Smrt lady Diany

Posledním příkladem široce pojatých praktických účinků žurnalistiky bylo zpravodajství o smrti princezny Diany 31. srpna roku 1997.

Bezprostředně po osudné autonehodě přerušily britské rozhlasové a televizní stanice svůj obvyklý nedělní program a celoplošně informovaly o nehodě. Tisk udělal totéž a během následujícího týdne se novináři chovali, jako by došlo k události historického a převratného významu, i když při střízlivém pohledu se nejednalo o nic jiného než o tragickou a předčasnou smrt v té době již ústavně bezvýznamného, i když stále ještě nesmírně oblíbeného člena britské královské rodiny. Není nijak překvapivé, že na tento podnět reagovaly miliony lidí a začaly se chovat způsobem, jaký média schvalovala a podporovala jako přiměřený dané situaci. Celé rodiny cestovaly stovky mil, aby stály několik hodin v dešti před londýnským královským palácem. Obvykle nestranní republikáni neskrývali slzy. Přesvědčení socialisté cítili upřímný žal a soucit s ženou, kterou ještě před několika týdny kritizovali jako aristokratickou a citově nestálou multimilionářku.

Pak nastala situace, kdy sdělovací prostředky potřebovaly vyplnit prostor vyhrazený pro tuto událost a upřely pozornost i na jiné členy královské rodiny. V několika následujících dnech byla budoucnost britské monarchie zpochybňována jako nikdy předtím. Noviny, zejména ty bulvární, vykládaly typickou, a tedy i naprosto předvídatelnou rezervovanost a chladnou nestrannost, s níž Windsorové na veřejnosti přistupují k úmrtí v rodině, jako důkaz nedostatku zájmu o Dianu a zášti vůči ní. Obliba „princezny lidských srdcí“, jak ji nazval ministerský předseda Tony Blair, byla v příkrém rozporu s odměřeností královny a jejích poradců, kteří se budou muset ještě dlouho vyrovnávat s dlouhodobými konstitučními důsledky svého jednání během onoho zářijového týdne roku 1997.

O složitém vztahu mezi „emoční strukturou“ britských občanů a zpravodajstvím sdělovacích prostředků o smrti lady Diany bylo – a ještě bude – napsáno mnoho slov. Přispělo zpravodajství k bouřlivé reakci na Dianinu smrt a ospravedlnilo doprovodnou masovou hysterii, jak se domnívám já, nebo sdělovací prostředky pouze reagovaly na spontánní výlev žalu milionů lidí, jak argumentovali sami žurnalisté, když obhajovali své zpravodajství? Obě vysvětlení jsou možná, neboť jakmile se zvedla emoční stavidla a propukl celonárodní smutek, média musela informovat o tom, co se dělo. Proto lze stěží pochybovat o tom, že kdyby média od počátku neinformovala o této události jako o národní krizi, byl by její dopad na britské království naprosto jiný.

Veřejné nastolování témat

Ať už se „struktura emocí“ mění, či zůstává beze změny, na uvedených příkladech vidíme, jak může žurnalistika utvářet a definovat prostředí, v němž jsou události a problémy vnímány jako důležité, jsou předkládány k veřejné diskusi a posléze podle nich lidé jednají. Žurnalistika má schopnost zviditelňovat věci na veřejnosti a tak jim dodávat důležitost. „Úsilí o zviditelnění,“ píše jeden novinář, „stojí v centru veškeré politiky“ (Woolacott, 1996). Moc zviditelňovat věci je patrně hlavním „účinkem“ žurnalistiky. Pokud přijmeme důsledky tohoto tvrzení, osvobodíme se od neplodné debaty, zda zprávy mají, či nemají moc utvářet myšlení a jednání jako podkožní injekce.

Události, o nichž sdělovací prostředky neinformují, mají jen nepatrný nebo vůbec žádný společenský význam. Jsou samozřejmě důležité pro ty, jichž se přímo dotýkají, ale nikomu jinému na nich nezáleží, protože o nich nikdo jiný neví. Žurnalistika propůjčuje událostem společenský význam, a proto se stávají skutečností pro celou společnost. To je obvykle nezbytná podmínka pro organizované společenské konání. Naše znepokojení nad světem nesouvisí ani tak s tím, co se děje, jako s tím, co nám o tom říkají novináři. To je velmi silný účinek se závažnými důsledky na široké společenské procesy.

Výbuch pumy na palubě letadla společnosti PanAm poblíž skotského města Lockerbie v roce 1988 byl velmi viditelnou událostí a příčinou mezinárodní politické krize s nesmírnými důsledky pro Libyi, jež byla obviněna z umístění výbušniny na palubu letadla. Když se ale u pobřeží Irska zřítil letoun Boeing 747 společnosti Air India, patrně také v důsledku teroristického útoku, událost nevzbudila velkou pozornost, a pro publikum v západních zemích měla dokonce ještě menší politický význam.

Britské televizní zpravodajství o etiopském hladomoru v roce 1984 vyvolalo mezinárodní vlnu veřejného zájmu, po níž následoval příval charitativních darů a nakonec začala jednat i vláda. Lidé v Etiopii hladověli už před rokem 1984, ale nemluvilo se o tom ve zprávách. Pro západní publikum, jež odvozuje důležitost událostí z toho, co čte, vidí a slyší ve zpravodajských médiích, hladomor v Africe do té doby jako by neexistoval. Iyengar a Kinder zpozorovali, že:

vyzvednutím jistých aspektů národního (a mezinárodního) života a nevšímavostí vůči jiným aspektům stanovuje zpravodajství rámec, v němž jsou přijímány politické úsudky a volby. … Jakmile se zpravodajství soustředí na problém, změní se priority veřejnosti, a jakmile se média soustředí na něco jiného, priority veřejnosti se znovu promění.5 (1987, str. 33)

Toto je potenciálně mnohem produktivnější způsob uvažování o důsledcích žurnalistiky než pátrání po individuálně situovaných účincích na chování a ideologii. Oddělit od sebe oba přístupy není v žádném případě jednoduché. Robert Entman k tomu poznamenal:

Rozdíl mezi pojmy „myslet si něco“ a „přemýšlet o něčem“ je zavádějící. Nikdo, žádná síla, nemůže s úspěchem „říkat lidem, co si mají myslet“. Kromě promyšleného mučení nebo „vymývání mozků“ nemůže žádná forma komunikace vynutit nic jiného než falešné podrobení se. Postoje lze řídit tak, že se člověku předloží pouze částečný výběr informací, o nichž člověk může přemýšlet nebo je zpracovat. Jediný způsob, jak ovlivnit, co si lidé myslí, spočívá v řízení toho, o čem lidé přemýšlejí. (1989, str. 77)

Jen málokdo bude pochybovat o platnosti těchto tvrzení. Vyplývají z nich zajímavé a důležité otázky, jež si zaslouží další bádání. Které sdělovací prostředky hrají nejdůležitější roli při nastolování témat (agenda setting) – tisk, televize, nebo rozhlas? Jak měříme účinky nastolování témat? Pokud se událost ocitne na předním místě seznamu aktuálních témat, je z hlediska zpravodajství samozřejmě zajímavá, ale jak se událost stane důležitou? Jsou novinářské zpravodajské hodnoty v souladu s vnitřními charakteristikami události, nebo jsou novináři prostě jen lidským materiálem podléhajícím strategiím řízení společenských subjektů, které se snaží vytvořit zprávu? Nastolování témat je v mnoha případech produktem několika faktorů, včetně profesních kritérií zpravodajských hodnot (4. kapitola), usměrňování nebo „strategie zdrojů“ (8. kapitola). Jedním z úkolů sociologie žurnalistiky je pochopit, jak se tyto faktory projevují za konkrétních okolností, a ukázat, že žurnalistický proces zviditelňování událostí není zcela nestranný. Je nevyhnutelně selektivní, neúplný a náchylný k předpojatosti. Obraz událostí, který nám žurnalistika předkládá, nemusí – nemůže – být úplný. Vyvstává tedy otázka: „Čí je to obraz, čí jsou to témata, z jakého hlediska jsou vybírána?“ K této otázce se vrátíme ve druhé části této knihy, v analýze produkčních procesů žurnalistiky.

 Pokračování kapitoly najdete v knize Sociologie žurnalistiky.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru