Když ty nejsi ty

Pokud přenášíme či projikujeme pocity, jaké jsme měli například ke svým rodičům, na osoby v roli autority, určujeme, jak se vůči nám tyto autority budou cítit, vyvoláváme u nich protipřenos a vlastně je zaháníme do kouta svých motivů a potřeb. To může vést ke konfliktům, neporozumění a oživování toho, co se v našem životě dělo už kdysi dávno.

Kniha Když ty nejsi ty téma vysvětluje srozumitelně, na běžných příkladech a pro odborníky i laické čtenáře. Setkáme se v ní se dvěma rodinami, jejichž jednání a chování nám může pomoci uvědomit si, co přenos a protipřenos zahrnuje, jak se mohou projevovat v našem každodenním životě, jaké důsledky mohou mít, pokud je nerozpoznáme a jaké existují možnosi, pokud se nám je rozpoznat podaří.

Jedná se patrně o první publikaci, jež pojednává o tom, jak přenos funguje v každodenním lidském životě, co si z něj odnést a jak se od něj osvobodit.

Anita de Nennie je nizozemská psycholožka s vlastní terapeutickou a koučovací praxí. Psychologii a psychoterapeutické techniky také vyučuje a funguje jako supervizorka.

Ukázka:

2. Přenos – proč to děláme?

Pojem přenos se používá od začátku 20. století a má své kořeny v psychologii a psychoterapii. Označení pochází původně z myšlenky, že když pacient přijde k lékaři, má sklon chtít přenést svou nemoc na lékaře. „Doktore, já vám předám svou nemoc, takže se můžete postarat, aby mi bylo lépe.“ Potíž je v tom, že se tato věta nevyslovuje nahlas – tento přenos se děje nevědomky, bez nápadných projevů, není vidět, a přesto ho člověk cítí.

Mohlo by vás také zajímat: Pečujte o svůj vztah... dokud se ještě máte rádi.

Ukázalo se, že se týž jev vyskytuje i v psychoterapeutické praxi mezi klientem a terapeutem, avšak tam působí poměrně dost zmatků. V lékařské praxi lze rozlišit mezi přenosem (předáním nevědomých bolestivých pocitů někomu jinému) a samotným tělesným onemocněním. V psychoterapii je obojí, přenos i onemocnění (psychické trauma), součástí pocitu, a proto je těžké udržet je od sebe oddělené.

Přenášené bolestivé pocity byly tedy metodám vědeckého výzkumu obtížně přístupné. Panovala shoda v tom, že klient přenáší mlčky své bolestivé zkušenosti na terapeuta, ale nedošlo (a nedochází) ke shodě ohledně role terapeuta jako příjemce bolestivého sdělení. Je důležité, aby se terapeut postaral o minimalizaci styčných bodů, které by sdělení zachytily, a tím pádem reagoval sám od sebe vědomě a bez ovlivnění? Nebo je naopak důležité přenesené sdělení rozpoznat, což ujasní, čeho přesně se klientova bolest týká? A jak je to s nevědomými bolestivými pocity toho, kdo pomáhá?

Do dnešního dne se názory na toto téma různí. Jedna věc se však v průběhu času ujasnila. K přenosu bolestivých pocitů nedochází pouze v terapii nebo koučinku, ale je součástí života každého z nás, vždy a všude.

Proto nechám v knize dopadnout co nejjasnější světlo na velké a často velmi dramatické následky přenosu v našem každo denním životě.

Srozumitelnost

Záměrem je, abychom získali srozumitelný obraz toho, co přesně přenos znamená a jakou roli v našem životě hraje. Chceme tedy jasně rozpoznatelný popis jevu hrajícího roli snad ve všech vztazích, v těch závislostních a intimních však bezpochyby. V našich vztazích mívá nezřídka bolestivé následky a zprvu milující se lidi od sebe může nadobro odehnat.

Sami nemáme tušení, jak k tomu dochází. Protivná tchyně? Příliš mnoho peněz utracených za nesprávné věci? Problémové děti? Nevěra? Domácí násilí? Ztráta zaměstnání? Nekonečně dlouho můžeme pokračovat v bouřlivých hádkách, zatímco naše sklíčenost roste čím dál víc. Velmi často je jedinou opravdovou příčinou přenos.

Čtěte také: Tak takhle ne! Naučte se vzdorovat manipulaci.

A co je přenos vlastně zač? Na tuto otázku mohu odpovědět jedním souvětím, které zní takto:

Přenášíme bolestivé zkušenosti svých nevědomých nenaplněných dětských potřeb na druhého, takže toho druhého vidíme jako chybující rodičovskou postavu včetně osobních vlastností a chování, které k danému rodiči patří, aniž si to sami uvědomujeme.

Přestože chápete, co se tímto souvětím myslí, můžete si klást otázku: Proč to děláme, jak to děláme a kdy?

Začněme od začátku – proč to děláme?

Vezměme to pěkně od začátku a podívejme se nejdřív, co přesně jednotlivé části zmiňovaného souvětí znamenají. Co máme na mysli nevědomými nenaplněnými dětskými potřebami a co jsou chybující rodičovské postavy?

Z vašich občanských průkazů sice možná jasně vyplývá, že už jste dávno dospělí. To ale ještě neznamená, že jste schopní se tak za všech okolností také chovat a cítit. Platí to pro nás pro všechny. Samozřejmě není nic špatného na tom, chovat se občas jako dítě: veselé, rozdováděné, hravé, trochu nezbedné. To všechno nevadí a přijde vhod, když zrovna vyvádíte skopičiny se svými dětmi. Na druhé straně existují dětské způsoby chování, které se někdy vydávají spíše ve směru nesvobody, nároků, vynucování, či naopak bezmoci. Nepříjemné na tom je, že nás takové chování může vážně zablokovat v mnoha oblastech, jako například v práci (jsme příliš přísní, urputní nebo pasivní) a v našich vztazích (jsme málo fl exibilní, příliš dominantní nebo málo iniciativní).

Vezměme si tento příklad:

Joep a Marie

Celkem vzato je jim spolu dobře. Vedou poněkud zaneprázdněný život – Marie pracuje, Joep pracuje, dvě děti školou povinné, nemají času nazbyt. Marie musí kvůli své práci pravidelně cestovat, což se Joepovi nelíbí. Marii je to už tak dost nepříjemné a narůstá v ní nechuť, jakmile má cestu doma oznámit. Všimla si totiž, že Joep považuje za samozřejmé, když je pak v jiném směru po jeho. Například minule poté, co Marie oznámila, že kvůli článku o tapas pojede do Španělska, přišel Joep den nato s brožurou nového auta, které si jako rodina pořídí. Když se o tom ještě před nějakým časem bavili (Marie vlastně považovala jejich současné auto ještě za vyhovující, i když pravda trochu staré), dávala přednost jinému modelu, ale Joep chtěl tento a začal Marii zavalovat „přesvědčivými“ argumenty. V takové chvíli Marie ví, že je její obvykle laskavý muž neoblomný jako skála a prosadí svůj názor stůj co stůj. Připadá jí to jako vydírání: Ona se chystá na cestu, tak má on právo, aby bylo po jeho, nebo něco v tom smyslu.

Na takovém dětském chování je nejméně příjemné, že si ho naprosto neuvědomujeme. Ve většině případů pokládáme vlastní chování za zcela oprávněné. Hledáme jeho potvrzení a (samozřejmě) ho získáváme ve svém okolí. A jiné dospělé reagující osobě dá pořádně zabrat, aby nám ukázala, že zacházíme příliš daleko a musíme se změnit. Nanejvýš se o to pokusíme, abychom tomu druhému udělali radost. Dokud si ale neuvědomíme, že je v nás hlubší vrstva, z níž toto chování pochází, a nepochopíme sami sebe, bude tato snaha předem odsouzena k neúspěchu.

Přečtěte si i knihu Stůjte si za svým

Přijmout, že nesestáváme pouze z osoby, kterou známe jako já, osoby, o níž mluvíme, nýbrž ještě z části, kterou nedokážeme přímo vnímat, avšak která skrze naše chování rozhoduje, je nutností, chceme-li přenos pochopit a prozkoumat v plném rozsahu.

Hlubší vrstva? Nepostřehnutelná část?

Přijmutí této naší části by nám snad mohla ulehčit skutečnost, že i Sigmund Freud (1856-1939) vykonal hodně průkopnické práce, co se týče naší hlubší vrstvy. Je objevitelem rušivého vlivu přenosu na naše vztahy, třebaže se omezuje na kontext psychoterapie. Tím celý svět, nás všechny, dobře obeznámil s myšlenkou, že máme něco jako nevědomí, tedy část, o které nic nevíme. Onu část používáme především ve svém (raném) dětství, abychom do ní schovali všechny pocity, jež jsou v danou chvíli příliš bolestivé, a pro nás tím pádem nesnesitelné. Necháme je jaksi zmizet, aspoň tak to vypadá.

Proč to děláme hlavně v dětství?

Jedná se o období našeho života, kdy ruku v ruce jdou velká závislost a silná touha přežít. Znamená to, že se musíme postarat, aby nám naše okolí zajistilo lásku a péči, a uděláme pro to cokoli. Je pro nás životně důležité, abychom svým rodičům stáli za to, že se o nás postarají, což nám zajistí tím, že budou vycházet co nejvíc vstříc našim potřebám.

Dětské potřeby

S pocity a situacemi, které v dětství pokládáme za příliš bolestivé a těžké, než abychom je snášeli, si vlastně nevíme rady. Když jste malé dítě, ještě neumíte relativizovat. Neumíte si ještě říct: „Tahle situace je teď hodně nepříjemná nebo smutná, ale zakrátko se budu zase cítit lépe…“ Tyto schopnosti rozvinete až mnohem později, ovšem do té doby pociťujete nepříjemnou situaci jako věčnou. Pokud v takové chvíli nemůžeme nebo nesmíme projevit hněv, smutek či jinou bolest, vzniká potřeba tyto bolestivé pocity a často i příslušnou zkušenost vytěsnit z vlastního vědomí a zahnat do naší nevědomé části.

Naše dětství nám nezjednodušuje ani fakt, že „dokonalí“ rodiče neexistují. Může nás to čas od času velmi vystrašit.

Na jedné straně máme od narození velikou potřebu pozornosti a bezpečí, kterou téměř nelze uspokojit, jestliže chtějí mít rodiče aspoň trochu svůj život. Na druhé straně nepřispívá k jistotě a uklidnění ani náš často velmi nedokonalý život, v němž se vyskytují rozvod, stěhování, nezaměstnanost a jiné nepředvídatelné události.

Mohlo by vás také zajímat: Paul Watzlawick - Všechno dobré je k něčemu zlé: kniha slavného odborníka na mezilidskou komunikaci.

Vezmeme-li tohle všechno v úvahu, zažíváme, i kdybychom měli zcela ideální rodiče a podmínky, často velký nedostatek, nemluvě o daleko běžnějších situacích problematické průměrnosti. V podstatě nezbytně se občas cítíme opuštění, máme potřeby, které nikdo nevidí nebo neslyší, a své prostředí vnímáme jako velmi nebezpečné. Tudíž je pro nás životně důležité neustále sledovat, co můžeme udělat, abychom si zajistili, že nás rodiče (nebo pečovatelé) budou mít nadále rádi a budou schvalovat naše chování. Intenzivně pozorujeme náznaky z okolí, jež signalizují, co je a co není tolerováno. Budeme vlastní rodiče napodobovat, ustavičně se přizpůsobovat a bouřit se pouze tehdy, nebude-li nás to ohrožovat na životě – takový pocit má člověk, když je malý a závislý.

Chcete se co nejvíc podobat dospělým kolem sebe a chcete z okolí zachytit co nejvíc signálů, jež vám objasní, jak přežít – stejně jako dospělí lidé kolem vás, kteří prokázali, že toto tajemství znají.

Obsah nevědomí

Je velká šance, že do pozadí zmizí část naší potřeby lásky, pozornosti či možnosti projevit pocity a emoce, když ji naše okolí nebude tolerovat, a ona tím pádem nebude přispívat k našemu přežití. Znamená to, že naše pocity jako hněv, smutek, sklíčenost, nevrlost nebo radost je třeba více či méně skrýt nebo vytěsnit. V určitém okamžiku se to povede natolik dobře, že už si toho ani nevšimneme. Stane se naší druhou přirozeností vystupovat v rodině způsobem „jak si mě přejete“ a naše strádání nechat zmizet.

Pro naše okolí a mezitím i pro nás samé se to stane nežádoucí částí, kterou zaženeme do nevědomí. To poslední v pravém slova smyslu. Postupem času se této části vlastní bytosti natolik odcizujeme, že své nevědomí už vůbec neznáme. Dochází tudíž k rozdělení na naši vědomou, známou část zvanou já a naši nevědomou, neznámou část plnou dětských emocí.

Knihu Když ty nejsi ty koupíte na našem e-shopu.

Powered by Froala Editor