Systemický přístup

Systemický přístup je v současnosti jedním z hlavních trendů v humanitních vědách, zejména psychoterapii, psychologii, sociální práci, pedagogice, sociologii apod.

Jeho přínos spočívá zejména v tom, že je ucelenou a vědecky podloženou variantou pohledu na člověka a společnost, která nabízí nové možnosti, jak zacházet se sociálními a psychosociálními jevy v éře, která je charakterizována jako pozdně moderní či postmoderní.

Označení “sociální pracovník” bude v dalším textu znamenat systemicky orientovaného sociálního pracovníka a označení “klient” bude použito pro všechny osoby či instituce, se kterými přicházejí sociální pracovníci do profesionálního kontaktu (rodinní příslušníci, pracovníci státních i nestátních institucí – učitelé, vychovatelé, osobní asistenti, lékaři, soudci apod.).

Sociální pracovník reflektuje, že je jedním z aktivních spolutvůrců systému služeb lidem, kteří “vlastní profesionální aktivitou produkují a reprodukují kategorie sociálních problémů, včetně vytváření typologie lidí spojených se sociálně problémovými kategoriemi”. Pro sociálního pracovníka, jehož nejčastější rolí je postavení zprostředkovatele “dohody” mezi – mnohdy velmi různými – představami klientů zúčastněných v nějaké obtížné situaci, je prvotním úkolem posouzení dané situace zejména s ohledem na následující základní charakteristiky:

1. Jaká je míra pracovníkovy osobní (privátní) angažovanosti v daném případu.

Příklad: Kurátor pro mládež řeší případ mladistvého, který krade doma peníze na nákup drog. Rozdílnou osobní angažovanost lze očekávat, je-li kurátorem svobodný muž s osobní zkušeností s drogovým experimentováním, anebo matka dvou dospívajících ”ohrožených” dětí. Extrémní nebezpečí nerovnováhy hrozí v případě institucí, kde se angažují převážně anebo pouze profesionálové s vysokou osobní angažovaností, např. poradna pro týrané ženy, jejíž tým tvoří pouze ženy.

2. Jaká je pracovníkova vstupní pozice vůči jednotlivým klientům, co asi jednotliví klienti od pracovníka očekávají.

Příklad: Rozdílná očekávání budou mít rozvádějící se rodiče a jejich školně neúspěšný syn, jestliže se s pracovníkem OPD setkají, když:
a) přicházejí za pracovníkem na doporučení třídní učitelky, anebo
b) přichází pracovník na úvodní návštěvu v roli kolizního opatrovníka dítěte.

3. Jaký je kontext neboli širší souvislosti případu.

Příklad: Nedávno informovali novináři o případu zanedbávaného a týraného dítěte, které bylo nalezeno ve chvíli vážného ohrožení života. Matka dítěte měla zároveň v péči několik dalších dětí, které vychovávala bez jakýchkoli problémů. Teprve zahrnutí kontextu celé situace umožňuje nahlédnout, pro koho je ”samozřejmý” zákrok, totiž odloučení matky od všech dětí na základě předběžného opatření, tím nejlepším řešením a pro koho může být takovýto zákrok osudovým životním zlomem s negativními důsledky.

4. Rozlišení, kdo je zadavatelem zakázky, a tedy posuzovatelem kvality vykonané práce, a kdo je tzv. cílovou osobou neboli příjemcem služeb.

Příklad: Sociální pracovník úřadu práce, který vede motivační kurz pro uchazeče o zaměstnání, ví, že zadavatelem této zakázky je jeho zaměstnavatel, zastoupený konkrétním nadřízeným pracovníkem. S tímto nadřízeným je důležité vyjasnit kritéria, která mají být naplněna či změny, kterých má být u uchazečů o zaměstnání – příjemců služeb – dosaženo.

Z posledního bodu vyplývá, že existuje rozdíl mezi zadavatelem zakázky a cílovou osobou. Zadavatel zakázky je charakterizován tím, že si od pracovníka objednává určité služby, přímo či nepřímo za ně platí a posuzuje jejich kvalitu. Cílová osoba je ten, u koho má být dosaženo změny. Salamon (1999) zdůrazňuje, že je užitečné rozlišovat mezi imperativním a konzultativním typem zakázky. Pouze konzultativní typ umožňuje sociálnímu pracovníkovi spoluvytvářet kritéria naplnění této zakázky. Sociální pracovník se ale vždy rozhoduje, zda jakoukoli zakázku přijme, nebo odmítne, a to i v případě imperativního typu zakázky od svého nadřízeného.

Na základě posouzení výchozí situace – ze čtyř výše uvedených rovin – sociální pracovník volí u každého z klientů jeden ze dvou základních postupů:

1. Nabízení spolupráce

Analogický a v systemické literatuře častěji uváděný termín “pomoc” je v této učebnici používán v jiném, obecnějším významu, proto se uchyluji k opisnému a výstižnějšímu termínu “nabízení spolupráce”. Nabízení spolupráce je takový postoj sociálního pracovníka vůči klientovi, který charakterizuje věta Řekni mi, v čem ti mohu být prospěšný. Tento postoj otvírá klientovi i pracovníkovi možnost spolupráce na vytvoření pracovního kontraktu, který obsahuje:

• cíle, kterých má být dosaženo;
• kroky, které je nutno udělat k dosažení cílů;
• kritéria, která umožní posoudit, je-li cílů dosahováno, či nikoli.

K dosažení kontraktu vede proces dojednávání, což je vzájemné vyjasňování a slaďování (fitting) pozic, představ, očekávání pracovníka i klienta.

Charakteristiky procesu spolupráce jsou tyto: respekt, krása, užitek.

2. Přebírání starosti

Opět lze v literatuře nalézt častěji užívaný termín “kontrola”, který zde nepoužívám, neboť je – obzvláště v naší posttotalitní kultuře – výrazně negativně konotován. Přebírání starosti je takový postoj sociálního pracovníka vůči klientovi, který charakterizuje výrok: Podle názoru určité osoby (mého, kolegy, soudce, tvé matky atd.) potřebuješ to a to změnit. Můžeme na tom pracovat? Tento postoj dává klientovi dvě možnosti, přijmout nebo odmítnout. Odmítnutí většinou vede k zesílené aktivitě těch, kteří chtějí u klienta vidět změnu. Přijetí naopak otvírá možnost přejít v budoucnu od přebírání starosti k nabízení spolupráce. Je znakem profesionality, když sociální pracovník pěstuje svou dovednost starat se o své klienty tak, aby mohli tuto péči přijmout.

Systemická kritéria přebírání starosti jsou následující: reflexe vlastní volby mezi nabízením spolupráce a přebíráním starosti, dále transparentnost a užitek.

Výše uvedené schéma ukazuje, že pracovník se vůči jednotlivým klientům ocitá v různých pozicích. Situace spolupráce s jedním klientem vede často k dojednání kontraktu, který vůči druhému klientovi navozuje situaci přebírání starosti.

Příklad: Pracovník probační služby tím, že spolupracuje s klientem – soudcem – a dojednávají spolu probační dohled při uložení podmíněného trestu, přebírá na sebe starost za dodržení zákonného chování u svého klienta – odsouzeného.

Zároveň je zřejmé, že v průběhu určitého případu lze nalézt přechod od jednoho postupu ke druhému a naopak. Je tedy možné v rámci výchozí a určující situace přebírání starosti s klientem objevit místo pro nabízení spolupráce. To umožňuje sociálnímu pracovníkovi zvolit nejefektivnější cestu k dosažení určených cílů. Tato pružnost mu dovoluje opustit neúčinné nabízení spolupráce klientovi, který např. nemá přístup k informacím, na jejichž základě by mohl zformulovat svoji žádost, a na druhé straně je systemický sociální pracovník schopen opustit “vyjeté koleje” rigidního přebírání starostí např. u tzv. typických klientů.

Příklad: V již zmíněném případě probačního dohledu se jedná o základní rámec přebírání starosti vůči klientovi, kterému je dohled nařízen. V tomto rámci, který je většinou naplňován předem stanovenými návštěvami klienta u probačního pracovníka, je neustále obsažena možnost přejít do situace nabízení spolupráce. Sociální pracovník tuto možnost reflektuje a v konverzaci s klientem pro ni vhodnými otázkami vytváří příležitost.

V západních zemích se systemický přístup v současné době uplatňuje stále intenzivněji ve všech oblastech služeb lidem, neboť přináší do tohoto systému několik nových tendencí:

1. Krátkodobost. Zaměření se na cíle umožňuje zkrátit čas potřebný k nápravě obtížné situace či vyřešení problému. Omezuje psychickou zátěž kladenou jak na konzumenty těchto služeb – klienty, tak na pracovníky a pomáhá při prevenci syndromu vyhoření.

2. Efektivita. Snaha využít všech dostupných zdrojů v zájmu rychlého vyřešení případu je výhodná pro plátce služeb. Vzhledem k tomu, že většina těchto služeb je hrazena z veřejných zdrojů, je velmi důležité zajistit jejich efektivní využívání. Systemický přístup nabízí nástroj v podobě cílené reflexe používaných metod a postupů v daném kontextu.

Můžeme usuzovat, že podobné trendy se již projevují nebo se brzy projeví i v České republice.

Autorem této kapitoly je Z. Macek