Stovka černých šicích strojů aneb opravdu nejsou psychické nemoci nakažlivé?

O tom má své pochyby hrdina románu mladého rakouského spisovatele Eliase Hirschla Stovka černých šicích strojů (kterým je vlastně Hirschl sám). Když se mladý osmnáctiletý civilkář ocitne jako pečovatel v chráněném bydlení pro psychicky nemocné, zjistí, že na takový střet s realitou není vůbec připraven a že čím dál méně rozumí tomu, proč jsou ošetřovatelé ošetřovateli, a ne pacienty, ale i tomu, kým je vlastně on sám.


Stovka černých šicích strojůElias Hirschl v románu zpracovává své vlastní zážitky, a to se spoustou absurdního humoru a ironie, které sice čtenáře pobaví, ale zároveň i přimějí k zamyšlení nad tím, kdo je tu vlastně blázen.

Mladý civilkář pracuje v chráněném bydlení pro psychicky nemocné a ze stresu sám začíná pomalu bláznit. Neustálý kontakt s lidmi, kteří trpí agresivitou nebo se neustále snaží o sebevraždu, se na psychickém stavu sotva osmnáctiletého mladíka, který sám není úplně v pohodě a snaží se uniknout z nepovedeného vztahu, nemůže nepodepsat. 


Elias Hirschl je mladý, ale už nyní velmi úspěšný rakouský autor (nar. 1994), spisovatel, poetry slamer a hudebník. Stovka černých šicích strojů je jeho třetí knihou, ale prvním opravdovým románem. 


Ukázka:

4

„Takže,“ vysvětluje Chris, „v první řadě tu nemáme pacienty, ale klienty, jasné? Nejsme totiž doktoři, ale pečovatelé. Proto ani nepředepisujeme léky, ale jen je vydáváme. Klienty k jejich užívání dokonce ani nemůžeme nutit. Pokud to jinak nejde, musíme zatelefonovat na psychiatrii. A když ti nějaký pečovatel dá za úkol podávat klientům léky, pak celá zodpovědnost leží na tobě, jasné? Dobře. Za druhé tu klienty obecně oslovujeme jen příjmením. Pan Ten a ten a paní Ta a ta. To, jestli si chceš s někým tykat, je na tobě, ale spíš bych ti radil držet si od lidí odstup, nebo se ti dostanou moc na tělo. Abys nemíchal práci a soukromí, doporučuju ti ve vlastním zájmu neprozrazovat klientům svoji adresu, haha, vtip. Ne, ale teď vážně: Radši to nedělej. Nejlepší bude, když jim o sobě nic neřekneš, nebo všechno použijí proti tobě. Vypadají sice pomateně, ale nejsou to žádní hlupáci, to si pamatuj. A za třetí: Nenech se rozčílit! Ať už vyvedou cokoli. Prostě se od nich nenechej vyprovokovat, jasné? To si pamatuj. Jsou to malé děti. Malé, inteligentní, přerostlé, nevypočitatelné děti! S takovými se nedá diskutovat. A když se rozzlobíš, budou zlobit ještě víc. Tvým úkolem je zachovat klid a zůstat spolehlivý. A věř mi, že to není nic snadného. Uvidíš. Připomíná to maraton. Pár týdnů se dá v pohodě zvládnout, ale pak ti pomalu začne docházet dech. A poslední metry dolezeš po čtyřech. Můžeš se ale radovat. Po devíti měsících to budeš mít za sebou a hlavně můžeš každý večer zpátky domů. Klienti tu ale bydlí! Jsou tu čtyřiadvacet hodin denně. Nemůžou se večer sebrat a jít domů, protože tu žijí. To si pamatuj. To je ten největší rozdíl mezi tebou a jimi. Nicméně: To, že tu pracuješ, neznamená, že celý den netrávíš v psychiatrickém zařízení. Sice se vehementně tvrdí, že duševní choroby nejsou nakažlivé – ale to není pravda.

Zajímá vás, kdo je tu tedy vlastně blázen? Přečtěte si tuto knihu!

Tak tedy k tvým úkolům: Chráněné bydlení má dvě podlaží. Bydlí tu osm lidí, o které se musí pečovat s různou intenzitou. Kromě toho tu jsou ještě dva návštěvníci, kteří tu nebydlí nastálo. Jedná se o pana Haase a naši drahou paní Glettlerovou, kterou jsi už měl tu čest poznat venku. Oba sice mají vlastní byt, bez pomoci se však úplně neobejdou, proto jsou skoro celý den u nás, polehávají v obýváku na gauči a pak jdou večer spát domů.

Přes den tu jsou vždy dva pečovatelé a v noci jen jeden. Noční službu stejně nemáš, nemůžeme ji civilkářům přidělit. Kromě toho tu máme Sophii, která je u nás na praxi při studiu psychoterapie. Bude tu až do února.

Většina klientů je duševně nemocná, ale pan Klimek, pan Schmidt a paní Brandnerová jsou navíc od narození mentálně retardovaní. Pan Klimek obvyk le celý den prosedí na posteli ve svém pokoji nebo na vozíku a přitom kouří. Chodit sice umí, ale má značně omezenou motoriku. Navíc neumí pořádně mluvit. Většinu z toho, co mu říkáme, sice chápe, ale je mu dost těžko rozumět. Kromě toho se snadno naštve. Například proto, že mu nikdo nerozumí. Proto je dobré si od něj držet odstup. A nikdy nepodceňuj vozíčkářovy bicáky! Na druhou stranu je pan Schmidt v podstatě jediný člověk v domě, který nás nikdy nerozčiluje. Minulý týden mu bylo pětasedmdesát a celý den s úsměvem vysedává v obýváku. Budeš s ním chodit na procházku a každý den ráno mu pomůžeš obléknout kompresní punčochu. Na levou nohu! I když ti pokaždé nastaví pravou, nenech se zblbnout! Musí to být levá! Rozhodně levá! Určitě si s ním budeš rozumět. Sem tam tě chytne za zadek, na to se musí dávat bacha. Ale nemyslí to zle. Proto k němu každé dva měsíce chodí sexuální terapeutka. Jediné nebezpečí je v tom, že má žloutenku. Ale ta není nijak zvlášť nakažlivá. Musel bys přijít do styku s jeho krví nebo spermatem a doufejme, že k ničemu takovému nedojde.

Mohlo by vás také zajímat: Neklidná mysl - příběh bipolární poruchy.

Před paní Brandnerovou se naopak musíš mít trochu na pozoru. Kromě svého duševního postižení má všechny možné druhy neuróz a psychóz. Psychiatři zatím nejsou zajedno v tom, co vlastně všechno má. Ale k ní se ještě vrátíme.

Pan Schmidt a pan Klimek bydlí tady v přízemí. Tam vzadu. Paní Brandnerová nahoře.

V prvním patře ještě žije paní Rothová, která má Korsakovův syndrom, což zní sice děsně cool, ale v podstatě je to jen určitá forma rané demence. Paní Rothová totiž po druhém potratu dost nasávala. Tvoje jméno si asi nezapamatuje a budeš ji muset často vodit na terapii v chráněné dílně, protože neustále zapomíná cestu a ztrácí se v metru. Kromě toho se jí radši nikdy neptej na syna. A nenech si od ní namluvit, že ještě neměla oběd. Má cukrovku a těžkou nadváhu, a proto jí lékaři nařídili dietu. Jídlo jí vozí mobilní služba, která sem každé dva týdny dodává obědy a večeře ve formě zamražených hotových jídel. Jí osobně to ale nikdy nestačí, a proto se snaží přimět zvláště nové civilkáře k tomu, aby jí přidali. Je sice pořádně pomatená, ale když jde o jídlo, lup ho a je z ní Einstein. Pokoj má tam vzadu hned vedle pana Schmidta. Někdy se k němu v noci vplíží a ukradne mu čokoládu, čemuž bys měl v rámci svých možností zamezit. Mimochodem, paní Glettlerové se na děti taky radši neptej. Po druhém těhotenství dostala poporodní psychózu, což je něco jako poporodní deprese, akorát při ní člověku hrábne kompletně. Tak jdeme dál, do prádelny. Tady je pračka a tady sušička. Víš, jak se pere prádlo? Dobře. Takže prád lo se tu obecně pere vždycky na 60 stupňů a u pana Klimka, pana Schmidta a paní Brandnerové radši vždycky přidej jeden nebo dva kalíšky dezinfekčního prostředku. A taky kdykoli jindy, když je něco hodně zašpiněné. Mimochodem, co se týče dezinfekce: Tamhle je jedna na zdi. Takové dávkovače najdeš všude v domě. Vlastně jich nikdy není dost. Určitě si vyde zinfi kuj ruce po každém praní a před jídlem. A samozřejmě gumové rukavice najdeš tady v krabici, ale upřímně řečeno nejsou stoprocentně spolehlivé. Tak třeba na operaci by se používat nedaly. Proto si vždycky pořádně vydezinfi kuj ruce! A když vyjdeš z prádelny, pokaždé ji bezpodmínečně zamkni! Vždycky! Hned! Věř mi, bylo by to na dlouhé povídání. Vedle je koupelna pro klienty a hned za ní dveře do koupelny pro pečovatele. Koupelna pro klienty je vlastně určená pro naše těžší případy, to znamená pro pana Klimka, paní Brandnerovou a pana Schmidta – pro všechny, kteří se neumějí samostatně umýt. Ostatní mají buď sprchy a umyvadla ve svých pokojích, nebo se o koupelnu dělí ve dvou. A i pro koupelnu pro pečovatele samozřejmě platí: Vždycky zamykat!


Elias Hirschl

Jdeme dál: Tady je obývák s kuchyňským koutem. Jak vidíš, kuchyně je oddělená od obýváku pracovní plochou. Tady je vlastní vstup do kuchyně, který musíš vždycky zamykat. Zásuvka s příbory musí být taky pořád zamčená, nebo paní Brandnerová s panem Mölzerem šlohnou nože. Veškeré nádobí tu máme plastové, protože to je bezpečnější. Jestli chceš mít opravdové nádobí sám pro sebe, musíš si ho přinést z kanceláře. Tady je káva, ale je bez kofeinu, klienti by nic jiného nesnesli. Skutečnou kávu najdeš taky v kanceláři. Stačí si představit, kolik různých léků současně klienti berou. V kombinaci s kofeinem by to mohlo mít všemožné vedlejší účinky. Proto: žádný kofein ani alkohol. Kouření jsme jim ale zakázat nemohli. Pro většinu z nich je to jediná činnost, která jim ještě zbyla. Kouříš? Ne? Dobře, aspoň na tobě nebudou pořád loudit cigarety. I když – vlastně je budou loudit stejně. A když jim řekneš, že žádné nemáš, budou naštvaní. Ale po pár měsících jim to nakonec dojde. Až na pana Mölzera, ten bude loudit dál a bude čím dál urputnější. Hraješ na kytaru? Tamhle vzadu totiž jedna je, ale chybí jí pár strun. Musely by se natáhnout nové, možná bys to mohl udělat, až nebudeš mít co na práci. Každopádně musíš připravovat obědy a večeře, poté umýt hrnce a vyměnit pytle v koši na odpadky. Pytle nám už beztak docházejí, což nás přivádí k tvému dalšímu úkolu: nakupování. Tady je spíž. Tu rozhodně musíš vždycky, opravdu VŽDYCKY zamykat! Nechtěj vědět, co se stane, když se do spíže dostane paní Rothová. Tady máš seznam věcí, které musíš každý den koupit, a tady je seznam dalších věcí, které nejsou potřeba tak často. Pytle na odpadky, hodně pytlů na odpadky, záchodový papír, jogurt – kupujeme v Hoferovi plata po 42 kusech. Nejlepší jsou kávové jogurty, sice jsou hnusné, ale klienti je baští jako na běžícím pásu, protože káva v nich chutná lépe než ta bez kofeinu. A jíst jogurt je pro klienty důležité, pomáhá proti zácpě, kterou mají z psychofarmak a nedostatku pohybu. Jednoduché recepty visí na zdi tady nalevo. Dávej pozor, aby se aspoň částečně zdravě stravovali a neměli každý den rybí prsty. Dirk je dělá pořád. Oukej. Tak co teď? Dobře, pojďme nahoru.

Mohlo by vás také zajímat: Jenom já jsem letadlo aneb Váš průvodce každodenním šílenstvím

Tohle je pokoj pana Mölzera. Náročný případ paranoidní schizofrenie. Hovoru s ním se radši vyhýbej. V neděli bývá celkem sranda, to si spolu všichni zajdeme do cukrárny AIDA a dáme si pár zákusků. Uvidíš, jak u toho pan Mölzer vyvádí.

Pokoj vedle něj byl nějakou dobu prázdný, ale nedávno se sem nastěhoval nováček. Dřív tam bydlela paní Schreinerová, ale ta se před pár měsíci oběsila na strunách od kytary, čímž mimochodem dosáhneš podstatně lepšího výsledku než s prodlužovačkou nebo páskem. Říkáme mu sebevražedný pokoj, sranda totiž je, že všichni tři lidi, kteří v něm od založení chráněného bydlení žili, se zabili. Teď se do něj nastěhoval pan Gruber. Poznáš ho hned podle slunečních brýlí a hlavy nakřivo. Uvidíme, jak dlouho vydrží. A jestli se zabije, nejdřív zajdi za pečovatelem. A když tu zrovna žádný nebude, zavoláš sanitku nebo policii. Čísla snad znáš zpaměti, ne? Víš, jak se to učí ve škole: 144 je sanitka jako převrácený vozík, 133 jsou policajti jako pouta, vzpomínáš? Dobře. Zatím tedy vypadá docela sympaticky, ten pan Gruber. Ale podle jeho psychiatra z nemocnice Otty Wagnera by se mu rozhodně neměly dávat igelitové sáčky a ani se ho na ně ptát, stejně jako nesmíš připomínat panu Mölzerovi, že si má uklidit pokoj, i když by to bylo celkem zapotřebí. Ale lidé prostě mají v duši citlivá místa, kterým se je lépe vyhýbat. Nejsou bezdůvodná. Věř mi: Nechtěj vědět, co někteří z nich prožili v dětství. Kdyby ses to ale dozvědět chtěl, můžeš si to klidně přečíst. V kanceláři jsou všechny jejich zdravotní karty. Klinické nálezy, anamnézy – o každém pacientovi se snažíme si vytvořit co nejúplnější obrázek, ale z některých klientů prostě nic nedostaneš, nebo se nedá zjistit, jestli se informace, které od nich máme, zakládají na pravdě. Tak třeba takový pan Mölzer: Rád ti povypráví o svých rozličných potyčkách s FBI a tajnou službou v léčebně v Baumgartnerhöhe, ale všechno je to výmysl – máme tu i zprávy o jejich deliktech. Když se budeš někdy nudit, můžeš si je všechny prohlédnout. Je celkem praktické vědět, co klienti stihli navyvádět. To mi připomnělo tvůj další úkol: Každý večer musíš sepsat denní protokoly. Prostě do nich napíšeš, co klienti celý den dělali. Jestli měli dobrou náladu, nebo špatnou. A rozhodně tam nepiš Žádné zvláštní události. To se nelíbí vedení, protože to zní, jako bychom se klienty vůbec nezabývali. Když se opravdu nic nestane a když ses nějakým klientem nezabýval, tak prostě napíšeš něco jako: Pan Schmidt strávil den v domě a počínal si nadmíru klidně a přívětivě. Zní to, jako bys klientům ve skutečnosti věnoval pozornost. Nejdřív převezmeš protokoly pana Schmidta, pana Mölzera, pana Grubera i paní Herbstové.

Čtěte také: Zítra je bohužel taky den, aneb Nějak jsem od té deprese čekal víc.

Mimochodem: Tady bydlí paní Herbstová. Je zhruba tvého věku. Proto bys jí měl jít pravděpodobně trochu z cesty. Zatím se do každého civilkáře zamilovala. Bez výjimky. A až ji uvidíš, rozhodně tě ta záležitost nijak nepotěší. Prozradím jen tohle: Má metrák, a když to na ni přijde, začne slintat. A nadržená je teda často. Nic pěkného na pohled. Jinak je ale celkem milá. Akorát si pořád ještě neumí zavázat tkaničky, a proto věčně chodí v botách na suchý zip.

Naproti bydlí paní Kutscherová. Moc toho nedělá. V podstatě celý den vysedává v obýváku, jí a tak nějak cynicky se směje sama pro sebe. Tahle paní má ale vcelku hustou menstruaci. Až po ní budeš prát prostěradla, rozhodně si vezmi rukavice. Nejlépe víc vrstev na sebe. A potom si určitě nezapomeň vydezinfi kovat ruce! Vždyť víš: žloutenka, všude samá žloutenka.

Jo, a o panu Haasovi jsem se už taky zmínil. Bydlí stejně jako paní Glettlerová venku v samostatném bytě, přes den dochází do chráněné dílny a zbytek času tráví u nás dole v obýváku. Přísně vzato má taky schizofrenii, ale není to na něm moc poznat. Jednomu civilkáři se kdysi stalo, že nevěděl, jestli je pan Haas klient, nebo pečovatel, protože pan Haas na první pohled vypadá ve svém obleku úplně normálně. Ale když ho pozoruješ déle, všimneš si, že má na sobě pořád ten samý oblek a neustále směšně pokyvuje hlavou a všechno je na něj trochu moc a hlavně ho každá maličkost rozruší. Někdy se večer vrátí úplně ožralý. To si pak musíš dávat hodně bacha.

*  *  *

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru