Opět je tu Vzpoura davů - naštěstí jen jako kniha

Slavná kniha Vzpoura davů španělského filosofa José Ortegy y Gasseta z roku 1927 opět vychází, rozšiřuje naši řadu Klasici a ukazuje, že devadesát let od svého vzniku je stejně aktuální, jako byla v době svého vzniku - pokud ovšem není aktuální ještě naléhavěji.


Vzpoura davůNejslavnější španělský moderní sociolog a filozof José Ortega y Gasset (1883-1955) pozoroval ve dvacátých letech minulého století sociální a politickou krizi západní Evropy a vůbec západní civilizace. Základní příčinu krize spatřil ve všeobecném rozdílení moci davům. Vzpoura davů je plodem toho, co Ortega nazývá „hyperdemokracií“, to znamená stav společnosti, kdy je moc více či méně rovnoměrně rozprostřena po celé společnosti, bez ohledu na předpoklady a individuální schopnosti, a výsledkem je kulturní úpadek. „Davový člověk“ je podle Ortegy průměrný, obyčejný, který sám sebe přijímá takového, jaký je, není ochoten klást na sebe nějaké požadavky či vyvíjet úsilí, ale přitom se považuje za rovného komukoliv jinému - a to jej činí nezpůsobilým vládnout. Sama lidská společnost je totiž podle Ortegy „aristokratická“: to znamená, že vynikající vlastnosti jsou k nalezení u nemnohých, a ne u mnoha. A těmto nemnoha má být vyhrazena vláda. Pokud se k vládě dostane dav, lidé průměrní, všední a vždy spokojení sami se sebou, ztrácí se sama civilizace, protože dav drtí vše, co je jiné, výborné, kvalifikované a vybrané.

Obzvláště v dnešní době nástupu různých populistů, opírajících svou moc o veřejné mínění, dav, jsou tak myšlenky španělského filozofa opět velice aktuální a trefné.

Knihu Vzpoura davů koupíte na e-shopu obchod.portal.cz.

Ukázka:

VIII

PROČ SE DAVY DO VŠEHO PLETOU A PROČ VŽDY NÁSILNĚ?

Došli jsme k tomu, že se událo něco svrchovaně paradoxního, co však ve skutečnosti bylo zcela přirozené: svět a život se průměrnému člověku nabízely tak otevřeně, až se mu zavřela duše. A já tvrdím, že vzpurnost davů pochází z tohoto zatemnění prostředních duší; z této vzpurnosti pak pro lidstvo vyplývá ohromný problém. 

Vím, že mnoho mých čtenářů není stejného názoru. I to je naprosto pochopitelné a potvrzuje mou teorii. I kdyby byl koneckonců můj názor skutečně mylný, pravdou stále zůstává, že mnozí z těch nesouhlasících čtenářů se dosud ani v pěti minutách nad touto složitou látkou nezamýšleli. Jak by potom ovšem mohli sdílet má tvrzení? Ale už tím, že mají za své právo mít na věc svůj názor, aniž se v předchozím snažili o jeho utvoření, vzorným způsobem projevují svou příslušnost k omezenému lidskému druhu, který jsem nazval „vzpurným davem“. Jsou totiž příkladem onoho zatemnění a uzavření ducha. V jejich případě jde o zabedněnost intelektuální: lidská bytost obsahuje určitý počet představ, s nímž se rozhoduje spokojit a považovat se za rozumově úplnou. Protože nepostrádá nic z toho, co nemá, definitivně si hoví v onom počtu. Právě tak probíhá zatemňování. 

Mohlo by vás také zajímat: Gustav Le Bon - Psychologie davu

Davový člověk se cítí dokonalým. Má-li se cítit dokonalým člověk vybraný, musí být ješitný; víra v osobní dokonalost s ním není podstatně sloučena, není v něm původní, ale pochází z jeho ješitnosti a i pro něho samotného má umělý, obrazný a problematický ráz. Proto ješita potřebuje ostatní lidi: hledá u nich potvrzení představy, kterou by rád o sobě měl. A tak ani v tomto nenormálním případě, je-li „zaslepen“ ješitností, se člověk vybraný není schopen cítit opravdu úplným. Zato se nestane, aby o vlastní dokonalosti pochyboval nový Adam, průměrný člověk našich dnů. Jeho důvěra v sebe sama je stejná jako Adamova: rajská. Vrozená hermetičnost jeho duše mu znemožňuje to, co je předběžnou podmínkou k odhalení vlastní nedostatečnosti: srovnání s druhými. Porovnat se by znamenalo na okamžik vyjít ze sebe a přenést se do někoho jiného. Jenomže průměrná duše není tohoto cestování – nejvyššího sportu – schopná.
Zde se setkáváme s rozdílem, který je od věčnosti mezi hlupákem a člověkem důvtipným. Důvtipný člověk často překvapí sám sebe na hranici hlouposti. Nelituje však námahy, aby hrozící hlouposti unikl. V tomto úsilí spočívá inteligence. Hlupák se naopak sám nepodezírá – má se za důvtipného – odtud i záviděníhodná klidnost, s níž se uvelebuje a hoví si ve vlastní lenosti. Jako hmyz, který nelze dostat z děr, kde žije, není možné hlupáka vylákat ze své hlouposti, ani na chvilku nemůže být vyveden ze své slepoty, aby se přinutil srovnat svůj obvyklý mdlý pohled s jemnějšími způsoby vidění. Omezenec je doživotní a neprodyšný. Proto Anatol France říkal, že hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá; hlupáci nikdy.
Nejde o to, že by davový člověk byl hloupý. Naopak, ten dnešní je chytrák a má větší schopnost chápat než kterýkoli jiný z dob minulých. Ale tato schopnost mu není k ničemu. Nejasný pocit, že ji má, ho nanejvýš vede k tomu, že se ještě víc uzavře do sebe a nepoužívá ji. Jednou provždy prohlásí za svatou pravdu výběr otřepaností, předsudků, zlomků myšlenek nebo prostě jen prázdných slov, které v jeho hlavě nahromadila náhoda, a všude jej potom vnucuje s odvahou, vysvětlitelnou jen omezeností. Tady je to, co jsem v první kapitole uváděl jako rys vyznačující naši dobu: ne že by se tvor vulgární cítil vynikajícím, a ne vulgárním; ale vulgární prohlašuje a vnucuje právo na vulgárnost nebo vulgárnost jako právo.

Vláda, kterou nad současným veřejným životem vykonává duševní prosťáctví, je snad v této situaci faktorem nejnovějším a nejhůře převoditelným na něco minulého. Aspoň v evropské historii si až dosud dav nikdy nemyslel, že má „názor“ na věc. Měl domněnky, tradice, zkušenosti, přísloví, duševní návyky, ale nepokládal se za vlastníka teoretických mínění o tom, čím věci jsou a čím být mají, například v politice nebo v literatuře. Co politik dělal a chystal, se mu zdálo dobrým nebo špatným, dával nebo odpíral svůj souhlas, ale jeho činnost byla jen kladnou nebo zápornou reakcí na tvůrčí činnost kolem něj. Nikdy ho nenapadlo proti názorům „politika“ postavit své vlastní názory; také ho nenapadlo soudit politikovy „názory“ na základě jiných, o nichž se domníval, že je má. Podobně tomu bylo i v umění a v ostatních formách veřejného života. Vrozené vědomí omezenosti, nekvalifikovanosti k teoretizování mu to naprosto zakazovalo. Z toho automaticky vyplynulo, že dav ani zdaleka nemyslel na rozhodování v nějaké z veřejných aktivit, které jsou většinou teoretické povahy.

Mohlo by vás také zajímat: Walter Lippmann - Veřejné mínění

Zato dnes má průměrný člověk ty nejrozhodnější názory na všechno, co se ve světě děje a má dít. Proto také ztratil schopnost naslouchat. Nač ještě naslouchat, když má v sobě všechno potřebné? Už není jeho věcí, aby poslouchal, ale aby soudil, vynášel názory a rozhodoval. Neexistuje jediná veřejná otázka, do níž by při své slepotě a hluchotě nezasahoval a nevnucoval své „myšlenky“.
Ale není to vlastně výhoda? Není ohromným pokrokem, že davy mají „myšlenky“, tj. že jsou vzdělané? Naprosto ne. „Myšlení“ průměrného člověka není pravým myšlením a vzdělání mu není vlastní. Myšlení je boj o pravdu. Kdo chce mít myšlenky, musí se především rozhodnout usilovat o pravdu a přijmout pravidla, která tento boj předpokládá. Nelze mluvit o myšlenkách a názorech tam, kde se nepřipouští žádná řídící instance, kde není jistý souhrn pravidel, jichž se v diskusi dovoláváme. Tato pravidla jsou základy kultury. Nejde mi o to, jaká jsou. Říkám jen, že kde nejsou pravidla, kterých se naši bližní mohou dovolat, tam není kultura. Kultura není tam, kde neexistují principy občanské zákonnosti, k nimž je možno se utéci. Kultura není tam, kde neexistuje úcta k určitým posledním rozumovým postojům, o něž se může spor opřít. Nelze mluvit o kultuře, nejsou-li hospodářské vztahy řízeny obchodním režimem, pod nímž lze najít ochranu. Kultura neexistuje, pokud es tetické polemiky neuznávají nutnost vzdávat uměleckému dílu, co jeho jest.
Kde toto všechno chybí, tam není kultura; tam je ve vlastním slova smyslu barbarství. A nedělejme si iluze: barbarství se začíná Evropy zmocňovat souběžně se vzbouřením davů. Cestovatel, který přichází do barbarské země, ví, že na jejím území nevládnou zásady, kterých by se mohl dovolat. Neboť něco jako „barbarské zásady“ vůbec neexistuje. Barbarství spočívá v neexistenci zásad a v nemožnosti se odvolat.




José Ortega y GassetJosé Ortega y Gasset

Kultura je vyšší nebo nižší podle toho, jak přesné jsou její normy. Kde je jí málo, řídí normy život pouze zhruba; kde je jí hodně, proniká normativnost v průběhu všech činností až do podrobností.
Kdokoli může být svědkem, že se v Evropě už mnoho let začínají dít „nevídané věci“. Za názorný příklad těch nevídaností budu jmenovat jistá politická hnutí, třeba syndikalismus a fašismus. Ať nikdo neříká, že se zdají nevídaná jen proto, že jsou nová. Nadšení pro novoty je Evropanovi tak vlastní, že ho přimělo vytvořit nejpohnutější historii ze všech, které známe. A to, co mají oba jevy nevídaného, ať tedy není přičítáno jejich novosti, nýbrž neobyčejnému uzpůsobení obou novinek. Ve formě syndikalismu a fašismu se v Evropě poprvé objevuje typ lidí, který nechce ani přesvědčovat, ani mít pravdu, ale prostě je rozhodnutý vnutit své představy. V tom je to nové: právo na to nemít pravdu, oprávněnost neoprávnění. Zde vidím nejhmatatelnější projev nové životní metody davů, které se rozhodly řídit společnost, a nemají k tomu schopnosti. V jejich politickém chování se odráží struktura nové duše nejsyrovějším a nejpádnějším způsobem. Klíč k tomu je však v rozumovém hermetismu. Průměrný člověk v sobě hledá „myšlenky“, ale nemá schopnost tvořit je. Ani netuší, v jak přejemném živlu se myšlení daří. Chce vynášet názory, ale odpírá přijmout podmínky a předpoklady výměny názorů. Proto jsou jeho „myšlenky“ ve skutečnosti jen pudy přikryté slovy jako hudební romance. 

Kdo má určitý názor, věří, že k němu má i důvody, čili věří, že existuje zdůvodňování, říše srozumitelných pravd. Formulovat myšlenky, vynášet názory je totéž jako věřit v takovou instanci, podřizovat se jí, přijímat její zákony a výroky, tedy mít za to, že vyšší formou soužití je diskuse, v níž by se projednávaly důvody našich názorů. Ale davový člověk by se cítil ztracen, kdyby přijal diskusi – pudově tedy odmítá povinnost přijmout tuto nejvyšší in stanci, která je mimo něj. Proto je v Evropě poslední „novinkou“ sklon „nechat všech diskusí“ a proto jsou v nenávisti všechny formy soužití, které samy sebou předpokládají přijetí objektivních pravidel – od obyčejného rozhovoru až po parlament včetně vědeckých rozprav. To znamená, že se opouští kulturní soužití, které je soužitím za platnosti pravidel, a že se klesá k soužití barbarskému. Schází se z cest normálních a jde se přímo k vynucení toho, po čem se touží. Duševní hermetismus, který, jak jsme už viděli, pudí dav ve veřejném životě do všeho zasahovat, jej rovněž vede k jedinému způsobu zasahování: k přímé akci.

*   *   *


Knihu Vzpoura davů koupíte na e-shopu obchod.portal.cz.



Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru