Mé všechno volá k Bohu

 V životě člověka lze najít sedm slov, s jejichž pomocí může každý vyslovit sám sebe: každý je, myslí, rozhoduje se, vztahuje se, hřeší, trpí a doufá. Anebo by alespoň měl. Je to sedm základních existenčních slov, která v nás všech nějak jsou, volají v nás, ba někdy přímo křičí. Ale nečiní tak naprázdno, volají po něčem dalším, co nám umožňuje překročit nás samé, volají po odpovědi, jíž je v nakonec pouze Bůh. A Bůh pak je slovem osmým, které je syntézou všech předchozích: láska.

O těchto slovech uvazuje ve své nové knize Jan Houkal, zkušený římskokatolický kněz a teolog, v současnosti působící jako farář v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Vede čtenáře k poznání sebe samého a tím i k poznání toho, který je nad ním.

Jan Houkal v Portálu vydal trilogii Co se děje v kostele, První svaté přijímání a Biřmování.

Knihu Mé všechno volá k Bohu koupíte na e-shopu obchod.portal.cz

Ukázka:

VI

TRPÍM

O tom, že utrpení je jednou z dalších základních zkušeností každého člověka, nebude asi nikdo ani v nejmenším pochybovat. Skutečnost utrpení provází člověka po celý život, po celou dobu jeho pozemské existence, nikdo z lidí se jí docela nevyhne. Jeho zkušenost je velmi intenzivní a mnohotvárná. Každý člověk snáší utrpení trochu jinak, jeden lépe, jiný hůře. Trpíme my sami, trpí lidem kolem nás, blízcí i vzdálení, trpěli lidé před námi, budou patrně trpět i lidé po nás, nějak trpí i všechno ostatní živé.

Od „vyhnání z ráje“ (biblicky řečeno) existují bolest a utrpení víceméně v té podobě, jak je zakoušíme i my dnes: jako něco, co nám přináší bolest, co ztrpčuje náš život a všemožně jej omezuje, jako něco, co samo o sobě nikomu nemůže být příjemné. Utrpení je něčím, co k našemu lidství určitým způsobem patří, ovšem vždy nějak nepatřičně, útrpně, neboť nám bere cosi z našeho života (a někdy i život celý), zbavuje nás toho či onoho rozměru životního štěstí.

Není proto divu, že se člověk už od svých počátků snažil a snaží s problémem utrpení nějak vypořádat. Nejen v praktickém životě snahou utrpení předcházet či je aspoň nějak umenšovat, ale i na rovině teoretické v pokusech je nějak vysvětlit a rozumově uchopit. Již antická filozofi e zatoužila aspoň nějakým způsobem zachytit podstatu zla a z něj plynoucího utrpení. Pokusila se definovat zlo – v návaznosti na základní zkušenost utrpení jakožto něčeho nepatřičného, a tudíž bolestivého – jako „nedostatek náležitého dobra“ (latinsky privatio boni). Utrpení pak jako důsledek, jako vlastně přirozenou a ve své podstatě nutně bolestivou reakci na chybějící dobro: když nám chybí něco, o čem jsme přesvědčeni, že nám náleží, anebo postrádáme-li něco, co nám skutečně nějak náleží, trpíme a trápíme se, bolí nás to. A je jedno, zda se jedná o nedostatek fyzický, duševní nebo jakýkoli jiný a zda z toho plynoucí bolest je spíše fyzická, duševní či obě dohromady.

Mohlo by vás také zajímat: Plátno z Turína - meditace nad nejposvátnější relikvií

Nedostatek náležitého dobra je tedy důvodem našeho utrpení, v tom má antická a v návaznosti na ni i středověká filozofie docela pravdu. Nechceme-li totiž přijmout, že svět je směsí dvou základních principů dobra a zla, že tyto principy jsou rovnocenné či přinejmenším stejně silné a že dějiny jsou určovány střetem dvou odstředivých sil, lásky (filia) a nenávisti (neikos), jak byl přesvědčen třeba takový řecký fi lozof Empedoklés, pak podstatu zla asi nelze ani jinak dost dobře vysvětlit. Ostatně podobné vnímání utrpení a bolesti se promítlo i do jazyka, konkrétně do řečtiny (jazyka starých antických filozofů), která pro utrpení používá také (nám už jinak známé) slovo pathos. To primárně sice znamená „vášeň“ nebo „touhu“, ale právě také „utrpení“ nebo „bolest“. Z jednoduchého důvodu: utrpení je stav, kdy člověku předmět jeho touhy prostě chybí a on pro jeho absenci začne strádat, tedy trpět, nedostatek náležitého vytouženého dobra ho bolí a nějak sužuje.

Není ale utrpení jako utrpení a není bolest jako bolest, to je jasné. Něco jiného představuje trápení tělesné, něco jiného duševní, jiné je utrpení zaviněné člověkem, jiné nezaviněné, jinak se snáší utrpení očekávané a pochopitelné, jinak takové, které je překvapivé, nadměrné a zcela nevysvětlitelné, a tak dále. Obrovské rozdíly pak mohou být v intenzitě utrpení, v jeho odstranitelnosti či neodstranitelnosti, v míře, jakou dotyčný člověk unese, a pochopitelně v mnohém dalším. Základní charakteristika všech těchto situací je ale vždy společná: člověk utrpení povětšinou nechce a v jeho konkrétním nesení mu často nepomůže ani vědomí, že i utrpení mu může nakonec přinést nějaké jiné, dokonce větší dobrodiní, než je to, oč ho připravuje. Sice platí antické per aspera ad astra („přes překážky ke hvězdám“), ale ne vždy toto vědomí stačí, i když, jak si záhy řekneme, svůj velký smysl mít může.

Utrpení tak odnepaměti patří mezi nejvýraznější, nejtajemnější a často i nejtemnější rozměry existence člověka. Pokusy o jeho vysvětlení zaměstnávají jeho mysl od pradávna. Zejména jedná-li se o utrpení příliš velké, nespravedlivé, anebo dokonce o utrpení nevinného, člověk cítí potřebu a chce najít aspoň nějakou odpověď, proč se děje a jak je vůbec možné, že je. Není divu, že různé snahy se nějak vypořádat s tajemstvím zla, utrpení a bolesti, a tím je učinit aspoň trochu snesitelnějšími, najdeme takřka ve všech známých velkých kulturách a snad ve všech náboženských i filozofických systémech.

Mohlo by vás též zajímat: naučte se probírat svůj život s Kristem podle sv. Terezie z Ávily.

Kde se bere zlo a utrpení a jaký je jejich smysl? A co teprve smrt a veškerá její bolestivost, zejména pokud by smrt měla být definitivním koncem existence člověka? Navíc je-li svět sám o sobě dobrý, protože je stvořený dobrým Bohem a na jeho dobrém bytí má účast, jak pak vysvětlit existenci zla a hlavně důvod, proč je dobrý a všemohoucí Bůh vůbec dopouští, když je tak často nespravedlivé a neúnosné? Si Deus est, unde malum? („Je-li Bůh, odkud je zlo?“) Existuje tedy vůbec Bůh, když je všude tolik bolesti? Nebo je svět přece jen duální, kde proti dobrému principu vždy stojí jako rovnocenný protivník ten zlý a kdy se teprve uvidí, kdo z těch dvou nakonec bude mít navrch a zvítězí? Tak znějí některé základní otázky. Křesťanská odpověď je ale jasná: Bůh je, je dobrý a svět není duální. Jenže jak si pak utrpení a bolest křesťansky vysvětlit? Zkusme si nejprve připomenout několik střípků k následnému pokusu o odpověď…

První ze střípků může být samo jemnější rozlišení zla a z něj plynoucího utrpení podle jeho původu. Lidská moudrost ještě dávno před tím, než začne vytvářet nějaké fi lozofi cké defi nice, umí na základě obyčejné zkušenosti rozlišit mezi utrpením fyzickým a utrpením duševním. Je to sice velmi zjednodušené rozlišení, obě dvě roviny utrpení navíc nejsou a nemohou být nikdy docela oddělitelné a na sobě nezávislé – o tom hovoří celá psychosomatická jednota člověka –, ale přesto je takovéto rozlišení důležité. Už jen proto, že duše a tělo sice spolu úzce souvisí, ale nejsou totéž. Tělesná bolest je tak sice v praxi povětšinou doprovázena i bolestí duševní (smutkem, nesmiřitelností, nepochopením či odporem), přesto může nastat situace, kdy člověk i navzdory nějaké velké tělesné bolesti zůstává vnitřně klidný a šťastný a v duši víceméně netrpí. Stejně tak může člověk snášet velkou duševní bolest (anebo i nemoc) navzdory tomu, že jeho tělu vlastně vůbec nic nechybí.

*  *  *

Knihu Mé všechno volá k Bohu koupíte na e-shopu obchod.portal.cz