu, změna prostředí, domov důchodců) a sociální izolace. Dále se u starších lidí deprese často objevuje souběžně s tělesným onemocněním. Vede k tomu, že tělesné onemocnění se hůře léčí a i po odléčení vázne rehabilitace. Naštěstí nová antidepresiva bývají ve starším věku snad ještě účinnější než ve středním. Antidepresivum však musí lékař velmi pečlivě vybírat s ohledem na možná tělesná onemocnění. Potřebná je také psychoterapie. U smutku pomáhá urychlit proces vyrovnávání se se ztrátou milované osoby a hledat nové smysluplné aktivity a vztahy, které mohou postupně alespoň částečně nahradit ztrátu. Při změnách v rolích pomáhá terapeut při hledání nové role v životě. Depresivní člověk se učí zacházet se změnou, smířit se se ztrátou staré role a hledat pozitiva i negativa na roli nové. Kromě porozumění situaci je v psychoterapii důležitá i dlouhodobá lidská podpora. Kromě terapeuta mohou hodně pomoci příbuzní, když najdou nebo utvoří pro starého člověka smysluplné místo ve fungování rodiny. Velmi důležité je však také vytváření podpůrných skupin (např. při klubech důchodců), učení se novému (univerzity třetího věku). Je dobré mít nové podněty a neizolovat se.

Deprese při tělesném onemocnění

 

Deprese může být také spojena se souběžným tělesným onemocněním. To platí zejména pro starší lidi. Deprese může navazovat na ischemickou chorobu srdeční, vysoký krevní tlak, mozkovou příhodu, Parkinsonovu chorobu, cukrovku, revmatismus, sníženou činnost štítné žlázy, některá autoimunitní onemocnění, jako je lupus erythematodes, apod. Deprese může také zhoršovat průběh těchto onemocnění. Deprese může být také důsledkem užívání některých léků, alkoholu nebo drog.

Příznaky deprese

 

Hlavním příznakem deprese je porucha nálady. Ovšem kromě nálady je zasaženo také myšlení, chování i tělesné fungování. Depresivní syndrom představuje pestrý obraz specifických projevů chování, pocitů, emocí, způsobů myšlení, tělesných potíží a pohledu na sebe, svět a budoucnost. Je důležité vědět, že existují individuální rozdíly, co se týče chování a pocitů, které depresivní osoba prožívá, a také v rozsahu, ve kterém se tyto pocity a chování prožívají. Deprese je prostě onemocnění celého těla i duše. Většina lidí v depresi cítí únavu, tíhu, malátnost, vyčerpanost. Pocit ztráty energie může dojít do takového stadia, že člověk je schopen jen ležet. Intenzita obtíží může kolísat v průběhu dne. Někomu bývá nejhůře ráno, jinému naopak večer. Pocity nedostatečnosti a méněcennosti vedou k vyhýbání se lidem. Psychické tempo se snižuje, myšlení zpomaluje. K příznakům deprese patří:

  • přetrvávající smutná, úzkostná nebo „prázdná“ nálada;
  • pocity beznaděje, pesimismu nebo bezmoci;
  • pocity viny, ztráty smyslu života;
  • ztráta zájmu nebo radosti z koníčků a činností, které vás těšily;
  • ztráta zájmu o sexuální život;
  • nespavost, předčasné ranní probouzení, nebo naopak nadměrná ospalost a spavost i během dne;
  • ztráta chuti k jídlu, výrazné snížení váhy, nebo naopak přejídání a přibývání na váze;
  • pokles energie, únava, ospalost, malátnost – jednoduché činnosti vyžadují nadměrnou námahu;
  • nadměrné polehávání nebo posedávání, nemožnost přinutit se k činnosti, odkládání činností;
  • myšlenky na smrt nebo sebevraždu, pokusy o sebevraždu;
  • neklid, nervozita, nadměrná podrážděnost, výbušnost;
  • potíže se soustředěním, zapamatováním si něčeho, rozpomínáním se a s pamětí vůbec (naštěstí přechodné), problémy s rozhodováním;
  • přetrvávající tělesné příznaky, jako je bolest hlavy, poruchy trávení, zácpa, dlouhodobé bolesti;
  • tíha na hrudi, ztuhlost tělesného svalstva, snadná únavnost;
  • nadměrná ustaranost, časté pocity napětí.

Ne každý, kdo je depresivní, má všechny uvedené příznaky. U některých lidí se objevuje jen několik příznaků, jiní jich mají mnoho. Také závažnost jednotlivých příznaků je u různých lidí odlišná.

Perfektně vyždímaný

 

Libor se cítí totálně vyždímaný. „Tohle tempo přece nikdo nemůže vydržet! Ale kdo uživí rodinu a děti na studiích? A když mě vyrazí, kdo mě vezme do práce? Grafiků je dnes jako psů!“ Libor pracuje u velké firmy, která příliš dobře neprosperuje. Pracuje denně od rána až do noci, práci si nosí i domů. Vždy chtěl být perfektní a denně se o to snaží. Pouze už nemůže. Cítí se jako běžec při maratonu. Má spousty těžkých kilometrů za sebou a ještě spousty před sebou. Má dojem, že to nemůže vydržet. V noci nemůže spát. Večer špatně usíná, když myslí na další den, probouzí se však už nad ránem a dále nemůže spát. Navíc se na práci už nemůže dobře soustředit. O to déle mu trvá, když to chce mít dokonale. Začíná ztrácet sebedůvěru. Začal postupně ztrácet radost ze života. Občas má slzy na krajíčku. Z čeho by měl mít také radost, když kromě práce nic jiného nezažíval? A práce žádnou radost nepřinášela, jen neustálý pocit ohrožení, že bude propuštěn. Chvílemi propadá beznaději až zoufalství. Je přesvědčen, že ho nakonec propustí, že nebude schopen najít si jiné místo, rodina bude živořit a bude to všechno jeho vina. Měl by se více vzchopit. Nutí se, ale moc to nejde. Začal se izolovat od druhých, nejraději je sám. Ale žádnou úlevu v tom nemá. Když je sám, nejvíce propadá sebevýčitkám i pesimistickým představám o budoucnosti.

Libor byl od malička vychováván k „dokonalosti“. V rodině se oceňovalo jen to, když se dobře učil, pořádně si uklízel. Podobně perfektní byl otec. Neustále kritizoval matku i děti, když něco nedělaly dostatečně pořádně, přesně, „poctivě“. Podobně se chová Libor, ale přes veškerý perfekcionismus žádnou jistotu v práci nemá.

Porucha nálady

 

Nálada poskytuje rámec pro naši mysl a naše jednání. Všichni si umíme představit, co znamená, když má někdo dobrou nebo špatnou náladu. Často jsme to využívali: „Zajdu za tátou, dnes má dobrou náladu, určitě mi to povolí...“ nebo „Dnes po něm nic chtít nemůžu, má špatnou náladu.“ Trvale špatná nebo smutná nálada je pro lékaře indikátorem podezření na depresivní poruchu. Pocity a emoce odrážejí hodnocení sebe, okolí, ostatních a očekávání od budoucnosti. Mezi depresivní emoce patří smutná nálada, plačtivost, úzkost až panika, rozmrzelost, podrážděnost, zlostnost, sebelítost, neradostnost, neschopnost se těšit, pocity vztahovačnosti apod. Depresivní emoce mohou trvat krátce, ale i týdny a měsíce.

Smutek. Prožitky smutku patří ke zkušenosti každého člověka. I zdravý člověk bývá smutný z neúspěchu, nešťastný, když ztratí někoho blízkého nebo se mu nedaří smysluplně naplňovat svůj život. V depresi je však smutek hlubší, trvá delší dobu a výrazně brání aktivitě. Ovlivňuje celé prožívání člověka. Zabarvuje jeho vnímání tak, že všechno kolem sebe vidí „černě“, vyhledává jen své neúspěchy, všímá si jen negativního chování druhých k sobě, do budoucna si představuje jen své neúspěchy. Vede k úporným sebevýčitkám. Smutek se může měnit od lehkého pocitu sklíčenosti až po úplné zoufalství. Člověk v depresi si vytváří představy, že je jen na obtíž, že všechno zavinil a bude potrestán, že to nikdy nepůjde změnit. Tíseň a utrpení těmito fantaziemi rostou a objevuje se přání zemřít.

 

Vymizení radosti. Člověka v depresi netěší nic a nic nedokáže prožívat příjemně. Snaha ho rozveselit vtipem nebo historkou většinou dopadne větším rozesmutněním, případně pláčem. Svoji neschopnost se radovat si totiž bolestně uvědomuje. Podobně ztratil potěšení z kulturních zážitků, z cestování, ze svých koníčků, z přírody. Tato neschopnost prožívat radost a potěšení se odborně nazývá anhedonie. Pravděpodobně souvisí jednak s nedostatkem energie – i pro radost člověk potřebuje její dostatek, jednak s nedostatkem soustředění – stálá nabídka starostí, obav a negativních myšlenek brání tomu, aby se nemocný mohl pohroužit do prožitku.

Úzkost je trvalý pocit psychického napětí, jakési očekávání něčeho nepříjemného, ale člověk neví, co to má být. Úzkost je vlastně strach, který nemá objekt. Na rozdíl od strachu, který nás pudí k útěku, úzkost vede ke strnulosti – nemáme před čím utíkat. Maximálně člověk přešlapuje z nohy na nohu, poposedává, těká myšlenkami z jedné věci na druhou, nedokáže se však soustředit a žádnou věc domyslet. Mívá pocit, že mu z nabídky starostí praskne hlava.

Strach je také pro depresi typický. Lidé v depresi mívají strach o sebe i o své nejbližší, strach z trestu za domnělá minulá provinění, strach z vlastní nedostatečnosti, z odmítnutí druhými, strach, že se nikdy z deprese nedostanou, že nepůjde dále vzdorovat myšlenkám na smrt. Strach zesiluje i obavy z tělesné nemoci (rakovina, infarkt, mrtvička), které často vystupují do popředí natolik, že zastíní ostatní projevy deprese. Typický je strach starších depresivních lidí o své děti a vnoučata (onemocní nebo přijdou na mizinu, protože neumějí hospodařit).

Pocit ztráty. Ztráta, kterou člověk v depresi prožívá, může být reálná nebo symbolická. Vyvolávajícím momentem deprese mohou být nejrůznější životní události, pro které bývá pocit ztráty typický. Často jde o ztrátu blízké osoby (např. úmrtí partnera, odloučení od dětí), ztrátu sociálního postavení (např. odchodem do důchodu), ztrátu bezpečí a jistoty (např. ztrátou či změnou zaměstnání, snížení vlastní soběstačnosti a pokles fyzických schopností při tělesných nemocích) apod. Ze symbolických ztrát jsou to nesplněné sny, které již nepůjdou naplnit, nerealizované ambice, nenaplněná očekávání.

Vztek na sebe. Depresivní člověk se na sebe zlobí z mnoha důvodů. Pro svou nevýkonnost, chyby, neschopnost něco změnit. Automaticky hledá vinu v sobě, stává se sám sobě nepřítelem a následně se trestá. Trestá se dalším hromaděním důkazů o svých „vinách“, nenapravitelných špatných vlastnostech a chybách. Degraduje sám sebe. Stává se sám sobě nepřítelem natolik, že cítí k sobě až nenávist.

Nerozhodnost. Deprese znemožňuje rozhodování prakticky ve všem – v důležitých věcech i maličkostech. Nerozhodnost může být tak velká, že brání nemocnému hnout se z místa nebo provést jednoduché činnosti, protože nedokáže zvolit jejich správné pořadí. Nerozhodnost souvisí se strachem, že ať udělá cokoliv, dopadne to špatně. Nakonec se přestává rozhodovat úplně a rezignuje.

Bezmoc a beznaděj. Nemožnost depresi překonat vlastními silami vede k prožitkům bezmoci a beznaděje. Nemocný má pocit, že už nikdy se z nemoci nedostane, už nikdy nebude šťastný, ať dělá co dělá, depresivní prožívání už nezmění.

Podrážnost. Stálá úzkost a napětí vedou k podrážděnosti. Lidé trpící úzkostně-depresivní poruchou často vybuchnou hněvem nebo lítostí. Stačí k tomu minimální podněty, které v době zdraví nechávali bez povšimnutí.

Plačtivost. Typická je nadměrná lítostivost, která i v průběhu běžného hovoru při citově vypjatějších tématech a vzpomínkách vyvolá pláč.

Člověk v depresi často mívá pocit, že tyto příznaky jsou nepřekonatelné a nikdy neodezní – pak může pomýšlet na sebevraždu nebo se o ni pokusit. Deprese a její příznaky jsou však léčitelné. Pokud vás myšlenky na smrt trápí, sdělte je svému lékaři. Nestyďte se, že vás něco takového napadalo – v depresi jsou myšlenky na sebevraždu časté. Depresivní lidé ve vyšším věku často zaňují příznaky deprese (zejména přechodné poruchy paměti) s příznaky demence. Bývají přesvědčeni, že se už objevila „skleróza“ a budou jenom na obtíž. Většinou jde o problémy se soustředěním, které vedou k pocitům výpadků paměti, což je přechodný příznak pro depresi typický. Někdy můžete druhé mýlit. Lidé vás mohou vnímat jako rozzářené, v dobré náladě, usměvavé, plné života, a přesto se uvnitř můžete cítit velmi mizerně. Řada lidí je schopna v mírné, a dokonce i středně hluboké depresi nosit masku spokojenosti, protože pokládají za neslušné obtěžovat druhé svými pocity deprese a smutku.

Depresivní myšlenky

 

Myšlenky jsou zpomalené, odbíhají od činnosti. Deprese je doprovázena výčitkami svědomí, pocity viny, znehodnocováním sebe samého. Pro depresi jsou charakteristické depresivní automatické myšlenky. Jsou to myšlenky, které člověku přicházejí na mysl a on nad nimi dále nehloubá. Není to to, co chci myslet, ale co mě samo od sebe napadá. Automatické myšlenky máme prakticky neustále, většinou jim ani nevěnujeme pozornost, komentují události, které prožíváme. Automatické myšlenky člověk přijímá, aniž by uvažoval, zda jsou pravdivé, nebo ne. Má prostě pocit, že pravdivé jsou, a dále je logicky nerozebírá. Automatické myšlenky mají tendenci tvořit řetězce. Běžně u zdravého člověka tyto myšlenky nemění náladu, protože jsou neutrální:

„Teď budu muset nakoupit, to se musím teple obléknout, venku je zima.“
Nebo, pokud jsou negativní, jsou ihned vyváženy konstruktivními myšlenkami:
„To mám smůlu, zase se mi to nepovedlo – ale zkusím to jinak, snad tomu přijdu na kloub.“
V depresi převažují negativní automatické myšlenky, chybí vyvážení konstruktivními myšlenkami, naopak se negativní automatické myšlenky řetězí:
„To mám smůlu, zase se mi to nepovedlo – nikdy se mi to nepovede – nestojím vůbec za nic.“
Typické depresivní automatické myšlenky zahrnují:

  • Negativní hodnocení sebe: Nejsem k ničemu! Nic neprožívám! Všechno jsem to zavinil!
  • Negativní hodnocení okolností: Nikdo o mě nestojí! Dostal jsem strašně moc úkolů! Život je hrozný!
  • Negativní vize do budoucnosti: Nic pěkného mě už nečeká! Nikdy se nevyléčím! Budu pořád sama!

Depresivní lidé mají nepřetržitě nepříjemné negativní myšlenky a každá z nich pomáhá při udržování deprese. Tyto myšlenky však nejsou založeny na objektivních faktech, ale odrážejí skutečnost zkresleně, zveličeně, katastroficky a černě. Tyto negativní myšlenky mohou člověku bránit v činnostech, které by mu pomohly, aby se cítil lépe. Výsledkem je, že se stále více oddává tvrdé sebekritice, např. že je líný, nezodpovědný, k ničemu, což způsobuje, že se cítí stále hůře.

Každý člověk, tedy i ten, kdo depresi neprožívá, mívá občas negativní depresivní myšlenky. Obvykle jim však nepřikládá váhu. Člověk v depresi je však má stále – kdykoliv myslí na svou vlastní hodnotu nebo schopnosti. Uvedeme jejich charakteristiky:

  • Depresivní myšlenky jsou automatické. Vybavují se bez toho, že bychom si je přáli, prostě nás mimovolně automaticky napadají. Přicházejí jako automatické soudy, nejsou promyšlené. Jsou to prostě jen negativní nápady, které nepřesně souvisejí se skutečností.
  • Depresivní myšlenky jsou zkreslené – neodpovídají skutečným faktům
  • Depresivní myšlenky jsou neužitečné a neslouží žádnému konstruktivnímu cíli. Naopak nám škodí, protože udržují naši depresi. Zvyšují pasivitu a snižují sebevědomí.
  • I když jsou bezdůvodné a přehnané, v době, kdy nás napadnou, jim plně věříme. Vůbec nás nenapadne o nich pochybovat.
  • Čím více jim věříme, tím hůře se budeme cítit. Pokud nás plně ovládnou, zjistíme, že všechno je špatné. Pak budeme mít chuť všechno vzdát, protože se nám vše bude zdát beznadějné.

Automatické depresivní myšlenky se zpravidla věnují nějakému tématu. Nejčastější témata jsou:

  • Obavy. Obavy se týkají jak zítřejších úkolů, tak zdraví – svého i rodiny, finanční situace, existenčních problémů, chování druhých osob i vlastního. Největším problémem je neschopnost zastavit proces obav a pocit, že se obavy nedají kontrolovat. Někdy se můžeme snažit nemít obavy, protože se nám zdá, že jich máme příliš moc, ale ony se stále nutkavě vracejí. Obavy mohou být soustředěny na konkrétní úkoly („Jak to zítra zvládnu?“) i na obecnější témata („Co když rodina přijde na mizinu?“).
  • Předdání horšího (selhání) a tragické vize budoucnosti. Ve většině situací nejde jenom o obavy, ale rovnou o očekávání nejhoršího možného výsledku („Určitě to dopadne špatně!“). Typicky k depresi patří myšlenky týkající se katastrof, které přijdou v budoucnosti. Depresivní lidé tráví čas v obavách, že se vše zdraží a oni nevystačí s penězi, nebudou moci zaplatit činži, budou se muset vystěhovat z bytu, přijdou na mizinu, že jejich onemocnění je trvalé a nikdy se nevyléčí, že partner je určitě opustí, děti budou špatně vychované, a proto celý život nešťastné, apod.
  • Pocity viny a sebeobviňování. Řada lidí trpících depresivní poruchou si dává vinu za věci, které se staly, někdy i velmi dávno. Jíní se cítí vinni za své selhání, ať reálné, nebo domnělé, ve svém rodinném životě nebo zaměstnání. Často cítí, že jsou na obtíž, stydí se za svoji depresi a neschopnost uspokojit potřeby okolí. Z minulosti vybírají negativní události a na nich hledají svoji vinu. Špatné svědomí je tíží – jako tlak na hrudi – jsou přesvědčeni, že nikdy to nepůjde napravit. Člověk má pocit, že vše v životě jenom zkazil, nic neudělal a neudělá dobře, udělal chyby, které už nepůjdou napravit.
  • Obviňování okolí. Mnozí depresivní lidé si myslí, že jejich pocit vyčerpanosti vyvolávají jen vnější příčiny, a tvrdí, že ostatní je nepřiměřeně zatěžují. Například ženy v domácnosti mohou mít pocit, že je nadměrně zatěžuje starost o děti a o manžela, neuvědomují si, že jejich výkonnost je snížena depresí.
  • Komplexy mécennosti. Součástí depresivního myšlení je přesvědčení, že člověk je méněcenný. Je hloupý, není schopen vyřešit ani jednoduché problémy, pro druhé je nezajímavý, nudný, neví, o čem mluvit, nic ho nenapadá. Vlastně druhé jenom otravuje, nikdo o takovou nulu nestojí. Všichni se umějí bavit, on jenom kazí zábavu. V životě byl neúspěšný, nic se mu nepovedlo, a proto také o něj už nikdo nestojí. Také už ztratil paměť, nedokáže si na nic vzpomenout ani se nedokáže soustředit. Vůbec mu to nemyslí. Pravděpodobně má demenci a už mu není pomoci.

Přečtěte si i další ukázky z knihy Deprese a jak ji zvládat:
Měsíce prázdna
Poporodní deprese
Depresivní chování
Deprese a blízcí
Co dělat a co nedělat v průběhu deprese

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru