Oči a duše

Ukázka z knihy Když duše mluví řečí těla.

 „Zavírat před něčím oči“: oči a duše


Oko přijímá světlo (podobně jako kamera) a paprsky světla, ohnuté čočkou, vysílá na citlivý povrch sítnice. Okamžitý stav čočky (může se totiž zplošťovat a vyklenovat) určuje, jak se světlo ohýbá, a tudíž to, zda vidíme do blízka, nebo do dálky. Panenka (též zřítelnice nebo pupila) je otvor v duhovce, který se automaticky zužuje nebo rozšiřuje podle množství světla, které do oka dopadá. Za čočkou je zadní část oční koule s vnitřní oční komorou, která je vyplněná hmotou rosolovité konzistence, zvanou sklivcový mok, na jejíž vnitřní ploše je umístěna sítnice. Sítnice je přirozený protějšek fotografického filmu. Tvoří ji tři vrstvy nervových buněk s receptory světla na vnitřní straně. Nervové vzruchy se pak odesílají do mozku k dalšímu zpracování. Zrakem přijímáme až čtyři pětiny smyslových vjemů. Mezi očima a mozkem je těsná anatomická souvislost – sítnice a zrakový nerv jsou z vývojového hlediska vlastně části mozku umístěné do oka. Z toho je také pochopitelné, že právě zrakové vjemy bezprostředně rozpoutávají pocitové reakce – při sledování filmu se snadno rozpláčeme. Když zavřeme oči, mozek jimi pohybuje dále. Čím více zážitků zpracováváme v podvědomí, tím intenzivněji se oči pohybují. Když prožíváme úzkost nebo emocionální rozrušení, sympatická nervová soustava ve snaze propustit více světla způsobuje rozšíření zřítelnic. Oči se tím stávají citlivější na světlo a rozšiřuje se zorné pole. Rozšířená zřítelnice (podobně jako menší, tj. vyšší clona na objektivu) zmenšuje hloubku ostrosti, čímž zvyšuje možnost rozeznání vzájemných vzdáleností viděných předmětů. Díky tomu je možné lépe sledovat blízké nebezpečné objekty. Lidé ve stresu, rozrušení nebo úzkosti mají často pocit, že dobře nerozeznávají blízké předměty. Tento jev způsobuje sympatický nervový systém: oční čočky se ve stresu zplošťují, následkem čehož vykazují menší lámavost světla, popř. větší ohniskovou vzdálenost. Důvod a smysl je v tom, že vidění na blízko, které nemá ve chvílích nebezpečí tak podstatný význam, je znevýhodněno proti vidění na dálku, které může být v ohrožení nezbytné pro přežití.

Mohlo by vás také zajímat: Alexander Lowen - Jazyk těla

Problémy se zrakem se dnes hojně objevují v souvislosti s prací a jinými činnostmi na počítači. Stálé zaostření čoček na blízko, nutné při práci u obrazovky počítače, znamená pro oči značnou námahu. Až 40 % takto pracujících lidí si stěžuje na únavu očí, jejich pálení, svědění nebo slzení. Zarudlé oči nejsou znamením onemocnění zrakového ústrojí, jsou jen důsledkem a projevem náročnosti zhusta mnohahodinové práce na počítači a hledění do obrazovky. Oči mají nedostatek slzné tekutiny nebo její složení nevyhovuje. Objevuje se syndrom suchého oka – zarudlé oči jsou jedním z jeho symptomů. Třetina internetových surfařů si stěžuje na zhoršení výkonnosti zraku. 60 % z nich potřebuje brýle o jednu dioptrii silnější, 31 % až o tři dioptrie a 9,5 % dokonce ještě o více.

Tab. 13 Psychosomaticky relevantní oční problémy

 
V očích se zrcadlí „svět zvenku a člověk zevnitř“, jak to krásně vyjádřil Goethe. Oči jsou naše „okna do světa“. Očima poznáváme svět, utváříme si o něm představu, očima navazujeme styky s ostatními lidmi, očima se setkáváme s určitými osobami, k nimž získáváme intenzivnější vztah. Oko je tedy důležitý komunikační orgán. Kdo stále klopí oči, je považován za stydlína nebo za člověka, který si není jist sám sebou. Kdo na druhé upřeně hledí, jako by druhé „provrtával zrakem“, toho mají za dotěru.
Naše oči, popřípadě náš zrak nebo pohled může být vlahý, chladný, tvrdý, matný, unylý, uzavřený, dobrotivý, pronikavý, pochybovačný, úzkostný, strnulý hrůzou, zjasněný, zářící, jiskrný, upřený atd. Můžeme být obezřelí či obezřetní, slepí, dalekozrací nebo krátkozrací atp. V našem pohledu mohou naši blízcí číst naše pocity, nálady a myšlenky – vždyť oko je zrcadlem duše. Dokážeme dokonce závidět, nenávidět a podezírat. Máme též názory a náhledy v kdejakém smyslu. Četná slovní spojení, obraty a rčení poukazují na význam očí a zraku. Jediný pohled může říci víc než tisíce slov, nejsme-li raněni slepotou. Vždyť existuje i láska na první pohled. Někdo mívá velké oči, jiný má zas očka prasečí, někomu lezou oči z důlků, má je dokonce navrch hlavy, může je mít také na stopkách. Zrak může být ostříží, jestřábí a orlí, můžeme vidět jako rys nebo jako netopýr, ale můžeme mít vlčí mlhu nebo klapky na očích. Před očima se nám může zatmít, ale pak, jako by nám spadla mlha (nebo rouška, nebo šupiny) z očí, opět prohlédneme. Jen aby nám pak něco nebilo do očí, až by přecházel zrak. Sejde z očí, sejde z mysli. K někomu vzhlížíme a na někoho zahlížíme. Třeba ho z něčeho podezíráme, neboť z jeho očí odezíráme zlé úmysly. Na novém místě se musíme porozhlédnout a poohlédnout se po pomocné ruce. Očima se můžeme dokonce na někoho zavěsit. To byl samozřejmě jen malý výběr.
V oblasti psychických poruch se (především u depresivních pacientů) vyskytují tyto oční problémy: údajná krátkozrakost, stížnosti na špatnou nebo nedostatečnou zrakovou konvergencí, chronický zánět přední části oka, špatné vidění bez objektivního nálezu, zvýšená citlivost na světlo, dvojité vidění.

(Titulní obrázek: Andy Warhol - Untitled, 1952)