Psychoterapie jako činnost

Tato monografie přináší tři druhy informací: 1. předkládá základní myšlenky současných vlivných směrů v psychoterapii, 2. podává utříděný instruktivní přehled důležitých metod v psychoterapii a 3. poukazuje na možnosti a dílčí výsledky výzkumu v psychoterapii.

Psychoterapie je léčebná činnost, léčebné působení, specializovaná metoda léčení nebo soubor léčebných metod, záměrné ovlivňování, proces sociální interakce. Specifický rozdíl, odlišující tuto činnost od jiných činností, lze hledat v několika směrech:

a) čím působí, b) na co působí, c) čeho má dosáhnout, d) co se při ní děje a e) kdo působí.

a) Psychoterapie je léčebné působení psychologickými prostředky. Využívání těchto prostředků je záměrné a plánovité. K psychologickým prostředkům patří slova, rozhovor, neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření terapeutického vztahu, sugesce, učení, vztahy a interakce ve skupině aj.

b) Psychoterapie je léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii. Je upravováním narušené činnosti organismu. Je procesem pomoci osobám s psychogenními poruchami a s poruchami, které mají psychické následky. Je ovlivňováním trpící osoby hledající pomoc. Je působením na psychiku a prostřednictvím psychiky na celý organismus nemocného. Je to cílevědomé působení na duševní procesy, funkce a stavy, na osobnost a její vztahy, na poruchy a na činitele, které poruchy vyvolávají.

c) Psychoterapie je působením, které má odstranit nebo zmírnit potíže a podle možnosti i odstranit jejich příčiny. Má zlepšit funkce orgánů, odstranit jejich poruchy, vést k obnovení zdraví, k poznání a omezení sebezničujícího chování, k účinnému zvládání problémů, konfliktů a životních úkolů. Má pomáhat pacientům změnit prožívání ve směru lepšího přizpůsobení životním úkolům a situacím, nebo ve směru, který sami považují za žádoucí a na němž se dohodnou s terapeutem. Má vést k pocitům sebeuplatnění a seberealizace, k uskutečňování vlastních možností a k naplňování životního smyslu, k pocitu vyrovnanosti a spokojenosti.

d) V průběhu psychoterapie dochází ke změnám v prožívání a chování pacienta. Uplatňují se při tom procesy, jako je vytvoření kladného očekávání a získávání naděje a odvahy, terapeutický vztah s terapeutem nebo koheze a dynamika skupiny, sebeexplorace a sebeprojevování, katartické odreagování, konfrontace s problémy, získávání náhledu (porozumění souvislostem a neuvědomovaným motivům), zpětná vazba, korektivní emoční zkušenost, zkoušení a nácvik nového chování, desenzibilizace a posilování, získávání nových informací a učení se chybějícím sociálním dovednostem.

e) Psychoterapii provádí kvalifikovaná osoba. Vyžadovaná kvalifikace a kompetence závisí na složitosti potřebného psychoterapeutického působení. Za kvalifikované k provádění jednodušší podpůrné psychoterapie se považují osoby s ukončeným lékařským nebo psychologickým vzděláním a při týmové práci také vyškolené zdravotní sestry a sociální pracovnice. K provádění odborné a systematické psychoterapie se navíc vyžaduje speciální výcvik. Provádění této formy psychoterapie je součástí léčebné činnosti ve zdravotnictví. Mimo tuto oblast se psychoterapie aplikuje v psychologickém poradenství při práci s klienty, u nichž se zpravidla ještě nejedná o diagnostikované onemocnění, ale kteří jsou v důsledku svých problémů, konfliktů, psychických traumat, frustrací a stresů vznikem onemocnění ohroženi. Kromě formálního vzdělání, znalostí a dovedností je pro provádění psychoterapie nezbytný základní etický přístup a jsou potřebné určité osobnostní vlastnosti, které se u jednotlivých přístupů a metod poněkud liší.

Jednotlivé směry a systémy nabízejí své vlastní podrobné definice psychoterapie. Tyto definice však zpravidla obsahují již určitou teoretickou koncepci a zčásti tím z rozsahu pojmu vylučují psychoterapeutické přístupy jiného druhu. Při vymezování psychoterapie jako specifické činnosti se zde proto spokojíme s vymezením méně podrobným a dosti širokým, které nevylučuje žádnou ze současných uznávaných koncepcí. Nejvýhodnějšími se pro tento účel zdají definice navazující na vymezení jednoho ze zakladatelů psychoterapie, francouzského psychologa Pierra Janeta, který viděl v psychoterapii „užití psychologické vědy k léčení různých nemocí“. S malou obměnou tedy můžeme označit psychoterapii za „léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii psychologickými prostředky“ nebo za „záměrné a plánovité upravování narušené činnosti organismu psychologickými prostředky“. Tuto klasickou orientaci na poruchy je však dnes účelné doplnit také pozitivním zaměřením na „zvládání problémů“ a „napomáhání harmonickému rozvoji osobnosti“.

Více ukázek z knihy Základy psychoterapie: