Jak zatočit s nudou poradí Deníček nudilky

Knížka Deníček nudilky francouzské spisovatelky Élisabeth Brami je určena zvídavým děvčatům, která se - podobně jako Emma - nudí, neví, jak takovou nudu zahnat, ale chtěla by se o to pokusit. Desetiletá školačka Emma je totiž chytrá holka, nuda jí opravdu vadí a cítí se být nudou skoro až nemocná. Nebaví ji už dětské hry a hračky, ale od rodičů nebo prarodičů se žádné pořádné rady, jak s nudou skoncovat, nedočká. „Nudíš se? A máš už hotové úkoly do školy? Všechno ses naučila? A na klavír si cvičila?“ Začne si tedy psát deník a do svého Deníčku nudilky si zapisuje své stesky nad nudou i vlastní nápady, jak by se mohla nudy zbavit. A to najednou začíná nudu zahánět. Psaní! Přemýšlení! Snění!

Mohlo by se vám také líbit: Knížka proti nudě. 300 her a aktivit pro každou příležitost.

Definitivní zlom pak přijde s osobou pana učitele, který si jindy znuděné Emmy všimne, jak pod stromem zaujatě sleduje mravence. A jelikož si sám pamatuje, jak byla nuda v dětství k uzoufání nudná, nabídne jí k pozorování mravenců dobrého pomocníka – knihu o mravencích. A Emma rázem ožije. Tolik nového se z ní dozvěděla. A nad tolika věcmi najednou může přemýšlet, tolik věcí vyzkoušet. Zdá se, že nuda ji pomalu, ale jistě opouští. V deníku je rázem více nových nápadů, než stesků na nudu, a s každým novým nápadem je nuda Emmě vzdálenější.

Knížku ilustroval Christophe Besse a do češtiny z francouzského originálu přeložila Simona Filová.

Élisabeth Brami (*25. srpna 1946 ve Varšavě) je francouzská psycholožka polského původu a autorka knih nejen pro děti a mládež, na kterých spolupracovala s předními francouzskými výtvarníky. Za svou kariéru napsala víc jak sto různých děl, od knížek pro děti, přes eseje o rodičovství až po romány pro dospělé čtenáře. Je matkou tří dětí a její dcera Maïa Brami je také spisovatelkou dětské literatury.

Ukázka:

dnes je velký den! Stala se skvělá věc. Taky už bylo na čase!

Zase byla přestávka a zase jsem se nudila. Šla jsem si sednout pod veliký platan na dvoře. A tam – koukám, malý černý mraveneček běží, co může. Vypadal, jako by se ztratil. Bylo mi ho líto. Sáhla jsem do kapsy kabátku, vylovila zbytek sušenky od svačiny a rozdrobila jsem ho před něj. Hned se vydal k prvnímu drobečku, pak k druhému a odnášel si je domů, aby si udělal zásobu na zimu. To vím přesně, bylo to v bajce, kterou jsem se naučila nazpaměť. A teď jsem mu ji taky pěkně převyprávěla na počest našeho seznámení!

Představ si, že jsem při tom úplně zapomněla na nudu, dokonce jsem přeslechla zvonění a učitel zašel až za mnou, aby mi řekl, že už začíná hodina.

„Slečno, pojďte, ostatní už jsou připravení.“

Pak jsme šli spolu po dvoře a on mi vyprávěl, že když byl v mém věku, taky krmil mravence a dokonce i pavouky. Potěšilo mě, když řekl „v tvém věku“ a ne „když jsem byl malý“. Nejsem už tak malá. Nemám ráda, když se ke mně ostatní chovají, jako kdybych byla mimino.

O příští přestávce jsem se vrátila pod platan. A víš, co se stalo? Kolem drobečků z mé sušenky se vytvořila úplná mravenčí dálnice. Mravenců bylo tolik, že nešli ani spočítat. Všichni sbírali malinkaté kousíčky mé sušenky a pádili s nimi ke svému mraveništi! Udělali živý řetěz a mizeli kdesi ve škvíře mezi dlaždicemi, za trávníkem. Pan učitel Jonáš za mnou přišel zase. Klečela jsem zrovna u svého mravenčího průvodu a najednou, co to? Pan učitel mi podává knížku o životě mravenců! Vůbec jsem nevěděla, co říct. Nakonec jsem ze sebe dostala, že děkuju a že až vyrostu, že určitě budu hmyzí veterinářka. O svém trápení s nudou jsem mu neřekla, ale stejně si myslím, že to nějak uhodl. Ale jak?

„Emmo, když už si povídáme o těch zvířátkách… Jedna spisovatelka kdysi řekla, že nuda je jako tasemnice. Ať se člověk sytí, čím chce, nikdy se nenasytí, sežere to tasemnice. Netrápí tě náhodou tasemnice? Často tě vídám samotnou.“

„Kdepak, pane učiteli, já jsem úplně v pořádku. To mravenec, ten byl osamělý. O mě nemusíte mít starost.“

A taky že mi už je o dost líp. Ta knížka, co mi půjčil, je výborná, jsou v ní krásné obrázky a fotky. Ale hlavně mi došlo, že si pan učitel Jonáš všiml, jak se nudím, a myslel si, že jsem smutná. No, asi má vlastně pravdu, on to možná je trochu smutek, co mě teď pronásleduje.

Trochu se stydím, že jsem mu lhala. Je hodný a vypadá, že mi rozumí. Ale člověk nemusí hned každému všechno vyprávět, co myslíš, milý deníčku?

Knihu Deníček nudilky můžete zakoupit na našem e-shopu.