Komplexy od Freuda po dnešek

Pojem komplex většina z nás zná především ve spojení s Oidipem, nebo ve významu „mindrák“. Jde ale o koncept mnohem širší a propracovaný generacemi psychologů počínaje Sigmundem Freudem. Právě tuto cestu i šíři pojmu komplex srozumnitelně a čtivě popisuje popisuje izraelský jungián Erel Shalit. Kniha, stý třináctý svazek edice Spektrum, může zájemcům o psychologii a psychoanalýzu sloužit jako výborný úvod do této problematiky, zpracovaný velmi srozumitelným a čtivým jazykem, s mnoha odkazy na mytologii, beletrii, ale i klinickou praxi autora.

Od Erela Shalita již v Portále vyšla v roce 2017 kniha Cyklus života.

Ukázka:

4. Komplex ve stínu

Autonomní komplex

Základním úkolem komplexu je posloužit jako prostředek a jako nádoba proměny, při níž se archetypická podstata přesouvá do živoucí reality. Komplex přivádí archetypické jádro a osobní zkušenost do vzájemného kontaktu, sjednocuje je v proudu duševního života. Ve zdravých podmínkách umožňuje komplex relativně hladký přechod od archetypického k osobnímu. Avšak přirozený proces komplexu může být z různých důvodů, vnějších i vnitřních, narušen.

Archetyp je dotvářen skutečným životem. Pouze skrze skutečný zážitek, například zážitek lásky, se archetyp oživí. Kdyby nebylo čilé aktivity komplexů ve vrstvách osobního nevědomí, ve směru od rozhraní s kolektivním archetypickým nevědomím k hranicím ega, zůstal by archetyp buď neprobuzený, anebo, což je ještě horší, zaplavil by ego. V prvním případě nacházíme lidi, kterým jako by chyběla joie de vivre, jsou skleslí a apatičtí, schizoidní nebo asteničtí. Druhý případ nacházíme tam, kde archetypický svět zaplavil osobní pocit identity, čili u plně rozvinutých psychóz.

Sny a symboly u Junga - mimořádně krásná a čtivá kniha Člověk a jeho symboly

V „Psychologických základech víry v duchy“ Jung srovnává prožitek komplexů s primitivní vírou v duše zemřelých a v duchy: „Duše odpovídají autonomním komplexům osobního nevědomí a duchové komplexům kolektivního nevědomí“ a rozlišuje mezi komplexy duší a komplexy duchů.

Zatímco u duchů má člověk pocit, že jsou cizí a k egu nepatří, o duši či duších to neplatí. Primitivní člověk pociťuje blízkost či vliv ducha jako něco tajemného či nebezpečného a cítí velkou úlevu, je-li duch zahnán. Naopak, ztrátu duše vnímá, jako by to byla nemoc; a vskutku, vážné tělesné nemoci často přisuzuje ztrátě duše.

Jung dále říká, že komplexy duše „patří k egu a jejich ztráta se jeví jako patologie.“ Jedná se o komplexy, které by oprávněně měly získat přístup a být začleněny do vědomí a do pocitu vlastní identity. V případě takzvaných komplexů ducha je archetypické jádro příliš silně nabito energií a jeho spojení s egem může signalizovat „nástup mnohých duševních onemocnění.“

U psychóz je archetypvý svět příliš mocný a ego příliš slabé. Nádoba komplexu se rozbila a nemůže plnit svou transformativní funkci. Oceán se rozlévá a zaplavuje onen úzký pruh země, na němž stojí křehké ego, anebo se země otřásá, což připomíná anihilační obavy dítěte. Sny o zemětřesení, o domu v plamenech nebo o obrovských vlnách, jež se zvedají z oceánu a mocným nárazem se tříští o skály, jsou příklady archetypických hrozeb (ačkoli jakožto snové obrazy samozřejmě nejsou psychotické). Komplex pak může zaútočit na ego, tak jak to učinil, když se Oidipus stal králem Théb.

Pětapadesátiletá žena se vždy, včetně těch osmi let, kdy byl její manžel nemocen a následně zemřel, považovala za „paní a vládkyni“ ve svém domě, čímž měla na mysli, že si dokázala poradit se všemi těžkostmi, které jí život přinášel. Už v dětství se naučila zahánět pocity bezmoci a strachu ze smrti. Byla velmi pyšná na to, že je vždy dokázala zvládnout. Velmi ji zaskočilo zemětřesení v listopadu 1995, rok a půl po manželově smrti. Měla pocit, že je to boží trest za vraždu premiéra Rabina (což v té době nebyla představa nijak zřídkavá) a své pocity už nedokázala déle zahánět, zaplavily ji pocity osamělosti a marnosti. Vytěsněné pocity bezmoci se shromáždily ve stínu, kde nabíraly na síle, tak jak to u komplexů v ústraní bývá běžné, a nyní otřásaly celým domem a dobývaly se do jeho jádra, vyžadovaly vědomou pozornost, způsobovaly bolesti u srdce, nesnesitelné bolesti hlavy a třes v kolenou.

Za zdravých okolností umožňuje komplex proměnu; například na místě spáleného domu vyroste strom a z pukliny v zemském povrchu vylétne pták. Autonomní komplex nenese žádný transformativní náboj, ale je spíše nutkavý a překážející.

Komplexy přepravují archetypy po cestách, které vedou skrze sny a noční děsy, po lesích a řekách, v zemi stínů osobního nevědomí. Podobně je do vyvíjejícího se komplexu vtahován shluk vnějších objektních vztahů, vjemů a asociací. Způsob zvnitřnění prožitků a objektů závisí na jejich asociaci a propojení s vnitřním archetypickým jádrem významu a smyslu. Kde takové propojení chybí, lidé a prožitky buď jen projdou kolem, bez navázání kontaktu, bez povšimnutí, anebo budou proudit chaoticky. V prvním případě nacházíme nedostatek emocí, pocity povrchnosti a nesmyslnosti, ve druhém případě slabost identity a absenci vůle.

Čtěte také: předchozí svazek edice Spektrum - Návrat domů od Johna Bradshawa.

Komplexy osobního nevědomí, ve spojení s ego-komplexem, jsou nápomocné při účinné dialektice mezi egem a nevědomím a mezi egem a světem. Přiměřeně fungující komplex posílí ego – pocit identity a přináležitosti ke světu. Jestliže však komplex řádně nefunguje, jestliže je přetížený archetypickým jádrem, traumatizovaný nějakými prožitky anebo odmítaný egem, začne žít svým vlastním životem, stane se autonomním a patologickým. Jung píše:

Skutečnost, že [komplexy] jsou bolestivé, nepředstavuje žádný důkaz patologického narušení. Utrpení není nemoc; je to normální protiklad ke štěstí. Komplex se stává patologickým pouze tehdy, když si myslíme, že jej nemáme.

To znamená, že o každém komplexu je třeba uvažovat ve vztahu k ego-komplexu. Jolande Jacobiová říká, že pokud vědomá mysl komplexu nerozumí, nepřijímá jej a neintegruje, stává se jeho obětí „a je do větší či menší míry komplexem pohlcena.“ Ne každý komplex je do ega plně integrován a asimilován. Přesto se patologickým stává pouze tehdy, jestliže si myslíme, že jej nemáme, čímž „končí svoboda ega.“ Znát své chyby a nedostatky a cítit se kvůli nim zneklidněný či zahanbený je krokem ke zdraví i přesto, že „znalost slepé skvrny v duši nevylučuje vznik nevědomých účinků, stejně jako nezaručuje zvládnutí komplexu egem,“

Jinými slovy, vědomí a nevědomí se mohou mísit, stejně jako mohou existovat různé stupně (ne)vědomí, „od relativního nevědomí (jako u parapraxí) přes stavy relativní nezávislosti a autonomie… a až po stavy očividné posedlosti.“

* * *

Knihu Komplex koupíte v e-shopu obchod.portal.cz.