Muž, který nemohl přestat a napsal o tom knihu

Devět z deseti lidí má občas vtíravé myšlenky, které vnímají jako šokující, nepřiměřené anebo děsivé. Například myšlenky na skok z vysoko položeného místa, skok pod přijíždějící vlak nebo skok z lodi do moře. Právě taková nutkání musel z hlavy zahánět sir Winston Churchill a dnes již víme, že se mu to podařilo. Ale co se stane, když se takové myšlenky potlačit nedaří?


Na opakované nutkavé myšlenky (obsese) reagují někteří lidé ritualizovanými činnostmi, které jim mají od myšlenek ulevit (kompulzemi) a vzniká tak obsedantně kompulzivní porucha – OCD (obsessive-compulsive disorder). A mužem, který nedokázal přestat je sám autor David Adam, anglický novinář a redaktor populárně vědeckého časopisu Nature, který se ve svém životě více jak dvacet let potýká se strachem z nákazy virem HIV a onemocnění AIDS. Ve své knize tak k přehledu poznatků z psychologických a vědeckých bádání přidává i velmi cenné osobní prožitky a náhledy na tuto poruchu, popisuje její propuknutí i vývoj a způsoby kompulzivního chování, kterými se snaží s myšlenkami na nákazu bojovat. Na dalších případech předvádí různé podoby OCD, způsoby jejího léčení v minulosti i dnes, založené zejména na principu kognitivně behaviorální terapie (KBT).   

Vychází i jako e-kniha


David Adam
je britský novinář, autor a redaktor populárně vědeckého časopisu Nature. Několik let působil jako speciální korespondent pro The Guardian pro oblast vědy, medicíny a životního prostředí.

 




Ukázka z knihy:

Ten den, kdy při autonehodě na Grand Prix v Itálii zahynul brazilský závodník Ayrton Senna, jsem uvízl na toaletě plaveckého bazénu v Manchesteru. Dveře toalet ale zamčené nebyly, to mi jen cestu ven zatarasily mé myšlenky.

Přihodilo se to v květnu roku 1994. Bylo mi 22 let, byl jsem mladý a hladový. Uplaval jsem několik délek bazénu, vylezl z vody a směřoval dolů k šatnám. Jeden schod, druhý, třetí – au! Odřel jsem si patu o ostrou hranu posledního schodu. V malé oděrce se objevila kapka krve a zůstala viset na povrchu porušené kůže. Setřel jsem ji prstem a na jejím místě se hned objevila další kapka. Natáhnul jsem se nad umyvadlo pro papírový ručník a přiložil jej na mokrou patu. Voda, která mi kapala z paže, s sebou odnesla i kapku krve z mého prstu. Ta mé pozornosti samozřejmě uniknout nemohla. A okamžitě mě zas přepadla ta úzkost, byla rychlejší než vzpomínka. Ramena mi ochabla. Sevřel se mi žaludek. Od příhody na autobusové zastávce uběhly čtyři týdny, a i když jsem se utěšoval sebevíc, že už mě netrápí, jen jsem si to nalhával.

Píchnul jsem se tehdy do prstu o šroub vyčnívající z vlnitého plechu autobusového přístřešku. Byla sobota odpoledne, všude kolem shon a davy lidí. Kdokoli z nich, napadlo mě, se tu mohl zranit stejně snadno jako já. A co když byl HIV pozitivní? Jeho infikovaná krev mohla ulpět na šroubu, o který jsem se pak poranil já. Virus tak mohl přejít do mé krve. Ano, věděl jsem, že podle oficiální verze je přenos takovouto cestou nemožný. Že virus mimo tělo nepřežije. Zároveň jsem si ale říkal, že kdyby na ta oficiální místa někdo jen trochu zatlačil, určitě by svou verzi pozměnili na „v podstatě nemožný.“ Nemohli si přece být stoprocentně jisti. Vlastně mi několik z nich přiznalo, že tu určité teoretické riziko je.

Čtěte také: O depresi s cynickým humorem vypráví Tobi Katze


Stál jsem nehybně na toaletě šaten, kapala ze mě voda, v jedné ruce plavecké brýle, v druhé krví potřísněný papírový ručník, a v duchu jsem si znovu procházel, jak se to na té autobusové zastávce všechno seběhlo. Ujišťoval jsem sám sebe, že jsem ten šroub přece kontroloval a žádná krev na něm nebyla, nebo aspoň myslím, že nebyla. Ale ne, proč jen jsem se nepřesvědčil na sto procent?


Bouchly dveře, do šaten kdosi vešel. Hvízdal si. Pohlédl jsem na svůj prst. Počkat. CO JSEM TO JEN PROBOHA UDĚLAL? Přiložil jsem papírový ručník na čerstvou ránu. ALE NE, PANEBOŽE. Na tom papíru přece mohlo být cokoli. TY PITOMČE. Podíval jsem se na papír, teď už celý promáčený. JE NA NĚM KREV. No ano, samozřejmě, moje krev. ALE JAK SI TÍM MŮŽEŠ BÝT TAK JISTÝ? Přede mnou se ho mohl dotknout někdo, kdo má AIDS a krvácí mu ruka. ACH BOŽE. Vyhodil jsem papír do koše, vytáhnul ze zásobníku nový a prohlédnul si ho. Žádná krev. To mi pomohlo, aspoň trochu. Na dalším papíru taky ani stopa po krvi. STÁT SE TO ALE MOHLO. Vytáhnul jsem z koše první papír. Ten byl od krve. POKUD JE TOHLE KREV NĚKOHO JINÉHO, TAK PROČ TO VYTAHUJEŠ? Rychle jsem si umyl ruce. A CO KDYŽ MU KREV TEKLA I DO UMYVADLA? NESAHEJ NA TU PODĚLANOU PATU, NESAHEJ NA TU PODĚLANOU PATU. To není možný. A CO KDYŽ TOHLE ANI NENÍ TEN PAPÍR, KTERÝ JSI PŘEDTÍM HODIL DO KOŠE? Mohl jsem mít v ruce papírový ručník, který použil někdo jiný, a na něm jeho krev. Podíval jsem se do koše. Žádné další papíry od krve jsem neviděl. A CO TENHLE?

Hvízdající muž byl nachystaný jít si zaplavat. Přišel k umyvadlu, vytáhnul papírový ručník, vysmrkal se do něj a hodil ho do koše. Udělal jsem totéž. Podíval se na mě. Usmál jsem se. On ne. Odešel. Já ne. Šel si zaplavat a pak odešel. Já to nedokázal.

Když jsem jel později na kole domů, radoval jsem se, že se mi podařilo najít vysvětlení. Dělám pokroky! Poslouchal jsem zpěv ptáků a na tváři cítil jarní slunce. Jasně, že jsem se na té zastávce nemohl nakazit AIDS jen pouhým škrábnutím o šroub. Teď jsem si uvědomoval, jak směšné to bylo. Už se tím nemusím trápit. Vytáhl jsem z tašky plavky a položil je na radiátor v ložnici. Ze skříně jsem vyhrabal zimní rukavice a oblékl si je. Vyndal jsem plavecký ručník a opatrně z něj vybalil vlhký, krví potřísněný papírový ručník.

Položil jsem ho na radiátor vedle plavek. Odhadoval jsem, že to bude trvat asi tak deset minut, než proschne natolik, abych ho mohl pořádně prozkoumat. Pak jsem z tašky postupně vytahal další zmačkané papírové ručníky, které jsem v šatně vylovil z koše, a rozložil je na stůl. Ty taky zkontroluju, a zkontroluju je důkladně (to by v šatně nešlo), a pak už budu mít jistotu. A celé to pak budu moct uzavřít. Uf! Sundal jsem si rukavice a zapnul televizi. Za chvíli měla začínat Grand Prix.


Muž, který nemohl přestat koupíte na našem e-shopu


Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru