4.13 Některé projevy rizikového a problémového chování

Obtížně se zatím posuzuje viditelnější vliv sociální nerovnosti na rizikové chování adolescentů. Dále je třeba vzít v úvahu, že některé projevy problémového chování, které jsou nyní zjevné, byly v minulosti latentní nebo pečlivě skrývané (projevení rasových a nacionalistických postojů, problém drog).

Jak jsme již uvedli dříve, problémové či rizikové chování nejsou jen zjevně společensky nebezpečné aktivity, ale je to i chování poškozující zdraví a přirozený vývoj. Zdůrazňujeme-li současně význam a důležitost psychologické analýzy adolescentního chování a prožívání z pohledu dospívajících samých, bude jistě i zde důležité vědět, co sami adolescenti vnímají jako rizikové, nebezpečné a ohrožující.

Ve dvou rozsáhlých dotazovacích šetřeních v roce 1995 bylo zjištěno, že z nabídky sedmi předložených problémů považovali respondenti (ve věkovém rozmezí 15–29 let) za nejzávažnější problém tvrdých drog (celkem 51 % dotázaných). Střídání sexuálních partnerů vnímalo jako závažné 14 %, hrací automaty 12 %, alkoholismus 9 %, měkké drogy 3 %, kouření 2 %, nadměrné užívání léků 1 % dotázaných (ADAM, 1996).

Záleží ovšem na tom, co všechno se za riziko považuje. Ve výzkumu provedeném na Slovensku se např. ukázalo, že vážnější problém než rizikové chování představují podle dětí a adolescentů znečištěný vzduch, rakovina a různé ekonomické problémy (Rošková, Rosová, Bianchi, 1998). Také se ukazuje, že pro hodnocení rizikovosti jednotlivých forem chování je přitom velmi důležitá osobní zkušenost. Například nebezpečí drogové závislosti častěji uvádějí ti, kteří mají nějakou osobní zkušenost s drogově závislými. Podobně lidé, kteří mají zkušenost s agresivitou a násilím vůči cizincům, hodnotí tyto společenské jevy jako závažnější a více znepokojující. Pití alkoholu a kouření provází často vysoká míra tolerance (Švestka, 1996).

Z těchto údajů je zřejmé, že tzv. společenská nebezpečnost určitého typu rizikového chování vždy přímo nekoresponduje se subjektivní představou rizika u mladých lidí – velká diskrepance je u vztahu k měkkým drogám a k alkoholu, také promiskuita jako ohrožující zdravotní faktor je spíše podceňována.

4.13.1 Delikventní chování a kriminalita

Vývoj kriminality v první polovině devadesátých let neměl v dlouhodobém srovnání obdoby. Ve srovnání s koncem osmdesátých let se do roku 1993 zvýšil počet trestných činů trojnásobně. V polovině devadesátých let se rapidní nárůst přechodně zastavil, aby opět v dalších letech vzrostl a vrcholu dosáhl v roce 1999, kdy bylo spácháno 427 tisíc trestných činů. V dalším roce to již bylo o osm procent méně (Želázko, 1996; Možný, 2002).

Podobný trend ukazuje i kriminalita nezletilých (tj. adolescentů do 18 let). V průběhu devadesátých let narůstala a ke svému maximu se přiblížila poprvé v roce 1993, kdy nezletilí tvořili celkem 15 % všech odsouzených. Od roku 1997 podíl mladistvých pozvolna klesá (podle statistiky MV ČR v roce 2001).

Nezapomínejme však, že ve srovnání s minulými lety se snižují absolutní počty populace v mladších věkových skupinách, a že tedy údaj o celkovém snižování počtu dospívajících delikventů nemusí být pro sestupný trend směrodatný.

Zhruba třetinu trestné činnosti mladistvých tvoří majetková trestná činnost, konkrétně krádeže. Jde o tzv. prosté krádeže, což představuje zájem pachatelů o peníze, alkohol a cigarety, spotřební elektroniku (především vykrádání osobních automobilů), jízdní kola a motorová vozidla. Trestná činnost tohoto typu je málokdy páchána individuálně, většinou se jedná o skupiny (party, gangy), které jsou někdy napojeny na dospělé osoby.

Narůstá podíl násilné trestné činnosti a přibývá trestných činů spáchaných pod vlivem alkoholu či jiných drog. Specifickou a novou trestnou činností se v minulém desetiletí stala prostituce mladistvých, obchod s pornografií a násilné trestné činy (včetně vražd), které jsou motivované rasově a nacionalisticky.

Zdánlivě malý počet odhalených trestných činů mravnostní povahy nesnižuje jejich závažnost u mládeže. V polovině devadesátých let se mladiství podíleli na těchto deliktech zhruba jednou pětinou, dá se však předpokládat, že ve skutečnosti je toto číslo vyšší.

O. Matoušek a A. Kroftová (1998) hledali širší souvislosti výše uvedených trendů. Mimo jiné poukazují, že také v okolních evropských zemích narůstala v devadesátých letech kriminalita dětí a mládeže – nejde tedy o nějaký specificky český trend. Roli hraje oslabování rodinných vazeb, zvyšující se nezaměstnanost, skepse, nejistota mladých lidí a oslabení sociální kontroly části mládeže.

Výše uvedení autoři také komentují diskusi, která se již několik let vede v souvislosti s možným snížením hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let a se zvýšením horní hranice výjimečného trestu odnětí svobody pro mladistvé na patnáct let. Vedle argumentů pro snížení hranice trestní odpovědnosti (nárůst dětské kriminality, vyšší brutalita, hlas veřejnosti atd.) jsou i výzkumy, podle kterých nebyly preventivní účinky formálních sankčních opatření vůči mladistvým pachatelům potvrzeny. Jako účinnější se spíše osvědčuje zřizování speciálních trestních soudů pro mládež, jež umožňují ve větší míře uplatňovat i systém alternativních sankcí.

4.13.2 Konzumace alkoholu a dalších drog

Ke konzumaci alkoholu je česká společnost dlouhodobě velmi liberální. Přesto, že podávání alkoholu osobám mladším 18 let je trestně postižitelné, již v osmdesátých letech většina adolescentů udávala první zkušenost s alkoholem v období mezi 9. a 11. rokem života. Asi třetina patnácti- až osmnáctiletých pila alkohol alespoň jednou týdně (Taubner, 1989) a pouze 17 % v této věkové skupině totálně abstinovalo (Mečíř, 1989). Analogické údaje z devadesátých let jsou velmi podobné. Většina z dotázaných šestnáctiletých vypovídala, že alespoň polovina jejich přátel má zkušenosti s alkoholem (ADAM, 1996; Řehulková a kol., 1996).

Také v nedávném výzkumu postojů brněnských adolescentů k alkoholu byly získány velmi podobné výsledky. Potvrdilo se, že zákonná hranice 18 let věku není pro konzumaci alkoholu žádnou významnou bariérou a že nejen alkohol, ale ani abstinence nejsou dospívajícími hodnoceny jednoznačně. I když většina dotázaných uznávala škodlivost a nebezpečnost nadměrného pití, alkohol současně vystupoval jako přirozená součást jejich společenského života. To, že se člověk občas opije, bylo považováno většinou dotázaných za normální. Úplná abstinence byla sice hodnocena jako „přínosná“ či „vhodná“, současně však i jako „nudná“ a většinou dotázaných nebyla považována za něco normálního (Krejčová, 2002).

Nezanedbatelným zdravotním rizikem je i kouření. Už v sedmdesátých letech kouřilo zhruba 33 % všech učňů a 14 % všech středoškoláků. Tento trend nemá zatím výraznou klesající tendenci, na rozdíl od některých zemí západní Evropy a USA. Podle výsledků z roku 2000 (studie NEAD, 4600 středoškoláků z pěti moravských okresů) mají do 15 let první zkušenost s cigaretou tři čtvrtiny všech dospívajících. Pravidelně začalo před patnáctým rokem kouřit 29 % dotázaných a pravidelně každý den kouří více než 40 % středoškoláků (Miovský, 2002). Výzkumy dále ukazují, že když mladí lidé začínají kouřit, motivací není obvykle svobodná volba (zvažování pro a proti), ale jde spíše o tlak vrstevnické skupiny (ADAM, 1996).

Devadesátá léta znamenala nárůst v užívání měkkých i tvrdých drog. Jestliže v osmdesátých letech bylo u nezletilých Čechů hlavním způsobem konzumace drog čichání těkavých látek (toluen, trichloretylen), pro devadesátá léta a současnost jsou charakteristické formy kouření a intravenózní aplikace.

V roce 1995 odhadla Hygienická služba v ČR počet osob závislých na drogách přibližně na 200 tisíc. Nejčastěji volenou drogou byl pervitin (35,3 %), následoval heroin (12,9 %), marihuana (9,4 %) a organická rozpouštědla (8,1 %). Téměř 37 % nových uživatelů bylo ve věku 15–19 let.

Závislosti na tzv. tvrdých drogách ovšem často předchází první a posléze opakovaná zkušenost s drogou. Počet středoškoláků se zkušeností s drogou se i v současnosti zvyšuje, i když tempo růstu se celkově zpomaluje. Zatímco v roce 1998 měla na jižní Moravě zkušenost s drogou přesně třetina všech dotázaných středoškoláků, v roce 2000 to bylo o zhruba pět procent více (Miovský, 2002). Vyzkoušení zejména měkké drogy (marihuana, extáze) je u větší části adolescentní populace společenskou událostí a určitým vrstevnickým standardem (Miovský, 1997), současně je však odsuzováno, jestliže se užívání drogy vymkne z kontroly (Tyrlík, Bém, Zuda, Power, 1996).

4.13.3 Rizikové sexuální chování

Jak bylo uvedeno dříve, čeští adolescenti byli ve srovnání s vrstevníky z jiných zemí v devadesátých letech promiskuitnější. Přitom pouze velmi malá část – necelých 10 % – sexuálně aktivních adolescentů užívala při pohlavním styku pravidelně kondom, téměř tři čtvrtiny dotázaných uvedly, že ho neužívají nikdy. Tato situace se v posledních letech zvolna mění (viz Weiss, Zvěřina, 2001), stále však trvá reálné ohrožení značné části mládeže sexuálně přenosnými chorobami, zejména HIV/AIDS. Slušnou informovanost o sexuálním životě a rizikovém sexuálním chování získávají adolescenti většinou až na střední škole, základní škola tu má zřetelný dluh. To je velmi neutěšená situace, protože nejrizikovější skupiny mládeže (promiskuitní, konzumenti drog) začínají sexuálně žít již okolo 15. roku života a jejich informovanost o možném nebezpečí je velmi nízká a jejich ohrožení velmi vysoké (podrobně viz Weiss, Kučera, Svěráková, 1995; Weiss, Urbánek, Procházka, 1996).

Neplatí však, že dobrá informovanost středoškoláků automaticky snižuje nebezpečí nákazy. To ukázal i brněnský výzkum, který potvrdil rizikové chování adolescentů. Při vysoké informovanosti pouze 5 % chlapců a 2 % dívek vyžadovala při pohlavním styku kondom z důvodů ochrany před AIDS. Také bylo zjištěno, že nebezpečí onemocnění je jen zřídka kdy předmětem komunikace mezi partnery (podrobně viz Rabušic, Kepáková, 1999).

4.13.4 Poruchy příjmu potravy

Poruchy příjmu potravy jsou syndrom podmíněný osobnostně (Štěpaníková, Macek, 1997), sociálně i kulturně. F. Krch (1997) v této souvislosti uvádí, že klinický obraz poruch příjmu potravy je v současných měnících se společenských podmínkách České republiky stále heterogennější, nemocní v této oblasti jsou stále více psychicky a sociálně diferencovanou skupinou. Změna stravovacích návyků a postoj k příjmu jídla podléhá jistě kulturním a módním trendům, vedle toho signalizuje zvýšený nárůst poruch příjmu potravy v devadesátých letech i celkovou změnu v hodnotách a životním stylu dospívajících. Nejde jen o ideál štíhlosti a zdraví, poruchy vztahu k vlastnímu tělu jsou determinovány poruchami celkového sebehodnocení, ambivalentním hodnocením vlastního výkonu a silnou potřebou sebekontroly. Poruchy příjmu potravy tak souvisejí s problémy s identitou, s nechutí či neschopností zvládnout vývojové úkoly adolescence a se strachem z dospělosti.

Výsledky z výzkumů v devadesátých letech ukazovaly, že poruchy příjmu potravy ohrožují v České republice asi 1–6 % populace dívek a mladých žen. V epidemiologické studii F. Krch a H. Drábková (1996) zjistili, že 77 % dívek a 35 % chlapců nebylo spokojeno se svým tělem. Nespokojenost neměla stejný význam u chlapců a dívek. Zhruba polovina z nespokojených chlapců si přála zhubnout, druhá polovina spíše přibrat (přesněji zesílit). U dívek znamenala nespokojenost převážně přání být štíhlejší. Zhruba 7 % respondentek projevilo podle výsledků šetření narušený postoj k jídlu a ke svému tělu. To podle autorů výzkumu odpovídá výsledkům srovnatelných zahraničních výzkumů, zejména z dalších postkomunistických zemí.

Negativní vztah k vlastnímu tělu a narušený postoj k jídlu se úzce váže na sebehodnocení adolescentů (Krch, 2000). Celková nespokojenost, stres a podle výpovědí respondentů také nuda vedou jak k nadměrné kontrole a restrikci v oblasti jídla, tak k nekontrolovatelnému přejídání a následnému pocitu viny.

4.13.5 Problém a krize identity

Hledání vlastní identity je tradičně chápáno jako vývojový úkol pro období adolescence (Erikson, 1968). Přístup k tématu identity se však v posledních letech výrazně mění a z vývojového úkolu adolescence se stává celoživotní téma. Často deklarovaný zájem České republiky „patřit do Evropy“ s sebou nese změny v rovině životního stylu. Standardy a hodnoty západoevropské kultury jsou charakteristické mimo jiné i velkým důrazem na význam a hodnotu jednotlivce, důležitost osobní kompetence a nezávislosti. Vysoce oceňováno je rozhodování podle vlastního přesvědčení, často na úkor tradičních morálních norem, konsenzu, solidarity či určité disciplíny a respektu k potřebám druhých osob, zejména těm, kteří jsou „jiní“ (srovnej též Jansz, 1991; Baumeister, 1997).

Být autentickým člověkem je jedním z nejdůležitějších motivů adolescentů (Harter, 1997). Vede však mnohdy k ambivalentním pocitům, protože touha po „pravém já“ se může měnit až na jakési „břemeno jedinečnosti“ či – řečeno slovy R. Baumeistera – na tzv. narcistický imperativ (Baumeister, 1997). S větší frekvencí se objevují adaptační problémy a poruchy vztahu k vlastnímu já. Týkají se tělesného sebeschématu, sociální a výkonové složky sebesystému a také celkového sebehodnocení.

Vysoká potřeba vědomí vlastní ceny a kontroly může vést k přecenění vlastní vůle a nadměrnému sebeovládání (např. kontrola příjmu potravy, asketismus, hraniční výkony, přijímání neúměrného rizika), nebo naopak k rezignaci na možnost sebeovládání a seberegulace, k devalvaci hodnoty vlastního já a k odmítnutí úkolu najít vlastní identitu. Může jít rovněž o kombinaci obou pocitů, o zničující ambivalenci a ztrátu smyslu vlastního života.

O poruchách identity u adolescentů začali informovat na počátku devadesátých let dorostoví psychiatři (Čermáková, 1992). Tito klienti a klientky mají většinou dobrý či nadprůměrný intelekt, charakteristické také je, že škola a vzdělávání nenaplňují jejich představy. Jejich prožívání je intenzivní, vnější prostředí je pro ně málo srozumitelné. Zažívají informační chaos, což zpětně zvyšuje jejich úzkost. Společenská nabídka jejich možné budoucí kariéry je neuspokojuje, obvykle mají ambivalentní či negativní vztah k dospělým autoritám. Vlastní rodiče často vnímají jako morálně zdiskreditované. Jejich přáním je vlastní nezávislost, mají-li však o sobě rozhodovat, často se necítí dostatečně kompetentní. Mají vysoké a nespecifické aspirace (prožít zajímavý a intenzivní život). U dívek tohoto typu není neobvyklé, že neakceptují svoji pohlavní roli. Časté jsou u nich poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie). Někteří z těchto adolescentních klientů hledají prostředek k snížení vlastní úzkosti v orientaci na peníze, luxus a příjemný a pohodlný život – z nich se často stávají mladiství delikventi. Část těchto „marných hledačů či hledaček vlastní identity“ volá o pomoc demonstrativními suicidálními pokusy.

Na základě těchto zkušeností nelze dělat jednoduché a všeobecné závěry, životní cesta každého dospívajícího je jedinečná. Zdá se však, že v mnoha charakteristikách připomínají uvedené projevy tzv. generaci X, o které se začalo mluvit nejprve v USA (Coupland, 1991; Burke, 1994) a později i v evropském prostředí. Podle studií týmu Mezinárodních výzkumů v Londýně a Paříži jde údajně o první generaci, která přestala věřit, že její život by mohl být lepší než život jejich rodičů. Tito mladí Evropané jsou realističtí, od vrstevníků z jiných kontinentů je odlišuje vyšší míra rezignace a pesimismu. Nemají výrazné profesionální ambice, jde jim spíše o finanční zajištění. Rodina a partnerský vztah má pro ně určitou hodnotu, i tu však mají tendenci relativizovat, protože sami jsou často děti z rozvedeného manželství (Burke, 1994). Není pro ně typická potřeba mít všechno okamžitě bez čekání, provázejí je pocity odloučenosti a poraženectví. Neprotestují proti střední generaci, ale také se s ní neidentifikují. Nemají vyhraněné ideály, spojuje je pocit, že žijí v bláznivém světě. Důležitou hodnotou je pro ně zábava a klid (viz též Wyn, White, 1997; Macek, 1997).

Předpokládáme, že jak adolescentní psychiatrická klientela s poruchami identity, tak i zmíněná generace X promítá do svých životních pocitů současný hodnotový chaos a relativismus. V současném postmoderním světě se velmi rozostřily hranice mezi jasně definovaným dobrem a zlem, mizí všeobecný morální konsenzus. Mnoho lidí v dnešní západní společnosti se domnívá, že bázi pro nějaké morální rozhodnutí mohou hledat jen u sebe samých (Baumeister, 1997). Pokud se obracejí k druhým lidem, často jde o výsledek tzv. morálního diskurzu, tj. aktuální komunikaci a vyjednávání v konkrétních situacích a za zcela konkrétních podmínek. To na jedné straně posiluje pocit hodnoty a důležitost vlastního já, na druhé straně to ovšem zvyšuje pochybnosti o důvěře druhým lidem, o stabilitě světa a o jistotě vlastního života a jeho smyslu.